Frajtr Kotarba

Tři hodiny uplynuly od okamžiku, kdy pluk vytrhl z kasáren na delší cvičení. Červencové vedro působilo již vůčihledě na hrdé zpočátku vojenské vzezření pohybující se kolony, čtyřstupy se rozlézaly po celé šířce silnice, pod tížícím břemenem zbroje stával se krok znenáhla kolébavým a nejistým a hlavy vojáčků klonily se víc a více na rozhalená prsa.

Ačkoliv nebylo ještě dovoleno pít vodu (aby se prý lidé tužili pro připadnou potřebu), zajisté každý důstojník shovívavě zamhouřil oko, když ten neb onen zvláště žíznivý nabral si kradmo z konve milosrdnou rukou selky nastavené do svého plecháčku něco kalné, teplé vody, ano sám pan poručík M..., ten přísný M..., který v subordinaci a trpělivost svých poddaných klade vždy ty nejvyšší požadavky, vyznamenal při takové příležitosti prostého kýhos infanteristu tím, že si vypůjčil s vlídným úsměvem jeho plecháček a pracně nabytou vodu mu vypil.

Avšak ponurá nálada silničního pochodu neměla dlouhého trvání. Na horách vlevo od směru našeho ležících odhalen nepřítel, „páni důstojníci a kadeti“ svoláni k poradě, a již již pohyboval se pluk roztříštěn na různé ve skutečné válce arci zcela nemožné útvary po pastvinách, strništích, pěšinách a mezích proti bílým čepicím „nepřítelovým“.

Únava jednotvárného šlapání silnice jako by na povel byla zmizela, a všechny ty setky mladých, svěžích, pružných těl opustil náhle onen „vojenský duch“, pud to, jenž je nám dravcům všem společný a tak příznačný a jenž vrcholí ve snaze, spojenými silami, násilím či úskokem, odpůrce obelstíti, přemoci,podmaniti...

Již jsme v „řetěze“ a pálíme do nepřítele na vzdálenost zrovna příšernou asi 100 kroků. Kde bychom byli ve skutečnosti! Nejzuřivěji si vede „švarmkomandant“ pan frajtr Kotarba. Štíhlý, pěkný hoch
zdravého vzezření a inteligentnějších rysů, jenž hoří přímo zájmem o naši věc. Ustavičně pobíhá za svým rojem, tu opravuje jednotlivci polohu těla, tu nařizuje lepší krytí, a přitom opakuje neustále pronikavým hlasem své jednotvárné:

„Švááárm an! Fajr!!“

Milý frajtře! Jen kdyby místo markírerů z osmé setniny na sto kroků před tebou ležel řetěz nejlepší carské pěchoty! Tu bě v ješuť chrabrost, udatenstvie...

Vyhráli jsme! Bodejt bychom nevyhráli; když je známo z „rozkazu„, že je ve Swiętnikách o druhé hodině menáž uvařena, může si každé dítě na prstech vypočítati, nejen že vyhrajeme, nýbrž i kdy a kde asi bude konec všeho nepřátelství, abychom šťastně a přesně dle rozkazu o druhé dosáhli kýženého cíle.

Opět vleče se modrý, prohnědlý had dále po postranní cestě jakž takž zachované. Horko dostouplo výše již přímo hrozné. Vše se vynakládá, aby vojsku dlouhý ještě pochod hornatým územím pokud možno se usnadnil.

Tamboři a hornisté sešikují se v jeden sbor a provádějí pod vedením výtečného trubače druhé setniny Ganobise pravé koncerty na svých těžkopádných nástrojích. Je dovoleno kouřiti, rozepjati kabát i řemení, ručnici nosit jak komu libo; některé setniny dávají se do zpěvu známých vojenských písní, jednotliví zpěváci zanotují národní i povstalecké písně polské:

„Bartoszu, Bartoszu, hoj te ostre kosy nasze,
wystarczą na krótkie moskiewskie pałasze...“

Tam zase pěje celý sbor:

„Czoczno z nami
od samej Warszawy
až do Petersburgu
za Moskalami
marsz, marsz!“

Kdejaká studna je hned jako rojem včel obklopena žíznivými; plátěná vědra četová, plecháčky, čepice se naplňují, šikovatelé a důstojníci marně napomínají a odhánějí tlačící se zástupy, které beztak krutě odpykají svoji žízeň dlouhým klusem ku svému, zatím daleko pokročilému oddělení. -

Cesta stoupá nyní do vrchu, jenž se před námi náhle octl a s výrazy málo vybranými a lichotivými přivítán jest. Jest ji viděti hezky daleko dopředu, jak se v největším úpalu slunečním vine, beze stínu, výše a výše k obzoru. Krok stává se loudavějším, zpěv řídne podezřele. Jen frajtr Kotarba jako by nevěděl o únavě; posmívá se umdleným soudruhům a zpívá rozpustile horalskou píseň o Mačku, jak ještě v hrobě se mu stýskalo po děvčeti.

