|
Starosta Tomášek se vracel spokojeně z Domažlic
domů. Bylo mu neobyčejně blaze, neboť si koupil
klobouk. Když přišel za Domažlice, bylo mu nějak
nápadno, jak to přijde, že najednou nesedí v
hospodě pod podloubím a že vidí Babylónský
rybník. Pak si zas vzpomněl na svůj nový klobouk
a těšil se, že dobře koupil a že se dobře napil.
Když si vzpomněl, že se dobře napil, šel nalevo.
To byl jeho zvláštní zvyk. Když vypil deset
sklenic piva, šel jen drobátko nalevo, když
vypil patnáct, šel o půl metru, a když dvacet,
šel již o metr nalevo, a když pětadvacet sklenic
vypil, chodil do kruhu.
Případy takové jsou známé. Kdysi sedlák Kutinka
opustil ho o jedné hodině noční v Domažlicích na
rynku, když Tomášek chodil do kruhu. O třetí
hodině našli Tomáška ponocní na témže místě a
Tomášek stále chodil do kruhu.
Obrátili ho směrem k Babylónským rybníkům, a o
čtvrté hodině ranní objevil ho četník v
bezprostřední blízkosti Domažlic, když Tomášek
nevěda si rady úpěnlivě volal o pomoc a chodil
zase do kruhu.
Dnes Tomášek jde o metr nalevo: z toho vidíme,
že vypil jen dvacet sklenic.
Nálada jeho byla pohnutá.
Chtěl časem dát svou spokojenost nějakým
způsobem najevo, i pokoušel se zatančit nějaký
neznámý tanec. Bohužel zůstalo jen při pokusu a
starosta zvedal se se země a hledal svůj nový
klobouk. Měsíc svítil a tu Tomášek bystrým
zrakem seznal, že klobouk není nikde na silnici.
„Mám ho na hlavě,“ usoudil a šel dál, bruče si
nějakou písničku.
Bručení přešlo ve skytání a starosta bavil se
tím, že škytal do taktu. Em, em, em, ememememe,
em, em, em, em.
„Doma budou mít z klobouku radost,“ myslil si,
„já jim ho ukážu hned večer. Vzbudím toho
holomka, toho čeledína, vzbudím ženu. Ne! Ženu
nevzbudím. Vytáhnu jen kluka z postele. Vidíš,
Frantíku, jaký má tvůj táta nový klobouk!“
Úvahy starostovy dostoupily vrcholu nadšení,
které ochladlo klopýtnutím starosty o hromadu
štěrku.
Starosta po chvíli opět stál a díval se kolem,
zdali mu klobouk nespadl. „Mám ho tedy, sláva,
na hlavě,“ rozvážlivě pronesl, když neviděl
klobouku, „bodejť, to by tak hrálo, abych ještě
ztratil nový klobouk.
„Kdybys, Tomášku, ztratil klobouk,“ uvažoval,
opřen o telegrafní sloup, „bylo by ti zima na
hlavu, takhle ti zima není, protože máš klobouk
na hlavě. Klobouk je těžkej, máš těžkou hlavu!“
Po těchto logických úvahách opustil přátelskou
telegrafní tyč a kráčel dál k Babylónským
rybníkům.
Podíval se na hvězdnaté nebe a vzdychl: „Svět je
sakramentsky hezký!“
Pocítil potřebu zaklít, řekl tedy: „Himl,
hergot, mordié.“
„Kousek dál to řeknu zas,“ rozhodl se a za
chvíli opakoval: „Himl, hergot, mordié!“
Zčistajasna dostával jakousi zlost. „Svět je
mizernej,“ láteřil, „svět je lumpáckej, já jsem
taky lump.“
„Copak se někoho leknu,“ hulákal, opřen o strom
na silnici, „já, Tomášek, že bych se někoho
bál!“
Podíval se do černých lesů a vykřikl: „Tisíc
jich může na mne přijít!“
Chtěl se postavit do bojovné pozice a padl do
příkopu.
Chvilku zůstal ležet. Tráva se vlnila kolem,
hřebíček ho počal šimrat do nosu, starosta kýchl
a zlost ho opouštěla.
Dostával lítostivou náladu.
Vyškrábal se z příkopu a bylo mu líto, že
předtím nadával.
„Dyť já ani kuřeti neublížím,“ pronesl a klekl
si na silnici.
„Já jsem Tomášek a takto hodný člověk a mám rád
každýho.“
Nějak se mu se země nechtělo. Pozoroval, když
klečí, že se kolem něho krajina netočí. Uznal za
dobré chvíli klečet, přičemž věnoval celou tu
dobu lítostivým úvahám: „Dyť já nejsem žádnej
raubíř, že jsem klel, to jen namátkou.“
„Dyť jsem křesťan, dyť jsem křesťanskej
starosta, dyť jsem křesťanskej Tomášek, dyť jsem
to já, dyť jsem -“
Nemohl si vzpomenout, co má ještě říci po novém
dyť, proto hlasitě zaplakal a zvedl se se země a
dal se do běhu.
