I
Když ponocný Vačlenák kráčel těžkopádně ve
vysokých botách o jedné hodině noční Vodní
ulicí, zahalen v kožich a oddávaje se truchlivé
myšlence, že jeho kolega Zima zatím dopije v
jejich útulku na městské věži zbylou polovici
rumu v lahvi, shledal před domem kupce Vondráka
následující pozoruhodné věci:
A. Sklep Vondrákův, vlastně dvéře železem
pobité, vedoucí do Vodní ulice, byly otevřeny:
B. Ve sklepě bylo světlo vyzařující z malé
lucerny.
C. A uprostřed zboží, lahví a beden pohyboval se
nějaký muž.
A konečně D. Ten muž nepřipomínal svou postavou
na nikoho z obyvatelů Dačic.
Jak vidět, byl Vačleňák dobrým pozorovatelem a
shrnuv rychle v mysli pozorovaná fakta, postavil
se pln údivu na první stupeň schodů vedoucích do
sklepa a tam stál asi pět minut nerozhodnut, co
má nyní dělat.
Prozatím oddal se pozorování neznámého muže,
který zpozoroval jeho přítomnost a ustal ve své
práci, sestávající v tom, že různé předměty ze
svého okolí ukládal do pytle.
Kdyby ten člověk měl kozí bradu, pomyslil si
Vačleňák, byl by to celý Růžička z Žabí ulice a
proto otázal se: „Nejste vy Růžička?“
„Ne,“ odpověděl neznámý a položil udivenému
Vačleňáku následující otázku: „A nejste vy
ponocný?...“
„Jsem.“
„Tak pojďte dál!“
Na toto vybídnuti slezl Vačleňák se schodů a
zůstal dole stát, nepochopuje stále, oč se
vlastně jedná. Neznámý vybídl ho, aby si sedl na
jeden ze sudů a rozhovořil se sdílně: „Já jsem
nový mládenec pana Vondráka.“
„Vo tom jsem neslyšel,“ poznamenal Vačleňák
uctivě, „že by měl novýho mládence, von o všem
zachovává tajnost.“
„A už abych první noc se dřel,“ pokračoval
neznámý, „musím sám tohle připravit k expedici.“
Vačleňák rozhlížel se toužebně po lahvích vína,
které nový mládenec skládal do pytle. „Tak,
tak,“ řekl, „říká se, že se u Vondráka každý
nadře.“
„Jako kůň,“ pravil mládenec, „prosím vás,
otevřte tamhletu bednu, jestli v ní není cukr.
Zde máte dláto. Já to ještě tady neznám.“
„Škrob jest tam,“ hlásil Vačleňák.
„Ten já právě potřebuji,“ řekl mládenec a
podlouhlou bedničku zastrčil do pytle.
„Musím si udržet přátele,“ usmál se, vytahuje z
kouta láhev rumu, „zde máte, ponocný, za své
namáhání.“
Celé vzezření neznámého imponovalo Vačleňákovi,
který, dojat jeho dobrotou, zašeptal, zastrkuje
láhev do kožichu: „Zaplať pánbůh.“
Postál ještě chvíli, naslouchaje vypravování
nového mládence o velkých obchodech ve velkých
městech, kde byl dřív zaměstnán.
„Vykrást takové závody,“ pravil mládenec, „šlo
by ztěžka, mají všude elektrické zvonky.“
„Tak, tak,“ kýval Vačleňák, „jsou různé výmysly,
dobré i špatné. Mějte se zde hezky. Povinnost
jest povinnost.“
„Spánembohem,“ loučil se mládenec, „já již také
brzy budu s prací hotov a půjdu ležet. Sbohem.“
Vačleňák vyšel ze sklepa, radostně dojat, jak
jsou lidé na světě hodní. Jako tenhle nový
mládenec pana Vondráka, ponejprv ho člověk vidí
a on již dá darem láhev rumu.
„A Vondrák,“ bručel si Vačleňák, docházeje k
městské věži, „to jest neupřímnej člověk. Nic
neřekne, že bude mít novýho mládence.“
Když stoupal po skřípajících schodech nahoru na
věž, uvažoval, že vypil-li jeho kolega Zima
zbylou polovici rumu v láhvi, nebude se s ním
dělit on o darovanou. Vypije ji sám a Zima bude
litovat své neupřímnosti.
A bylo tomu tak. Zima ležel na posteli a spal
spánkem spravedlivých, doraziv polovici rumu v
láhvi. Vačleňák pomyslil si něco o jakémsi
zvířeti a položil se na svou postel a pak
opatrně otevřel láhev, napil se, opakoval
několikrát přiložení láhve k ústům a usnul,
žehnaje v duchu tomu svému dobrodinci, novému
mládenci kupce Vondráka, kterého viděl ve snu.
Jak jest asi třicet pět let stár, černé knírky
pod nosem, trochu od neštovic. Stále houpala se
v jeho snu před ním postava toho dobrého muže,
láhve s rumem obklopovaly jako listy vavřínového
věnce jeho postavu. A ve snu cítil Vačleňák, jak
jest mu milá jeho postava, jak nemůže odtrhnout
své zraky z jeho obličeje, hřejivé teplo
přátelského styku hřálo v jeho srdci a on stále
hovořil, mluvil a smál se na nového mládence...
„Vondrákovi vykradli v noci sklep.“ Tak zněla
novinka, která druhého dne dala podnět k
nejvážnějším hovorům v Dačicích, k luštění
nejspletitější otázky, „kdo ho vykradl“, a k
nejvážnější domněnce, že zlodějové, a to patrně
zlodějové cizí, neboť v Dačicích zlodějů nebylo.
Opakuji ještě jednou: „V Dačicích zlodějů
nebylo!“
Nikdy jich nebylo, pokud se nejstarší lidé
pamatují. Byli to vždy lidé cizí, jak pamatují
nejstarší občané, nejstarší proto, poněvadž v
době starší i novější neudál se žádný případ
krádeže kromě jednoho, kdy potulný brusič při
výročním trhu před pěti léty ukradl s
neuvěřitelnou drzostí bochník chleba v pravé
poledne, dvě punčochy a dýmku, kterou si hned
nacpal, zapálil a klidně odcházel, sledován
překvapenými občany městečka, kam nikdy patrně
ani myšlenky komunistické se nedostaly, ani
hluboká myšlenka: Majetek jest krádež, kteréž
dle všeho potulný brusič prováděl prakticky.
