|
Frantíkův otec bydlel na Novém Světě, v jednom z
té řady obdivuhodně nízkých domečků, a když se
vyskytla příležitost, dělal rudé karafiáty z
papíru. Jinak chodil po žebrotě a Frantíka, když
mu přinesl málo vyžebraných krejcarů, tloukl.
Bil ho do obličeje pěstí a říkal vyčítavě:
„Synu, synu!“
Slova „pachole“ Frantík nikdy od něho neslyšel,
ačkoliv mu, pacholíkovi, bylo osm let, říkával
mu obyčejně „pacholku“.
Frantík uměl již pít kořalku a ponejprv se opil
před dvěma léty. To bylo mu šest roků a propil
nalezené dva krejcary.
Matky neznal. Lidé říkali, že ji jeho otec
utloukl. Nu, nikdo mu to nedokázal, a když se
jednou Frantík tatíka na to v dětské naivnosti
otázal, byl tak bit, že si týden poležel na
cihlové podlaze světnice zabalen do starého
haveloku, který páchl špínou.
Čisto u nich nebylo nikdy, a co kdy u nich
vonělo příjemně, to byla kořalka, bez které se
Frantíkův otec neobešel.
Pil, hoch pil. „Napij se, synu! My jsme
demokrati, slyšíš, pacholku. Tak neřvi. Kapitál
nás utiskuje. Takovou ti hodím, potvoro jedna.
Že jsem tě neuškrtil. Někdo má moc a my nic.
Zatracený škvrně, nepřestaneš řvát!“
Při hovorech o politice dal se vždycky Frantík
do pláče, poněvadž věděl, že jeho otec tak se
rozohní výkladem o demokratismu a kapitálu, že
nakonec bude ho bít pěstí do tváře a říkat své
otcovské: „Synu, synu.“
Někdy si přál Frantík, aby tatínka sebral
policajt, jako jejich děda, který dodnes ještě
sedí na Pankráci, protože za sv. Matějem v jedné
vsi vzal z kostela kalich.
Děd byl hodný člověk. Jemu nikdy neublížil. Po
hlavě ho hladil jen a jednou mu i hlavu umyl,
jinak mu neubližoval. Nu, a vida. Tatík zradil
děda pro litr pálenky. A ke všemu ten kalich byl
z nějaké mosazi.
Někdy k nim chodil strýc Kaloubík. S tím se
tatík vždy hádal o nějaké tři šestáky, které
strýc před lety půjčil nebožce matce Frantíkově.
Nakonec se však vždycky spolu smířili, pili z
flašky kořalku a zpívali: „Hřbitove, hřbitove,
zahrádko zelená ...“
Přicházely i jiné návštěvy. Několik žebráků z
povolání, kteří jsou v stavu okrást největšího
chudáka. Návštěvy chodily, až když Frantík s
tatíkem odbyli si žebrotu, která Frantíkovi
nezdála se být nepříjemnou.
Znal už své lidi, kteří dali mu vždy almužnu,
když dětským hláskem zpěvavě řekl, že je jich
dětí doma osm, tatínek že těžce stůně, že spadl
z lešení a maminku že odvezli do nemocnice.
Měl takové modré, dobrácké dětské oči František.
Líbilo se Frantíkovi zvonit u dveří nebo klepat.
Jen chleba neměl rád, když mu někdo ukrojil víc,
než mohl sníst. Tak přijít k tatíkovi s krajíci
chleba! O hlavu by mu je otloukl. Poplival tedy
na chodbě darované krajíce a zahodil. A zas se
šlo vesele dál.
Žebrota tedy ušla. Ale ty nešťastné rudé
karafiáty, které vyráběl při příležitosti jeho
otec.
Karafiáty rudé musí se dělat pečlivě, aby se
podařily!
Vezme se papír hedvábný, karmínově červený, a
udělají se kruhy. Šest takových kruhů, plátků.
Konce plátků se stočí a tyto sestaví v co
nejrozmanitější květy. Dnes máš sociální
demokraty, že si jen trochu nepodařený červený
karafiát do knoflíkové dírky nevezme, a každý
organisovaný soudruh nosí jen pořádné rudé
karafiáty, pacholku, rozumíš? Takovou ti hodím,
potvoro jedna. Tohle že má být karafiát? To je
koště. Ze jsem tě dřív neutopil, nemusel bych se
aspoň s tebou zlobit.
Prstíčky osmiletého Frantíka vedly si čile.
Skládaly dohromady plátky, které vystřihoval
otec.
