|
Prase Xaver bylo krmeno melasovými krmivy. Jméno
Xaver dala mu správa panství ku poctě vládního
rady prof. Xavera Kellnera v Mockeru, jednoho z
předních autorit na poli nauky o krmení,
kterýžto slavný učenec pronesl duchaplnou větu:
„Při okolnosti, že účinky melasy po všestranné
mé zkušenosti jsou tak velkolepé, nezaslouží
žádné jiné krmivo takového povšimnutí, jako
tento domácí prostředek.“
Praseti Xaverovi šlo také náležitě k duhu.
Tloustlo den ode dne a filosofovalo v nádherném
chlívku o světských rozkošech, když tak ponořilo
svůj rypák do melasového krmiva a zapilo dobrým
mlékem. Časem přicházel ho navštívit jeho
majitel hrabě Ramm a říkal mu: „Půjdete na
výstavu, hochu. Jezte řádně, ať mně neuděláte
hanbu.“ Někdy přicházela také paní hraběnka a
volala se zářícími zraky: „Ach, jak je veliký a
statný můj drahý Xaver.“ A při odchodu volali
oba: „Dobrou noc, příteli, spěte sladce!“ A
prase Xaver mžouralo očima za odcházejícími
něhyplně a chrochtalo tak krásně, že hraběnka
pronesla k svému choti: „Když slyším našeho
Xavera, tu počínám věřit ve stěhování duší.“
Přicházeli také pozvaní hosté, kteří divili se
francouzsky, německy, anglicky ctihodnému
praseti a fotografovali si ho na památku.
Bylo růžové jako vykoupané pacholátko a kol krku
mělo obrovskou sametovou stužku vždy koketně
uvázanou.
A gentlemani, aristokraté, přátelé hraběte
říkali s přesvědčením: „Milý hrabě, rozhodně
dostane Váš Xaver první cenu na výstavě.“ Když
byly narozeniny paní hraběnky, tu mezi jinými
dary věnoval jí něžný manžel Xavera. Bylo tedy
její, jen její úplně, navždy. A kvůli praseti
dostal hrabě tak ohnivou hubičku, jako by to
byla krásná divoká svině a ne klidné, tlusté,
flegmatické prase.
Jakmile se stalo majetkem hraběnčiným, byla
učiněna ještě větší zdravotní opatření ku jeho
zdraví. Bylo převedeno do zvláštní místnosti,
jejíž vydatný obsah vzduchu byl předem bezpečně
zjištěn. Mělo své lázně, svůj splachovací
záchod, zařízený se vkusem vlastním hraběcímu
rodu. Všude byly rozvěšeny teploměry a šafář
Martin dostal rozkaz změřit teploměrem teplotu
vody a mléka, určeného k napojení Xavera. Stupeň
teploty byl přesně předepsán zvěrolékařem. Není
možno připouštět, aby vznešené prase nachladilo
si žaludek, mohlo by dostat vleklý žaludeční
katar, dívalo by se smutně a hraběnka by tolik
plakala.
Šafář Martin měřil tedy teplotu nápojů, dával je
po případě chladit nebo přihřávat.
Konečně zavedli praseti elektrické osvětlení a
naučili je spát na žíněnkách, ovšem
desinfikovaných. Prase Xaver přijímalo to vše
blahosklonně a tloustlo den ode dne. Jednoho dne
přišla svého miláčka navštívit paní hraběnka s
chotěm. Xaver právě pil dobrou studničnou vodu,
jejíž bakteriologický rozbor vykazoval nulku
procent škodlivých bakterií, za to chemický
rozbor něco zdravého kysličníku železitého ve
spojení s kyselinou uhličitou (velmi důležité
pro prase).
Hrabě podle zvyku vložil teploměr do vody a
nechtěl věřit svým očím. Teplota vody místo
předepsaných 8 stupňů Celsia 7 a půl stupňů!
Hraběnka zbledla. To není možné, leda by ten
ničema šafář nezměřil teplotu.
Spojeným úsilím odtrhli oba Xavera od vody,
vyloživše mu, že by si mohl zastudit vnitřnosti.