A pak zas nic, klid býval porušen jen tehdy,
když se splašil kůň nebo vůl nebo kráva, když
nastala červenka u prasat, když objevili se
cikáni a cikánky, když byla slavnost Božího těla
a pršelo, když některý pes měšťanů dostal
vzteklinu, když hořelo, když byl pohřeb nebo
svatba a když někdo mladý procházel se s mladou
dcerkou z města, aniž by bylo naděje, že má chuť
se ženit.
Toť jsou případy, které vzápětí měly rozruch,
které vzbudily vzrušení do té doby, kdy nový
jiný případ neposkytl látky k hovorům na
ulicích, na náměstí, pod podloubím, doma, v
hospodách a na radnici.
„Vondrákovi vykradli v noci sklep!“ Zpráva tato
utvořila z klidných obyvatelů sangviniky.
Pan poštmistr běhal po náměstí otvíraje dvéře
krámů a křičel do každého: „Již to víte?
Vondrákovi vykradli v noci sklep.“
A za ním běžel radní Pavlousek, příslovečně
klidný pán, kterého nerozčililo, ani když na
podzimním honu vlastnímu synovi prostřelil
kalhoty a tento klidný pán rozhazoval rukama,
zastavoval kdekoho a hulákal: „Vondrák jest
vykradenej, Vondrák jest vykradenej.“
A již věděli celý děj po městečku. Kupec Vondrák
ráno dle svého zvyku šel do sklepa a tu shledal,
že dvéře jsou otevřeny.
„Lekl jsem se,“ byla jeho vlastní slova, „tak,
že by ze mne nikdo krve se nedořezal. Jdu, celej
se třesa, dolů a opatrně si svítím na cestu,
přičemž byla ve mně malá duše, poněvadž můj
strejc, Valoušek, ten mně jednou vyhrožoval, že
se mně ve sklepě voběsí. Přichystal jsem si tedy
nůž, abych ho moh hned uříznout, poněvadž strejc
drží slovo a co řekne, je svatý... Když tedy
přijdu až dolů, posvítím kolem sebe, lucerna mně
vypadne z ruky, vykřiknu, vidím všechno červený
a svalím se na sudy. Tak mne našli.“
A jeho manželka měla ovšem poslední slovo.
Vykládala, navazujíc na hovor svého pana
manžela: „Mně to bylo (ježíš, Marjá, to je
neštěstí), mně to bylo nápadný, že František
nejde tak dlouho ze sklepa. Jdu se tedy podívat
ke sklepu a volám: Františku, káva vystydne.
(Vpravdě volala: Myslíš, že ti budu kávu
vohřejvat?) Vondrák se neozýval. Volám tedy
ještě jednou: Pojď už domů, vždyť nastydneš.
Opět nic. Jdu proto dolů a tam je tma. Bylo v
mně to nápadný a vrátím se do krámu a povídám
našemu mládenci: Pane Vojtěch, jdou se podívat,
kde je starý, šel do sklepa a tam je tma. Jdu s
ním a rozsvítíme svíčku. A teď já vidím tu
spoustu. Vondrák leží bez sebe na sudech, jednu
ruku má v povidlech, druhou v naloženým zelí a
obličejem leží v sádle. Ježíš, Marjá, vykřiknu,
starej, vzpamatuj se, starej, Ježíš, Marjá, co
ti je? Vojtěch povídá: Nelekají se, to bude
mrtvička. Třesem s ním, až konečně Vojtěch ho
polil vodou a tu starej se probudí, vykřikne: Já
jsem vykradenej, podívá se kolem a omdlí nám
znova. Polili jsme ho vodou a přišel zas k sobě.
Ted jsme si teprve všimli, jak zlodějové řádili.
Víno je pryč, rum je myč, cukr, škrob, všechno
přehrabaný a již jsme musili Vondráka držet.
Koulel očima a křičel do všech koutů: Vzdej se,
nebo tě zabiju. Pak počal škrtil Vojtěcha a
nakonec dal se do pláče. Von plakal, já plakala,
Vojtěch plakal. Voči máme červený od slzí.
Taková spousta, panenko Maria, Pán Bůh musí ty
zloděje trestat. V pekle se budou škvařit.“
„Ale nakradli také toho,“ poznamenal Vondrák,
„stovka, půldruhý stovky je v pekle...“
Tak a podobně hovořilo se od božího rána,
tvořily se hloučky hovořících, s tvářemi
červenými rozčilením.
„Naši to nebyli,“ pronášeli s uspokojením
Dačičtí, což mělo takovou váhu, jako by byli
řekli: „My jsme to nebyli.“
Debaty stávaly se živější, názory, vytříbenější,
všichni stáli tváří v tvář tomu faktu, jak bylo
odhlasováno, že kupec Vondrák byl okraden, že
krádež byla spáchána v jeho sklepě, že zlodějové
byli dva, dle stop ve sklepě, že škoda činí
půldruhé stovky a že krádež byla spáchána v
noci. Jiného nebylo známo ničeho.
A tu kdosi ze skupiny prohodil: „A což ponocní?“
Kdo jiný mohl trochu světla vrhnouti ve tmu
tohoto případu? Uvažováno bylo následovně:
Možná, že (ať, to byl Zima nebo Vačleňák)
potkali na své noční pochůzce neznámou postavu,
kterou nezastavili z piety, jakou chovali
všichni Dačičtí vůči cizincům, ale pamatují si
dobře její obličej, nebo slyšeli neznámé hlasy,
jejichž reprodukce může uvésti na stopu
pachatele, stejně jako vypodobení obličeje
neznámých, jejich šatů i chování.
„Věc se musí vysvětlit,“ řekl jeden z
debatujících, „sečkejme, až co oznámí ponocní.“
„Jdu pro Vačleňáka,“ pravil jeden z měšťanů.
A potkal ho, sestupujícího z městské věže, v
náladě výborné, hvízdajícího si nějakou kostelní
píseň. „Víte již, co jest nového?“ volal mu
naproti měšťan.