„Jak můžeš jen tak hulákat, Kotarbo?“ volá naň mrzutě utrmácený soused kaprál. „Koukej, za touhle horou je do kvartýru ještě dobrá míle. Já tam nedojdu, ať mě šlak trefí!“

„Frajtrovi je hej, ten má ve Swiętnikách holku, a bude se mít dnes jako bůh. Už jim psal ondyno, že přijede a aby toho hodně napekli!“ prozradil druhý.

„Áá, to je něco jiného! A to se ví, pane frajtr, že mě jako cugskomandanta vezmou taky sebou, vědí!“

Ale frajtr neposlouchal a neodpovídal; ze štítku čepice řinul mu tenký potůček potu přímo do obličeje, také trochu pokulhával levou nohou, ale jinak nebylo znáti mnoho únavy na jeho sympatické tváři. Vždyť šel domů ku svým, aby se pochlubil ponejprv všem známým, rodičům, děvčeti svojí novou vojenskou hodností, by zažil jeden z těch trpce zasloužených, šťastných dnů vojína - hosta v domovině!

Jednomu jednoročnímu dobrovolníkovi právě „došel rozum“. Do ruda rozpálen vedrem a námahou nemohl více dále a vystoupiv z řady svalil se jako špalek do strouhy, „Bylo abtreten?“ posmívali se mu kolemjdoucí.

„Vystydne ti polévka,“ volali druzí. Ale než mu vojín zdravotnické patroly sňal jeho 56 liber zbroje a důstojník službu konající zapsal jeho jméno, leželo jich podle cesty roztroušených již asi deset. Zde jde jen o začátek.

Exempla trahunt. Inspekční důstojník dá takovým chuďasům pravidelně dobrou radu, aby se co nejdříve zotavili a následovali svůj oddíl, a ponechá je pak obyčejně osvědčené péči jejich dotyčných andělů strážců. Obyčejně to také stačí.

Tehdáž to však vypadalo vážněji než zvykle. Zejména v některých setninách padalo to jako mouchy. „Inspekční“, sám k smrti unaven, nestačil zapisovat a radit. Již chtěl u vynaložení všech sil předběhnout celý pluk a hlásit vpředu plukovníkovi špatný stav lidí, prose ho o krátký odpočinek. Ale vždyť bylo do kvartýru již jen několik kilometrů a téměř nešťastného vrchu již dosaženo. Teď to snad půjde lépe.

Tu vyběhlo několik vojínů najednou ze řady, nesouce těžce chorého, krátce a křečovitě oddychujícího kamaráda. Byl to - Kotarba. Každý viděl, co mu je a že mu není pomoci. Nejhorší „nepřítel“ na manévrovém poli se dostavil. Nebezpečí všem stejně hrozící stlačilo mysli ještě více, strach před úžehem a jistou smrtí opanoval pole nadobro. Naštěstí vedla cesta malým lesíkem. Polnice zazněla: „Zastavit! Pohov!“ a několik okamžiků později leželi všichni jako zabití na zemi a mnozí v olověném spánku.

Ubohý Kotarba ale byl ztracen. I kdyby byl lékař po ruce - jenž bohužel může jeti jen po hlavních silnicích, ježto jeho kočár není na zdejší cesty zařízen nebyl by mohl činit žádných zázraků. Frajtr naložen na nosítka zdravotnické patroly, a odnesen do první chalupy, odkud jej „rekvírovaný“ selský vozík odvezl zpět do Krakova. Před samou branou nemocnice přišel ještě k sobě a zvolal plačky
k ošetřovateli:

„Pozdrawiajce pana kapitana N., i niech się na mie niegniewa, že umieram“ -

Byla to jeho poslední slova. Lze si pomysliti lepšího vojáka?

V tutéž dobu v Swiętnikách bylo slyšeti odkuds ze vzdáleného „kompanierayonu“ polnici našeho slavného Ganopise smutně úpěti zamilovanou píseň mrtvého Kotarby v dalekou krajinu:

„Umarł Maciek, umarł, już leży na desce;
że by mu zagrali, podskoćył by jeśće.“

A uplakané hlasy horalských děvčat odpovídaly refrén v polotlumeném vzlykotu:

„Oj był to chłopak grzećny,
oj śkoda, że nie wiećny!
Ojdana!“

Jen jedna z nich nezpívala. Bylo jí příliš bídně kolem srdce.