Nato přikryli nádobu víkem a rozčíleni vrazili
do bytu šafáře.
,,Měřils teplotu Xaverovy vody, ničemo!“ zahřměl
hrabě na Martina. Martin ukázal na postel u
okna. „Vaše milosti, stůně mně těžce chlapec, má
horečku, musel jsem mu dát pít!“
,,Pah! Ptám se tě, měřils Xaverovy vody
teplotu?“ „Zapomněl, hoch těžce churav, vaše
milosti, podávám mu pít, hlava se točí.“
„Tak tedy tak,“ křičel rozčileně hrabě, „tedy
tak plníš povinnosti, já nejsem snad tvůj pán,
co, lumpe, ty si děláš, co chceš? Okamžitě seber
svoje věci. Jsi na minutu propuštěn. Do večera
ať jsi pryč, jinak tě dám vyhodit i s klukem.“
„Taková lůza,“ řekla ještě hraběnka.
A do večera zapíchl šafář Martin prase Xavera.
Přivolaný zvěrolékař mohl konstatovati jenom
smrt. Hraběnka div nezšílela lítostí a omdlela.
Šafáře Martina spoutali četníci a nemocného
vrahova syna vyhodili ze dvora.
V novinách objevily se pak zprávy: Čin
zhovadilce. „Šafář Martin na dvoře hraběte
Ramma, známého kavalíra, byl pro nedbalost
propuštěn ze služby. Aby se pomstil, zapíchl
vzácný exemplář vepře. Zhovadilec dopraven k
soudu.
Proslýchá se, že je bez vyznání. Potvrdí-li se
to, pak je to důkazem, že kdo nevěří v Boha, je
schopen i té největší surovosti.“
Tři měsíce dlel Martin ve vyšetřovací vazbě, kde
choval se zarputile a nechodil do kostela. Během
vyšetřování vyšly najevo různé skvrny na jeho
bývalém životě. Tak byl před patnácti lety
trestán pro přečin shluknutí čtrnáctidenním
vězením. Ničema se nechtěl rozejít, ačkoliv mu
bylo do-mlouváno soudním vrchním inspektorem. To
byl už zárodek jeho surové povahy. Pak podruhé
byl trestán pro výkřik: „Vy chocholatí“
třídenním vězením. Opět důkaz zarputilé, mstivé
povahy.
Veřejný žalobce také využitkoval všech těchto
podrobností a hříchů obžalovaného. Poukázal
bystře na zločinné pudy v celé minulosti a
prohlásil, že je pevně přesvědčen, že kdyby
místo prasete Xavera v okamžiku zločinné vášně
padl obžalovanému do ruky hrabě, že by byl
hraběte jako prase zapíchl. Obhájce měl těžkou
práci. Minulost nebylo lze smazat a nemocné
dítě, to je příliš romantická a za vlasy
přitažená polehčující okolnost.
Zdrcující byl pohled na ubohou paní hraběnku,
která jako svědkyně byla přítomna a při pohledu
na stužku sametovou, ležící na stole před
předsedou senátu, nemohla se zdržet pláče.
„Poznávám,“ pravila na otázku předsedy,
„poznávám ji, náležela mému drahému Xaverovi,
jehož kosti jsou pochovány pod záhonem lilií na
zámecké zahradě.“
Obžalovaný neprojeviv slova lítosti přiznal se a
byl odsouzen na šest měsíců do těžkého žaláře
pro zločin zlomyslného poškození cizího majetku.
Ale to není všechno. Aby spravedlnosti bylo
učiněno zadost, zemřel mu mezitím syn, neboť
mlýny boží melou pomalu, ale jistě. A prase
Xaver odpočívá tiše pod květy bílých lilií,
uprostřed nichž stojí pomník s nápisem: „Zde spí
náš Xaver, zabit rukou vraha Martina,
odsouzeného na šest měsíců s šesti posty do
těžkého žaláře. Pochován byl 8. května roku 1907
ve stáří 1 a půl roku. Budiž ti země lehkou.“
Hrabě Ramm dal si ze stužky nebožtíka prasete
Xavera ušít kravatu a nosí ji ve výroční den
vraždy šlechetného čuněte ... |