„Myslíte to, že má Vondrák novýho mládence, pane
Pelíšku?“
„Jak to mluvíte,“ divil se Pelíšek, „má pořád
Vojtěcha. Ale Vondrákovi v noci vykradli sklep.“
„Prokristapána!“ zajektal zuby Vačleňák, čině
pohyb, jako by se chtěl něčeho zachytit a
sklouzl se schodů na pana Pelíška, který kutálel
se až dolů, kde se zastavil a zamezil
Vačleňákovi, aby nevypadl na ulici.
Neztratil však duchapřítomnosti a zvedaje se se
země, tázal se: „Neviděl jste v noci nic
podezřelého?“
„Já,“ koktal Vačleňák, kterému se okamžitě, dík
jeho důvtipu, rozbřesklo, „já nic neviděl. Jak
vidíte, třesu se na celým těle. To není ani
možný, že ho vykradli.“
Stál zde s očima sklopenýma a místo Pelíška
viděl onoho nového mládence s černými knírky a v
obličeji od neštovic. Hrozná skutečnost otvírala
se před ním, jeho první hřích, skvrna na jeho
dosavadní bezúhonnosti, dobře cítil, jak
zaslepen důvěřivostí pomáhal okrádat svého
spolubližního, dačického občana, on z Dačic,
ponocný, jemuž svěřili svůj majetek na noc.
Pátrání po zlodějích nevedlo k žádnému cíli.
Četnictvo nevypátralo ničeho, obecní dva
strážníci teprve ničeho a věc stále byla
zahalena do tmy. Konstatováno bylo, že ani
Vačleňák, ani Zima na své obchůzce neshledali
ničeho podezřelého. Výslech obou strážců nočních
nepřinesl ani stopy.
Pan měšťanosta se vyjádřil, že spravedlnost
světská zloděje sice nedopadla, ale že jest zde
ještě instance nad ní. Kotle pekelné se sírou.
A tak nezbylo ničeho jiného Vondrákovi než
trpělivě se těšit, jak na věčnosti zlodějové
trpce budou pykat toho rumu, vína, cukru a
škrobu.
A Vačleňák hubeněl. Vzpomínka na „nového
mládence“ den po dni objevila se u něho. Stále
viděl jeho obličej od neštovic. V kožichu stále
cítil tíži darované láhve rumu. A mrzelo a
trápilo ho to tak, že nedopil ani láhev, jejíž
obsah připadal mu horší, než kyselina sírová.
Uschoval láhev do slamníku své postele a tu sny
jeho byly vždy stejné. Viděl sklepení
Vondrákovo, jak otvírá bednu a říká: „Škrob jest
v ní.“ Viděl, jak hovoří se zlodějem, jak zloděj
dává mu láhev rumu, ta láhev že jest veliká, on
se chce napít, strčí hlavu do ní, pomalu vleze
celý dovnitř a utopí se.
Potil se přitom ubožák a když se probudil,
jmenoval se jmény všech domácích užitečných
zvířat, nejčastěji opakuje: „Vůl jsem, osel,
mezek,“ a podobně.
A když sedával zadumaně v hostinci pod
podloubím, tu ti, co kolem seděli, slýchávali
často: „Novej mládenec, novej mládenec.“
II
Dačičtí, jak jsem se již dříve zmínil, byli lidé
klidní. A právě proto, že byli klidní, byli také
konzervativní. Žádné nové politické heslo
nemohlo je rozčilit, socialista byl v městě jen
jeden a ten neměl co jíst a právě proto, že
neměl co jíst, říkali o něm, že jest
socialistou, ačkoliv jeho vlastní přesvědčení
nijak se nelišilo od konzervativního mínění jeho
spoluobčanů. Prozatím žebral u kostela.
Byli tedy konzervativní. Tím nechci říci, že by
byli snad hloupí, jak vidět z případu ponocného
Vačleňáka. Konzervativci byli proto, poněvadž
otcové jejich byli konzervativci. Ctili prostě
své předky. Úcta k starým zvykům byla tak
veliká, že měšťanosta spadl do příkopu uprostřed
náměstí, poněvadž bývalý měšťanosta také tam si
zlámal ruku a předešlý purkmistr vymkl si nohu,
všichni v noci.
Otec radního Macouška, také radní, měl zvyk, že
trhal si při sezení městské rady vlasy, přičemž
se líbezně usmíval a tu nynější radní Matoušek
směje se také líbezně a trhá své hrubé,
štětinaté vlasy.
Bývalý měšťanosta chodíval den co den k večeru
po levé straně náměstí a nynějšího Borovičku
jest vidět stále chodit jen po levé straně a to
opět jen k večeru.
A jiné důkazy mohl bych uvésti, jak ctili staré
zvyky, kupříkladu dědeček kováře Malého oběsil
se v městském lesíku na dubu, jeho syn, také
kovář, následoval ve věku padesáti let jeho
příkladu a nynějšího kováře Malého, syna
předcházejícího, museli odříznout, když se
věšel, ovšem také v městském lesíku, také na
dubu a také v padesáti letech.
Někdo snad zakroutí hlavou a řekne: „Dědičné
zatížení.“ Nikoliv! Prostě ctění starých zvyků,
pieta k předkům, jinak by museli být všichni v
Dačicích dědičně zatíženi.
Musel by být zatížen holubář Knedlíček, který
podobně jako jeho otec oženil se ve věku
sedmdesáti let, musil by býti zatížen trafikant
Podloušek, který, následuje příkladu otce i
děda, nosil o Božím těle baldachýn a vždy se
hádal s ministranty.
A podobně také Kejdanů strýc, který jako jeho
otec i jako děd a praděd propil věno přinesené
ženou a nakonec putoval od příbuzných k
příbuzným a vykládal karty.
Konzervativnost bylo vidět v hospodářství
soukromém i obecním. Potok, který tekl kolem
města, rozvodňoval se vždy každého jara a
zaplavil nižší část Dačic, aniž by někomu
napadlo, že prostá hráz by dostačila k zamezení
pohromy. Nenapadlo to otcům, nenapadlo to synům
a tak potok svéhlavně každého jara hledal
zarputile nové řečiště a nejvíc se mu zamlouvalo
náměstí, obklopené starými domky s arkýři a
podloubím, kde dělaly se známosti s městskými
dcerkami, poněvadž jejich otcové také tam
známost si udělali, což vidět z toho, že byli
otci.
