|
Fialový hrom byl roku 1596 na koncilu kardinálů
v Římě, kterýž koncil odhlasoval, že rouhači
mají být bleskem usmrceni.
Poněvadž se tedy jednalo o jeho stavovskou
otázku, tu fialový hrom, jak řečeno, zčistajasna
se objevil na koncilu. Když se pak vrátil
nahoru, tu si stěžoval, že nějak příliš prudce
vrazil mezi pány kardinály a že dva budou mít z
toho pohřeb. Zmínil se též, že by rád se na ten
pohřeb podíval, že bude velmi slavný.
Dlouho to trvalo, než mu svatý Petr vysvětlil,
že to nevypadá hezky, když se při pohřbu stane
ještě nějaké neštěstí. Takhle kdyby pochovávali
nějakého tajného kacíře, to že by bylo jeho
povinností do toho praštit.
Fialový hrom díval se tedy z nebe a byl nějak
pyšný. Odplivl na malé hromy, kteří si pod ním
hráli a dováděli. Ti malí smradi nebyli na
koncilu kardinálů v Římě.
Pak ho zavolali před Pánaboha. Vrátil se
odtamtud celý zdrcený. Dostal domácí vězení v
trvání šesti týdnů, poněvadž práskl do kardinálů
na římském koncilu. A bylo to v sezóně letních
bouřek.
Darmo se vymlouval, že koncil odhlasoval, že
rouhači mají bleskem býti usmrceni a že se to
týkalo jeho stavovské otázky a jeho zájmu, že mu
bylo do toho.
Když mluvil s fialovým hromem archanděl Gabriel,
tak mu řekl: „Vy máte velkou smůlu, víte, že
jste nám zabil toho nejtlustšího, který nejvíce
věřícím imponoval? Byla to od vás konina.“
Od té doby dával si fialový hrom velký pozor na
to, aby nevyvedl zas nějakou koninu. Nějaký
svatý, kterého neznal dle jména, ale jen od
vidění, jednou si lehl k němu na mrak a povídal
si s ním. Vykládal mu, jak ho smažili v oleji
zaživa a jak voněl.
Fialového hroma to omrzelo a řekl mu: „Odpusťte,
ale mne už to nudí. Dnes ráno jsem potkal
alespoň pět mučeníků a ti všichni mně vyprávěli,
co s nimi dělali, než je dostali až sem. Už se
nám to všem přejedlo. Napřed to bylo pěkné a
nové, ale slyšet to patnáct set let bez ustání,
to není žádná nebeská radost.“
„Ale dovolte,“ řekl mučeník, „komu jinému to mám
vyprávět, já to ještě nikomu nepovídal, poněvadž
jsem si nemohl vzpomenouti, jaký to byl olej,
ale dnes jsem si vzpomněl, byl to olej konopný.“
„Dejte mně svatý pokoj,“ zlobil se fialový hrom,
„kdo to má poslouchat.“
„Ale je to velmi zajímavé,“ řekl mučeník, „která
noha myslíte že se mně uvařila v tom oleji dřív,
pravá nebo levá?“
Fialový hrom nemohl už snést tu povídavost a
sjel dolů na zem, aby se mu ztratil.
Sjel rovnou čarou a když se objevil nad střechou
nějakého chrámu, už se nemohl zadržet. Prorazil
střechu a udeřil do kazatelny. Chtěl se kazateli
omluvit, chvíli se u něho pozdržel a když viděl,
že kazatel hoří, ulekl se a utekl skrz nějakou
paní do země a pak nenápadně se ztratil.
Když prchal pak zas k nebi, tu mu bylo do pláče.
„Ježíšmarjá,“ řekl si, „to jsem to zas vyved. To
jsem se přenáhlil, kdyby aspoň někomu tam dole
napadlo, když viděl, že kazatel shořel,
rozhlásit, že pro něho poslali z nebe ohnivý
vůz, jako tenkrát s tím Eliášem. To jsem také
vyvedl pěknou věc, ještě že to na zemi tak hezky
zatušovali. Až teď,“ vzdychal, „kazatel se
objeví v nebi, hned si povede stížnost, jak jsem
s ním zacházel. Zas nová ostuda. Možná že už
bude dříve nahoře než já.“
Obavy fialového hromu se však nesplnily. Z
pekelné korespondenční kanceláře došla tato
zpráva: „Právě sem přibyl jeden jezovitský
kazatel. Nemohl být dosud ještě vyslechnut,
neboť jest velmi překvapen.“
„Hm,“ řekl Petr, když tu zprávu uslyšel, „zas
nám ubyl jeden abonent.“
Fialový hrom měl takovou radost, že to tak dobře
dopadlo, že s úsměvem naslouchal po celý den
vypravování jednoho dědka, který s nadšením
mluvil o tom, jak z něho tahali pohani střeva.
To se rozumí, že přeháněl a mluvil něco o 372
metrech.
Pak přišla zpráva z pekla, že už byl kazatel
vyslechnut a že říká, že mu to udělal fialový
hrom.
Krom očekávání obdržel jakous takous pochvalu.
„Nestál, holomek, za to, ale dobře jste udělal,“
bylo mu řečeno při audienci, „zviklal jste sice
důvěru v kněze, ale máte aspoň vyhlídku na lepší
práci. Budete práskat do rouhačů.“
„V intencích římského koncilu,“ dodal fialový
hrom a vydal se na zvědy.
Našel si takový pořádný mrak, ze kterého bylo
dobře vidět dolů a byla tam též výborná
akustika. Bylo sem slyšet každé slovo zezdola.
„Aha,“ pomyslil si fialový hrom, když chvíli
naslouchal, „tady mám hned práci,“ a dívá se na
situaci.
Dole leží na posteli v jedné chalupě zrzavý
chlapík a vedle něho sedí nějaký muž, dle
vzezření může to být buď farář, nebo kaplan.
„Macoune, hleďte se napravit, vidíte, že vás
Pánbůh potrestal, teď nemůžete sebou ani hnout.“
„Mám to v kříži a na nohy taky nemůžu.“
„A přitom ještě klejete.“
„Ale aby už do toho hrom bil, copak je to nějaký
život? Setsakra, tisíc hromů!“
Fialový hrom už se nezdržel a seskočil dolů na
zrzavého chlapa. Práskne do chalupy, bum, padne
chalupa, ale sjede dolů po něčem hladkém na
posteli, chce se zadržet a chytí za ruku
velebníčka. Ten se svalí a fialový hrom z
leknutí utekl do chlíva a odtud do nebe a dívá
se, co vyvedl. Velebníčka vynášejí a zvoní
umíráčkem a Macoun chodí po světnici a říká:
„Sakra, už mě to pustilo.“
Když to vyprávěl jednomu starému zkušenému
světci, řekl mu tento: „To nevíte, že kdo leží v
peřinách, může hromovat? To ani nevíte, že
peřiny jsou špatný vodič a farář dobrý vodič?“
„Ale Macoun ještě ke všemu chodí!“
„Jakpak by nechodil, když mu udělali takovou
elektrickou lázeň,“ řekl nevrle starý zkušený
světec.
Fialový hrom dal se do pláče. |