V běhu naříkal: „Já nešťastnej člověk, jaký je
ten svět špatný, jak člověka pronásledujou!“
Přišlo mu na mysl, aby se pomodlil k svému
patronu sv. Josefu. Počal se tedy modlit,
přičemž si utíral rukávem slzy: „Svatý Josefe,
patrone můj, ty mě vidíš, jak se nemůžu dostat
domů, a já se těšil, že ještě dnes ukážu novej
klobouk, svatý Josefe, chraň moje tělo ...“
Tato modlitba nebyla vyslyšena, neboť starosta
udělal hrozný nucený skok přes novou hromadu
štěrku a jel hezký kousek cesty v silničním
prachu.
„Copak jsem něco cestáři udělal?“ naříkal
Tomášek, leže v prachu. „Cestáři, proč mně
nastavuješ nohy?“
Slzel a vzdychal: „Cestáři nešťastnej, copak ti
škodím? Just tady zůstanu ležet!“
Přestal plakat a skytat. Poloha ta však byla pro
něho nějak přece nepohodlnou, poněvadž do sebe
vdechoval silniční prach, a proto po krátké
úvaze pokusil se vstát.
Po několika pokusech se mu to taktak podařilo a
Tomášek nastoupil dále svou trudnou pouť k
domácímu krbu.
Nálada jeho se střídala. Z pláče propukl v
smích, když se mu cestáře podle jeho úsudku
podařilo oklamat. Obešel totiž hromadu štěrku
obdivuhodným způsobem.
Z veselé nálady upadal v melancholii, která opět
přecházela v strašnou zlost. Nato zas plakal, a
ták se bavil na té své kamenité cestě domů.
*
Tomášek vpadl do svého statku. Tomášek je již ve
světnici a tahá synka Frantíka za nohy z
postele, aby mu ukázal svůj nový klobouk.
Nešťastník! Zapomněl na to, že Frantík se lekne
jako každý jiný klidně spící člověk, který
pozoruje, že ho cosi násilím za nohy vleče z
postele. Přirozeně spustil rámus a křik.
Hlukem tím se probudila starostová. Seznala hned
situaci. „Aha,“ křičela tato něžná manželka a
matka, „starej je namazanej, he, starej osle, co
děláš?
Rozsvítila svíčku. „Ale, panímámo,“ řekl
Tomášek, „já ukazuju Frantíkovi svůj nový
klobouk.
„A kde ten klobouk máš, kořalko jeden?“
Starosta si sáhl na hlavu a vykřikl:
„Ježíšmarjájosef, já ten klobouk někde ztratil!“
Beranici měl v kapse.
Lidé potom říkali, že tu noc bylo u starostů
boží dopuštění, o čemž nikdo nepochybuje . . .
*
Starosta Tomášek chodil tedy zase jen v
beranici. První jeho krok v staré beranici byl
do Mejšovic. Šel se poradit do hostince k strýci
Pulíčkovi stran nějakých sáhů borového dříví.
Přijde do hospody, dá si sklenici piva a
najednou se diví. Strýc Pulíček povídá: „Ale
hned platit, Tomášku!“ „Copak jsem zůstal někdy
něco dlužen?“ diví se Tomášek. „Jen plať a
nemluv,“ vybízí ho energicky Pulíček. Tu máš,
otroku, hází Tomášek peníze na stůl, dopije a
odchází.
„Kam teď? Inu půjdu do Čečnova!“
„Copak se ti lidi zbláznili,“ myslí si Tomášek,
pokrčí rameny a vchází do hospody.
„Máš peníze?“ ptá se Milouch. „Báť bych neměl,
co to povídáš, copak jsem ti někdy nezaplatil?“
„Nu - když máš peníze, tak na dřevo a pak ti
naleju sklenici piva.“
„Blázne!“ Tomášek utíká ze dveří. „Že je to
druhej blázen, to už vidím!“ Uvažuje, kam by měl
jít.
„Ták do Pasečnice půjdu,“ rozhodl se a za hodinu
vchází v Pasečnici do hospody. Jde k Drábkovům.
Hostinská Drábková naleje mu sklenici a mlčí,
jen tak po očku se na Tomáška dívá.
Tomášek mlčí a pije. Vypije a dá si druhou a
mlčí zas. K čertu, on přece nebude začínat řeč!
Co ta baba na něho tak divně kouká?
Pije, vypije a dá si třetí. Drábková pivo
přinese, zakašle a jde ven. Za chvíli se vrátí s
čeledínem Tondou, přistrčí mu židli ke dveřím a
povídá: „Sedni si, Tondo, a hlídej ho!“ Pak
odejde.
„Hlídej ho!“ Neslyšel dobře? Slyšel dobře
Tomášek to „Hlídej ho!“
Napije se a povídá k Tondovi: „Koho máš hlídat,
Toníku?“
Toník kroutí očima, odkašle si, utře nos a
řekne: „Vás mám hlídat, pantáto!“
„Copak se všichni v okresu zbláznili!“ diví se
Tomášek, „proč mě máš hlídat, Toníku?“
Toník opět rozvážně zakašle, utře si nos a pak
spustí:
„To je tak, pantáto, nezlobějí se na mě, já jsem
ve službě. Dyž voni jsou divnej patron. Posledně
v Domažlicích v hospodě pod podloubím vypili
dvacet sklenic piva, neplatějí, seberou se a
jdou domů. Ještě že tam nechali ten svůj novej
klobouk . . . Proto hlídám, aby neutekli.“
Tím byla rozluštěna ztráta nového klobouku a
zároveň tím končí historie starosty Tomáška. |