Vyznávat lásku chodilo se do městského lesíku
již od dob nepamětných. Byla tam sedátka z drnu,
kde se dobře objímalo a říkalo: „Mám vám
horoucně rád.“ Což byla obvyklá formulka pro
vyznání lásky v Dačicích a stejně oblíbená u
synů jako u otců, u dcer i matek a formulka tak
stará jako drnová sedátka.
A vařilo se stejně jako dřív. Nynější měšťanosta
(tak ho titulovali a proto titulu užívám) jí rád
prasečí rypák, poněvadž i jeho otec jedl ho rád,
radní Přeloučka musí mít ve středu okurkovou
omáčku, poněvadž je páně Matouškovou pochoutkou,
poněvadž... lehce se domyslíte... a tolik
příkladů mohl bych uvést, kolik je lidí v městě.
A konzervativními byla i zvířata. Sluší vésti
jen několik příkladů. Kůň nebožtíka povozníka
Malvy byl jankovitý a kůň jeho syna jest
jankovitý také, pes pekaře Bradáče kulhá a
starého Bradáče doga kulhala také. U řemenáře
Daňka rodí se odnepaměti kotě na jedno oko slepé
s černou lysinkou, které odnepaměti vždy
vychovají, kdežto ostatní utopí.
Prasata pana měšťanosty váží před zabitím vždy
200 kg, poněvadž prasata jeho otce před zabitím
měla váhy 400 liber a podobně.
Ale i rostlinstvo se nemění. Trávnice zahradníka
Peřinky dosahují vždy úctyhodné velikosti, ale
jen na třech keříčcích v rohu zahrady a chodí se
tam na ně v květnu dívat celé Dačice a on říká
to, co jeho táta: „Jsou to kusy, mordelemente.“
U Prošků mají víno na besídce, které uzraje,
kdežto jinde v Dačicích zůstává zelené. A jest
to zvláštní, že vždy najdou tam dva hrozny
dohromady srostlé, podobně jako odnepaměti
nacházejí ve švestkách sadaře Brzlíka mezi
tisícem švestek dvě až tři s dvojitou peckou a
podobně.
Uvážíme-li všechny tyto okolnosti, nikdo se
zajisté nepodiví, že rodina obchodníka senem,
rodina Patrných, byla znamenitá tím, že
nejstarší syn stal se vždy poslancem za celý
okres a když viděl, že jeho syn jest dosti
rozšafný, vzdal se mandátu a při volbách,
poněvadž Dačice udávaly tón celému okresu,
zvolen býval vždy jednohlasně mladší Patrný a
tak to šlo stále.
A ten nový poslanec, stejně jako jeho otec,
hájil konzervativní zásady svého rodného města
tím, že při všech řečech ve sněmovně, které jeho
zásadě byly protivné, ostentativně spal na
poslaneckém křesle. Při hlasování nikdy
nehlasoval, ať se jednalo o čemkoliv, nikdy se
nerozčilil, nikdy nikomu nevynadal, jen jednou
přerušil schůzi sněmovny tím, že spadl ve spánku
z křesla a rozbil si nos, cediv tak za lid svůj
krev u parlamentu...
Chování každého poslance Patrného bylo
bezúhonné, nikdy se nestalo, že by předseda
sněmovny byl nucen volat ho k pořádku. Když
nespal, seděl klidně u stolu a počítal účty za
seno na brožurách vydaných sněmovní kanceláří.
Nikdy ze zásady nepronesl nějakou řeč, což dělal
jedině z toho důvodu, domnívaje se, že by jeho
řeč byla v novinách, které nenáviděl od té doby,
co o jeho otci napsaly jisté listy: „Ten
ctihodný poslanec, rozšafný obchodník senem,
zajisté nám nezazlí, reprodukujeme-li otázku
jednoho našeho čtenáře: Musí mít obchodník senem
také seno v hlavě?
Zkrátka. Otec Patrný byl poslancem, syn jeho
poslancem a toho syn opět zástupcem lidu...
Rozumělo se to samo sebou, podobně jako že kůň
nebožtíka, povozníka Malvy jest jankovitý jako
jeho předchůdce a trávnice zahradníka Peřinky že
dosahují vždy délky pěti centimetrů a to jen na
třech keřích...
A tak rozumělo se samo sebou, že když se nyní
František Patrný vzdal mandátu, syn jeho Josef
Patrný bude po něm poslancem. Již ho titulovali
„Pane poslanče“, již měla být schůze voličská v
obecním domě ve velkém sále, když tu spolek
voličů pro Dačice a okolí obdržel následující
dopis:
Vaše Blahorodí! Dovoluji si Vám tímto oznámit,
že, hodlám kandidovat na uprázdněný mandát po
odstupujícím panu Františku Patrném a hodlám též
řečniti na Vaši ctěné schůzi voličů, kde budu
mít čest se představiti.
V hluboké úctě
Jan Kotlář, statkář v Myšicích
A to bylo tři roky po tom, kdy vykradli kupce
Vondráka...
III
Toto psaní vzbudilo ohromný úžas ve všech
vrstvách obyvatelstva. Pronášena byla mínění
nepříliš lichotivá a klub voličů pro Dačice a
okolí v prvé chvíli nevěděl, jak má se zachovat
vůči panu Kotláři. Předseda klubu nosil celý
týden psaní v kapse, nerozhodnut, zdali má
vetřelci odpovědít.
Ve spolkové místnosti U jelena, blízko staré
brány, debatovalo se horlivě a pan Josef Patrný
zúčastnil se všeobecného rozhovoru činně.
Pravil, že diví se, velmi že se diví. To byla
celá řeč, načež předseda Boháček poznamenal,
pokud se týče jeho osoby, že se diví přenáramně
a hlavní volební agitátor, sedlář Žabáček,
prohlásil: „Mně to připadá, že je to glazický.“
A pan Královec povstal, udělal posuněk plný
rozhorlení a řekl: „Jestliže…“ zamlčel se a
skončil: „Nač o tom mluvit, nechme to padnout.“
Hodinář Krištof, který volil v černém oděvu s
bílou kravatou, učinil poznámku velmi důmyslnou,
řka: „Čekejme, až jak se věci vyvinou. Ještě nám
nebila poslední hodina.“
Čekejme! To bylo to nejlepší, co mohlo být.
Prozatím hádalo se, jak oblečen přijde pan
Kotlář z Myšic do voličské schůze a každý byl
žádostiv, co asi bude povídat, a zdali vysvětlí,
proč hodlá kandidovat.