Po třech krejcařích prodávaly se takové
karafiáty, které tolik sluší, když se jde s nimi
v knoflíkové dírce opilý a s vojenskou čepicí na
hlavě od odvodu domů.
Dlouho do noci pracovával na rudých karafiátech
Frantík tak dlouho jako teď.
Sedí za stolem, petrolejová lampa zapáchá, neboť
již dohořívá, ale Frantík dál pilně střihá
kotoučky drátu. Ať je těch karafiátů hodně.
Zítra je první máj a táta ho pošle s nimi na
tábor demokraticky osvícených a organisovaných
soudruhů.
Soudruzi budou mít karafiáty a jeho táta opici.
A Frantík? Asi jako obyčejně oteklou tvář.
Lampa zhasla. Otec, zaměstnavatel syna, chrápal
na podlaze a zdálo se mu o karafiátech, o
Frantíkovi a o kořalce.
Zítra je první máj! Frantík usnul nad hromadou
rudých karafiátů. Dobrou noc, Frantíku, zítra je
první máj!
*
Ráno oblékl otec Frantíkovi rudou kravatu a řekl
mu, že mu rozfackuje držku, když si z utržených
peněz nechá krejcar. Odpočítal mu je, na cestu
mu dal ránu do zad a Frantík šel prodávat
karafiáty ku Střeleckému ostrovu.
Až bude větší, naučí se hvízdat ,,Rudý prapor“,
takhle ale i jeho kravata dělala dobrý dojem.
Jaký to mladičký bojovníček za práva
proletariátu. A hubený, chudáček. A jak mu ale,
proletáři, sluší ta kravata.
„Kupte si rudé karafiáty.“ - „Dej sem, a mně, a
mně také, a ...!“
Dělá dobré obchody Frantík. Z krabice mizí mu
zásoba. Jdou soudruzi hrdě od něho s rudými
karafiáty v knoflíkových dírkách. Panebože!
První máj v Rakousku v paprscích všeobecného
hlasovacího!
A ty kluku maličká, jak ti ta kravata rudá
sluší! Dej sem karafiát! Frantík prodal poslední
a jde domů. Však už jistě na něho čeká táta,
který si zatím krátí čas pitím kořalky.
Peníze Frantíkovi cinkají v kapse. Je mu veselo.
Lidé se usmívají na něho. Obloha veselá. Kdesi v
ulici strážník zapisuje si jména nájemníků,
kteří v jednom domě v oknech na ulici vystavili
ku vyvětrání peřiny.
Za Glaubicovic zastavil se Frantík u skupiny
hochů, kteří hráli o kuličky. Ale ne o obyčejné,
hliněné. O krásné kuličky skleněné, které jsou
uvnitř červeně, žlutě, modře, zeleně a fialově
pruhovány, a když se koulí, barevné pásky uvnitř
skla točí se, proplétají navzájem, až oči dětské
pře-cházejí.
Frantík neodolal. Ukázal krejcar. Nějaký kluk,
který hrál, odplivl si opovržlivě. Krejcar, a
jedna ta velká kulička stojí dva krejcary.
,,Co koukáš, parchantě?“ - „Hrál bych.“ - „Máš
peníze, vole?“
Ach, jak ho to láká, zahrát si o takové kuličky.
Vždyť má tolik peněz v kapse. A snad táta
karafiáty nespočítal.
„Kluci, já mám peníze!“ A Frantíka vedli do
krámu koupit kuličky. Byl to jeden z
nejkrásnějších dnů jeho života. Koupil jich
dvacet a pak zas dvacet. Prohrával a měl radost,
jak se koulejí a jak hrají ve všech barvách.
Proměňoval tak rudé karafiáty za pestré skleněné
kuličky.
Jaká to rozkoš, když se valí a točí k důlku a
slunce na ně svítí! Byla to neskonalá radost.
Kolem už chodili soudruzi z tábora s rudými
karafiáty, které mnozí od něho koupili, on hrál
a prohrával dál. Zas si koupil nové a nové. Hrál
a prohrával peníze za karafiáty.
Když se konečně pozdě odpůldne vrátil Frantík
strašně bledý domů a odevzdal peníze, které
zbyly, byl strašně zbit, že se nemohl hýbat.
Otec mu svlékl rudou kravatu, navlékl si ji,
kopl do něho a odcházel s rudým karafiátem v
kabátě do hospody, neboť jest první máj, a on
jako proletář ...
Frantík plakal a přehazoval z ruky do ruky dvě
skleněné kuličky, tak pestré a hezké, poslední,
které mu z jeho štěstí zbyly.
Takový byl jeho první máj ... |