Pan Jan Kotlář to sám dobře nevěděl.
Nečinil tak ani ze ctižádostivosti, neboť byl
muž skromný, nečinil tak snad z toho důvodu, že
by byl nespokojen s pány Patrnými, jak zastupují
zájmy celého okolí, neb snad z té příčiny, že
proměnil náhle své politické smýšlení. Nikoliv -
byl stále konzervativcem jako všichni Dačičtí a
jeho politické smýšlení nelišilo se nijak od
politického smýšlení pánů Patrných, jichž
zásadou čistou a bezúhonnou bylo: „Dejte Bohu,
co je božího a císaři, co je císařovo!“, jak
měli nadepsáno ve svém obchodě nade dveřmi.
Jako oni i on ctil všechno černé a žluté,
zbožňoval okresního hejtmana a odbíral německé
úřední noviny, ačkoliv německy neuměl.
Patrný a on byla duševní dvojčata. Až najednou
ho napadlo, že by mohl kandidovat. Zdálo se mu
totiž jednou v noci, že přišel k němu četnický
strážmistr, kterého ctil, a povídá k němu: „Pane
Kotláři, nechtěl byste být poslancem?“
Celý den přemýšlel o svém snu a když v
následující noci zdálo se mu, že přišel k němu
okresní hejtman a řekl s úsměvem, klepaje si na
břicho: „Pane kolego, buďte tak laskav a
kandidujte,“ považoval rozšafně sny za pokyn
boží a dal si v městě vytisknout vizitky
„kandidát poslanectví“.
Cesta do města sloužila vlastně k tomu, aby tak
zabil dvě mouchy jednou ranou, maje tam stání u
soudu, neboť jedna děvečka z Myšic žalovala ho
na uznání paternity, ale to sem nepatří...
Pan Kotlář strojil se tedy na schůzi voličů do
Dačic. Tam dály se již přípravy, upraven veliký
sál na schůzi, lampy se čistily a strop čistili
také, spotřebujíce na to těsta ze dvou bochníků
chleba, podlahu drhli režnými kartáči a okno,
vymáčknuté při poslední schůzi voličů, spravil
sklenář Laštovka, nežádav za správu nic, za sklo
nic. Tací lidé se již nerodí.
A když městem roznesla se zpráva, že sál jest
již upraven k tak důležité schůzi, dělali si
lidé křídou čárky na dvéře, smazujíce se
zapadajícím sluncem jednu, druhou, třetí a když
smazali nedočkavě třetí, znamenalo to; že zítra
v neděli o 3. hodině odpolední bude schůze
netrpělivě očekávaná, kde objeví se cizí
vetřelec, o kterém věděli sice, že existuje, ale
s kterým kromě dvou tří osob z Dačic nikdo
nemluvil, poněvadž Myšice jsou 6 hodin od Dačic
vzdáleny a šestihodinová cesta znamenala pro
Dačické tolik, jako by někdo řekl: „Já jdu z
Prahy pěšky do Uher.“
IV
Všechny ty tři předcházející kapitoly slouží
pouze jako úvod, neboť mají vztah jedině k tomu,
jak po široširém kraji pověst Dačic a Dačických
po schůzi voličů klesla, jak jmenováni byli
barbary a jak nemohli jim daleko široko přijít
na jméno, jmenujíce je trulanty a podobně.
A to právě mne nadchlo k tomu, abych se ujal
péra a napsal všechny pamětihodné události,
které se zběhly mezi Dačickými, události, které
stojí za to, aby bylo o nich psáno, o nich čteno
a o nich pochybováno.
Sit venia verbol
V
Jednoho krásného letního odpůldne seděli dačičtí
měšťané na Střelnici v zahradě se svými
manželkami, syny i dcerami a naslouchali u
sklenic piva z jejich pivovaru skladbě a to
vlastní skladbě kapelníka jejich kapely.
Zájmeno „svůj“ hrálo velkou roli v jejich
životě. Střelnice byla jejich, restauratér byl
jejich, všechno, co kolem viděli, náleželo jim.
Seděli ve svém kolem kulatých stolů, nad nimi
šuměly stromy, jejichž korunami modralo se nebe,
na které když se dívali, spokojeně se usmívali,
jako by i to nebe nad Dačicemi náleželo jim.
Ptáci v korunách stromoví zpívali, jejich ptáci,
poněvadž oni je krmili a pečovali o ně, jak tomu
nasvědčují dřevěné budky, bělající se mezi
zelenými listy.
Číšník, který je obsluhoval, byl také jejich,
rodák dačický, provozující ve všední dny
krejčovinu a za nedělních a svátečních dnů
číšnictví v městské zahradní restauraci Na
střelnici.
Stoly, za kterými seděli, byly výrobkem
dačického stolaře Ramlíka, sklenice, z kterých
pili, dodal sem dačický sklenář Koleček, ubrusy
na stole byly z obchodu dačického pláteníka
Maleny a doutníky, které kouřili, z trafiky
dačické, jakož i tabák, který šňupali.
Rohlíky, které chrupali, vyráběl dačický pekař
Bradáč. Dal-li si někdo papriku, byl ubezpečen,
že jí maso z poražených hovad vlastního chovu.
A zadívali-li se dolů ze stráně, na které
rozkládala se Střelnice, tam viděli Dačice, svůj
domov, červené prejzy na střechách starých domů,
arkýře, podloubí, sochu sv. Josefa na náměstí,
leskl se kříž na věži jejich kostela, na městské
věži bylo vidět rozbité podsebití a děravou
střechu a kolem dokola samé červené střechy, až
tam za potok, kde leží předměstí Pšáry s
chalupami pokrytými došky a slamou, kterými
Dačice končily. A jako kruh kolem jejich města
táhly se jejich pole, zelenala se luka, černaly
lesíky, lesy a nízké podrosty stromoví, kde byl
jejich revír s jejich zajíci, koroptvemi,
křepelkami, králíky a vrabci.
Proto seděli tak spokojeně ve středu svého
okolí. Kapela hrála, křičeli: „Opakovat!“,
tleskajíce zuřivě a znovu nesly se kolem zvuky
skladby dačického kapelníka, který byl sice
zednickým mistrem, ale přitom mužem velmi
výborným, který složil již šest skladeb, které
sice nestály za nic, ale které se dačickým
líbily, poněvadž jejich spoluobčan je složil.
„Opakovat!“ Dnes již podvacáté zahrál jim
kapelník svou skladbu, kterou doprovázeli jemným
hvízdáním a pobručováním, pivo bylo dnes velmi
řízné, vzduch klidný a příjemný, na obloze ani
mráčku a tam se krásně sedělo, pilo, povídalo a
křičelo: „Opakovat, pane Zmrzlíku!“
U samé verandy, kde hrála kapela nadaného
zednického mistra, sestávající z jednoho
krejčího, jednoho kožešníka, tří kupeckých
mládenců a jednoho strážníka, byly dva kulaté
stoly u sebe a za těmi seděla honorace dačická,
kolem které když šel nějaký měšťan, neopomenul
se uklonit a přát „šťastný dobrý den“.
Seděl zde pan Josef Patrný, nyní již skutečný
poslanec, vedle něho jeho manželka Anna, oba
ctihodně tlustí a oholení, což by vzhledem k
jeho manželce zavdalo jinde podnět k vtipům, ale
v Dačicích nikoliv. A vedle paní Anny seděla
jejich dcera Anežka, kterou něžně titulovali
Něžou. Vedle Anežky seděl syn radního Matouška,
osmadvacetiletý dědic obchodu svého otce, který
seděl vedle pana Patrného, červený v obličeji
štěstím, neb zčervenal vždy tak, když viděl, jak
jeho František sedí po boku slečny Něžy, což
bylo pro něho nejen velkým vyznamenáním, ale
zavdávalo mu podnětu k jeho oblíbené myšlence,
že jednou budou ti dva dobrými manželi, jak o
tom již často mluvil s panem Patrným.
Po boku radního Matouška seděl zarostlý pan
měšťanosta Bouříček, šňupaje každou chvíli a
rozprostíraje po obličeji svůj velký červený
šátek. U pana Bouříčka seděl radní Přeloučka,
velmi žertovný starý pán, který se stále smál a
cukal rameny.
Pak u něho doktor Veliška, také starý muž, který
takřka všecko léčil vodou a říkal k pacientovi:
„Bez vůle boží ani vlas z hlavy nesejde!“ Byl ze
staré školy a umřel-li jeho pacient, postil ze v
den pohřbu a nekouřil.
Hovořil právě s poštmistrem Bertíkem, bývalým
četnickým strážmistrem, který měl zvyk třít si
nos napřed pomalu a pak rychle, když mu někdo
něco vyprávěl.
Pan Bertík říkal: „Jawohl, mein Freund“, a bral
si šňupeček z březovky vedle sedícího radního
Pavlouska, který seděl klidně a dle svého zvyku
pohyboval v zamyšlení dásněmi, čímž uvedl své
uši do pohybu a klidně jimi stříhal, čemuž se
potajmu smála naproti slečna Něža, blondýnka, a
šťouchala loktem do bledého Matouška, který
způsobně kašlal, zakrývaje si ústa krajíčkem
chleba.
Pan Přeloučka udržoval celou společnost ve
veselé zábavě. Vyprávěl anekdoty, které nikoho
neurazily a kterým se mohly i dámy smát, což
činily stále a hlasitě. Něža smíchy pískala a
paní Anna plácala za basového smíchu pana chotě
tlustou rukou přes záda.
Poštmistr Bertík smál se „ehacha“, pan doktor
„cheche“, pan měšťanosta „chajchaj“ a kýchal,
pan poslanec smál se „chocho“ a pan Matoušek se
synem „chichi“. Byly to ale podařené anekdoty!
Jinde by se nelíbily, ale v Dačicích považovány
byly za pravá zlatá zrnka humoru a nic nevadilo,
když kolem sedící panu Přeloučkovi, dačickému
králi anekdotářů, skákali do vypravování
poznámkami a úvahami, které byly někdy tak
vtipné, ano anekdoty samy.
„Povím vám,“ řekl Přeloučka, když kapelník
ohlásil, že nyní bude pauza, aby se mohli
hudebníci občerstvit, „povím vám výbornou věc o
jedné lišce.“
„O lišce, vy lišáku,“ smál se za doprovodu celé
společnosti pan měšťanosta, „tak povídejte o té
lišce, vy lišáku!“
Nový smích.
Pan Přeloučka se napil a rozpovídal se: „Šel
jsem jednou návštěvou k svému strýci lesníkovi.“
„Vy máte taky strýce?“ tázal se nevinně pan
Patrný za bouřlivé veselosti.
„K tomu strýci jsem tedy šel.“
„Po svejch?“ ptal se radní Matoušek, mrkaje
směšně na syna.
„Ano, po svejch, a když jsem přišel k strýci
lesníkovi...“
„Byli dva kujóni pohromadě,“ poznamenal k
rozveselené společnosti poštmistr.
„Strýc lesník mne uvítal velmi srdečně...“
„Pusu vám snad nedal,“ ušklíbl se pan doktor.
Nový smích.
„A povídá: Máme zde mnoho lišek...“
„A lišáka?“ nedal si ujít příležitosti pan
měšťanosta, aby neopakoval za smíchu honorace
svou slovní hříčku.
„A ty nám dělají tolik škody, že musím na ně
nalíčit buřty, otrávené strychninem.“
„Strychnin,“ poznamenal pan poštmistr, „když
jsem byl ještě u četníků, vyšetřoval jsem jednu
travičku. Otrávila svého muže a byl to zapletený
případ, poněvadž se oběsila.“
Slečna Něža se smála i tomu.
„Strýc dal tedy buřty vařit, do nich nacpal
strychninu a rozházel je za myslivnou.“
„Dobré chutnání,“ smál se radní Matoušek, „bylo
těch buřtů hodně?“
„Hodně,“ odvětil anekdotář, „a jednou tak jdeme
se za myslivnu podívat a co tam nevidíme...“
„Buřty se strychninem,“ řekl pan měšťanosta.
„Ty taky, ale lišku, která stála právě naproti
nám. Strýc sejme pušku s ramene a střelí. Bác!
Liška stojí stále ale jako dřevo. Nabije znovu a
bác! Liška se ani nehne a stále tam stojí. To se
ví, nám to bylo divné a běžíme se tam podívat.
Víte, co se stalo?“ Pan Přeloučka se zamlčel,
usmál se a za napětí celé společnosti pravil:
„Ta liška vám se tak nažrala těch otrávených
buřtů, že neměla čas padnout...“
„Chacha!“
„Cheche!“
„Chajchaj, pšo!“
„Pozdrav pánbůh!“
„Chocho!“
„Chichi!“
Smáli se všichni a kolem nich u stolů, když
slyšeli smát se honoraci, smáli se také.
Smích dlouho neustával.
„Ne - jste vy lišák,“ křičel pan měšťanosta,
„tohle se vám ale povedlo!“
Hudebníci byli opět na verandě, zaznělo bouřlivé
„Opakovat!“ a kapelník hrál dnes již
potřiadvacáté svou novou skladbu Kočičí
manželství.
Slečna Něža pošeptala matince: „Ráda bych se
prošla trochu s panem Matouškem, dovolíš nám?“
Paní Anna se usmála a kývla hlavou. Mladí lidé
se zvedli a odcházeli za smíchu ostatních, kteří
kývali na ně prsty velmi významně.
A hudba hrála, ptáci zpívali a pískem posypaná
cesta k městskému lesíku byla tak vábivá jako
jeho stín a tlumené ticho nad drnovými sedátky v
jeho houštinách.
Slečna Něža kráčela vedle mladého Matouška,
který šel jako beránek, neohlížeje se ani vlevo
ani vpravo, jen hledě kupředu, kde ležel městský
lesík a bylo mu jaksi úzko.
Mluvil k Něže o liškách, o panu poštmistrovi a o
cenách cukru, na který se přidražilo. A slečna
Něža navazovala na jiný hovor. Hovor o tom, jak
Pepíček Kejhák líbal za vraty Mařku Lojků a
mladý Matoušek pln zděšení klesl na drnové
sedátko, když octl se v městském lesíku.
Chtěl jí říci, že má ji rád, že zdědí po otci
obchod, že bude radním, kolikrát již jí to chtěl
říci, pak se vždy ale, jako před čtrnácti dny
právě také zde, zarazil a rozhovořil se o
petrolejových lampách.
Bylo zde rozkošně. Hudba nesla se sem jemně,
stín stromů a křoví byl velmi příjemný, tmavá
zeleň kolem voněla. Něža vedle něho roztomilá v
šatech z prací látky...
A Něža? Ta byla smutná. Dva roky vodí již
mladého Matouška do městského lesíka, dává mu na
srozuměnou, aby jen řekl, vyjádřil se a on začne
vždy, jak ceny zboží stoupají nebo klesají...
„Pana Matoušku, vy jste velmi roztržitý,“
pravila Něža, když on žvýkal pomalu větvičku
divokého bezu.
„To jsem,“ odpověděl Matoušek, „zas jsem včera
upustil dvě láhve na zem. Jedna se dočista
rozbila,“ dodal s povzdechem.
„A proč jste tak roztržitý?“
„Nač mne tolik trápíte?“ smutně řekl Matoušek,
„sklouzl jsem a bylo to.“
„A proč jste sklouzl?“
„Protože jsem na něco myslil.“
„A nač jste myslil?“
Matoušek se zarděl: „Máme přestavovat regály a
potom...“ zamlčel se.
„Nač tedy ještě, pane Matoušku?“
„Na dnešek, slečno Něžo. Těšil jsem se. Pan
Přeloučka je velmi zábavný člověk...“
Něža vzdychla, zamlčela se a pak pravila: „Mařka
Lojků mně vyprávěla takovou divnou věc. Když prý
pán šlápne slečně na nohu, tak jí vyzná lásku.
Co tomu říkáte?“
Mladý Matoušek vstal, pak si sedl a náhle rychle
šlápl slečně Něže na střevíček, kteráž vykřikla:
„Na tu ne, „na levou, na pravé mám kuří oko!“
A Matoušek šlápl Něže na levou nohu, zardívaje
se radostí...
Jak vidět, nedělní odpůldne dopadlo k úplné
spokojenosti, když ze Střelnice neslo se sem
bouřlivé „Opakovat! Opakovat!“, aby kapelník
hrál počtyřiadvacáté svou novou skladbu...“
VI
Byla to pěkná idylka, tím hezčí, vzpomeneme-li
si, že v Dačicích byli tak šťastní lidé, kteří
se milovali, ovšem klidně a spokojeně. Nikdy se
nikdo neoběsil z nešťastné lásky, nikdy nikdo
nikoho z nešťastné lásky nezabil, poněvadž
zamilovali se zde vždy jen ti do sebe, kteří se
mohli milovat a kteří věděli, že jejich lásce ze
žádné strany nebudou činěny překážky.
Když vyznal v Dačicích mladý pán, nebo též
starší, slečně lásku, tu teprve směl se s ní
vodit veřejně a tak oznámit všem občanům, že již
se odhodlal vstoupit do stavu manželského, který
se těšil v Dačicích neobyčejné úctě a jen v
předměstí Pšárech mezi malými domkáři vypukávala
občas domácí hádka, která končila tím, že muž
dal svou ženu zavolat k panu měšťanostovi na
radnici, kde hlava obce jí domluvila.
A láska Dačických byla bezúhonná. Nikdy se děti
nenarodily před svatbou, ba ani měsíc po
svatbě...
O volné lásce nikdo neslyšel, natož aby ji
prakticky prováděl, proto se manželé navzájem
ctili, nikdo neprohřešil se proti přikázání
božímu: „Nepožádáš manželky bližního svého!“
Spory byly velmi řídké, jak jsem již uvedl.
Abych to dokázal, podařilo se mně sestavit
jakousi statistickou tabulku známějších
manželských sporů za po sledních deset let.
Rok - jméno muže, či ženy který druhému vynadat
atd. - Příčina sporu mezi manžely - Nadávky,
které padly apod.:
1894 - Paní měšťanostová - Návrat z debatního
večírku - Osle! (pohlavek)
- táž - Návrat z hostince ve 4 hodiny ráno -
Osle! Mezku! Můžeš bejt rád, že jsem tě
netrefila
1895 - nic
1896 - Domkářka Mašková (Pšáry) - Snědl jí její
porci hrachu - Vymknutý palec
- Řeznice Kolaříková - Prodal tele a peníze
propil - Ty hovado! Osle, dobytče
- táž - Prodal vepře a peníze propil - dtto
1897 - nic
1898 - Josef Jenda, truhlář (Pšáry) - Připálila
jíšku a převrhla do ní vařící klih - Tahal za
vlasy a říkal: „Ženo, ženo!“
- týž - Nechtěla si vzít od kmotra šňupeček -
Hrozil, že ji nacpe tabák do úst
1899 - nic
1900 - Pan měšťanosta - Hubovala ho - Už toho
mám dost. Něco se stane!
- Josef Patrný - Neměl v pátek k obědu vdolky -
Tohle je pěkný pořádek, aby tě kat spral!
1901 - nic
1902 - Vondráková - Třikrát za sebou zaštkal -
Copak s tebou můžu jít, když jsi pitomej?
1903 - Hanka z Pšár - Chtěl ji líbat ve tři
hodiny v noci- Táhni, nebo ti jednu vlepím
1904 - nic
Nastal památný den. Dva strážníci dačičtí stáli
před obecním domem, kam bylo vidět směřovat
proudy měšťanů, povídající si a rozpálené
nedočkavostí.
U okna zřízena byla tribuna, dlouhý stůl a
několik židlí. Na stole stála známá sklenice a
láhev vody, z které pili všichni páni poslancové
Patrní.
A tu, když se tak shromáždění dívali na
sklenici, bylo jim teskno. Z ní bude patrně pít
nyní při řeči kandidát vetřelec.
V sále to hučelo jako ve včelníku. Dívali se na
zvonek, kterým zahajoval vždy předseda klubu
voličů schůzi. S úctou hleděli na vycpanou
židli, kde sedává úředník hejtmanství a vtom již
jako vlna nesla se slova: „Už je zde.“
Přijel v bryčce pan Kotlář, maje s sebou
starostu z Myšic a dva nejváženější myšické
občany.
A současně co vstupoval do sálu, druhými dveřmi
bral se pomalu ke stolu pan Josef Patrný s
úředníkem hejtmanství, třesa se rozčilením a
klepaje zuby.
Funkcionáři zaujali svá místa. Myšičtí občané s
představeným postavili se pod tribunu, zazněl
zvonek a předseda klubu voličů pro Dačice a
okolí oznámil za hrobového ticha: „Uděluji slovo
panu Kotláři.“
Zde objevila se úcta k cizincům, třebas
nepřátelským. Pan Kotlář se vztyčil, položil
ruku na stůl, uklonil se, druhou ruku položil na
prsa a počal mluvit, právě když ponocný Vačleňák
vstupoval do sálu.
„Ctěné shromáždění! Dovoluji si představiti se
ctěným voličům. Jsem Jan Kotlář, statkář z
Myšic.“
Myšičtí dole kývali souhlasně hlavou.
„A hodlám kandidovat na uprázdněné místo
poslance pana Františka Patrného, jehož zásady
jsem ctil a s jehož zásadami mé zásady se úplně
shodují.“
Vzadu, kde stál ponocný Vačleňák, jevil se živý
nepokoj. Jak se tak Vačleňák zadíval do tváře
řečníkovi, tu zdálo se mu, že tu tvář před lety
již někde viděl. Tak známou mu připadala a proto
postupoval blíže, aby se přesvědčil.
„Ctěné shromáždění,“ řečnil dále pan Kotlář,
„zásady ty, výborné a krásné, nadchly mne tou
měrou, že hodlám ucházet se u vás o důvěru...“
Vačleňák, postupující zástupem, aby se podíval
blíže na známou tvář, zarazil se náhle a zbledl.
Viděl jen černé vousky pod nosem, jeho tvář od
neštovic, kolena se pod ním počala třást a když
řečník pokračoval: „O důvěru, kterou můžete
opřít pevně o mé přesvědčení, o celou mou
postavu, o mé bezúhonné chování,“ tu Vačleňák,
bledý, pomyslil si: To je ten novej mládenec ze
sklepa páně Vondrákova, který zjevoval se mu ve
snu s černými knírky pod nosem a s obličejem od
neštovic.
Neslyšel již slova řečníkova: „Bít se budu za
vás, slibuji, přísahám!“, neviděl nic, jen ty
černé knírky a obličej, skočil ke stolu, chytil
pana Kotláře za krk a křičel: „My se známe, ven,
nebo vás dám sebrat, ven!“ Lomcoval jím a
pokoušel se zvednout ho přes stůl.
Nastala hrozná vřava, ve které bylo slyšet jen
úpěnlivý hlas řečníka: „Pomóc, proboha, co se to
se mnou děje, držte ho, proboha,“ a hlas
Vačleňákův: „Já ti dám kandidovat ke všemu, já
tě naučím,“ a jiné hlasy.
Myšičtí občané s představeným vrhli se statkáři
na pomoc a převrhli stůl, úředník hejtmanství
spadl ze židle, polil se vodou z láhve a křičel
na leknutím omdlelého zapisovatele: „Ve jménu
zákona rozpouštím schůzi!“ čímž dal popud k
všeobecné tahanici o řečníka, o myšický
čtverlístek a o Vačleňáka, kterého představený z
Myšic kopnutím nutil, aby pustil pana kandidáta.
Všichni Dačičtí v té vřavě mysleli, že Vačleňák
jedná jako domorodec, bránící jejich zájmy proti
cizímu vetřelci, proto hrnuli se k zápasícím a
společným úsilím vynesli statkáře a zbývající
tři z Myšic za nadávek a proklínání ven ze sálu.
Rekovným činem ponocného probudili se v nich
obhájci rodného města, domorodci a obhájci
poslanecké rodiny Patrných.
Znásilnili řečníka a myšické cizince, kteří
rychle vsedli do bryčky a odjížděli, přičemž
popletený a překvapený pan Kotlář stál ve vozíku
a nevěda, co mluví, křičel k rozčilenému davu,
který běžel za bryčkou: „Ctěné shromáždění,
zásady ty, výborné a krásné, nadchly mne tou
měrou, že hodlám ucházet se u vás o důvěru...“
Náhle klesl a vykřikl: „Barbaři!“ a dal se do
usedavého pláče, zatímco pan Josef Patrný
bledému Vačleňákovi podával ve dveřích obecního
domu pravici, v té pravici zlatku a mluvil: „Tak
se mně líbíte, Vačleňáku!“
A Vačleňák, kterému vracela se rozvaha,
zašeptal: „Camral si rozum, pane poslanče...“ |
