|
„Můj hoch trochu kulhá v češtině,“ pravila
ke mně paní Kohanová, když měl jsem jejího syna
Tomáše vyučovat první hodinu. „Tomáš je hlava
myslivá, zamyslí se, přemítá a babyka napíše s
měkkým i. To mu vadí na postupu. Takový nadaný
chlapec, je mu třináct let a je doposud ve
čtvrté obecné. Musíte mít s ním trpělivost a
vysvětlit mu, co je to ženský, co střední a co
mužský rod. On je hloubavá hlava. Třebas se vás
optá, proč se slunce nepíše s tvrdým y. Takové
věci třeba mu vymluvit.“
Pak mně přála mnoho štěstí a odešla do schůze
pokrokových žen.
Tomáš, který po celý hovor psal prstem po okně,
po jejím odchodu podíval se na mne nepřátelsky a
pohodlně posadil se na židli. Byl to docela
slušný klacek. „Vašnosti,“ řekl, „proč se má
psát ,Bílá sobota byla bílá‘ všude s tvrdým y?“
„To jste na omylu, Tomáši.“
„Na omylu s měkkým i, vašnosti?“
„S tvrdým y, Tomáši.“
„Proč tedy, vašnosti, nepíše se všude tvrdé y,
proč někde píšou měkké, jako na příklad lysý a
proč zase v tom samém slově, jako je na příklad
líska, píšou všude tvrdé y?“
„Milý hochu,“ pravil jsem.
„Milý hochu,“ vpadl rozšafně Tomáš, „mohu napsat
buď s tvrdým, nebo s měkkým i, není-liž pravda?
Předešlý můj domácí učitel povídal za čtrnáct
dní: ,Teď si dělejte, Tomáši, co chcete.‘ A když
přijdu do školy a napíšu to takhle: ,Přýjdu do
školi‘, pan učitel chytá se katedry, a když to
opravím a napíšu: ,Přýjdu do školy‘ a dám všude
tvrdé y, tak se pořád drží katedry a koulí očima
a vyvolá někoho, aby mně to opravil a pak celá
třída vstane a řekne najednou: ,Po ř píše se
vždy měkké i.‘ A já si to pamatuju a pan učitel
druhý den mě zavolá a chce, abych napsal: ,Řeky
tekly.‘ Já tedy napíšu ,řeki tekli‘ a zas to
není dobře, a přece se píše po ř měkké i. A
každý můj domácí učitel dává mně úkoly, abych
doplnil nějakým i všelicos. Tak například
poslední pan učitel, ten vzal papír a napsal:
,Ryb- plaval- ve vodě‘ a povídal: ,Tomáši, do
rána uděláte z toho množné číslo a odůvodníte,
proč napíšete tvrdé y.‘ Tak jsem si sedl a
přemýšlel jsem a nemohl jsem si na nic
vzpomenouti, proč bych měl napsat: ,Ryby plavaly
ve vodě‘. Když jsem tedy to nemoh rozluštit, tak
jsem napsal: ,Ribi neplavali ve vodě‘, poněvadž
když plavaly, mělo být tvrdé y, nevím proč, a
když neplavaly, tak jistě měkké. Domácímu
učiteli to nebylo vhod. Zavolal tatínka a
tatínek vzal rákosku a řekl: ,Napiš Dostanu
výprask, napíšeš-li to správně, nebudeš bit.‘
Tak jsem přemýšlel a napsal: ,Dostanu víprask‘ a
také jsem ho dostal a tak bylo přeci správné, co
jsem napsal a tatínek říkal, že jsem měl napsat
y a pan učitel povídal, že všude vy se píše s
tvrdým y. Tak jsem začal psát: ,Nejsem vynen na
tom výně, co bilo vypito na Vynohradech.‘ Pak
přišel tatínek a byl jsem bit znovu, že prý jen
,vypito‘ jest správně napsáno a já přece dělal,
co jsem moh. Já třebas v noci si sednu ke stolku
a cvičím se v pravopise. Vezmu noviny a všude,
kde je tvrdé y, tam napíšu měkké a všude, kde je
měkké, tam napíšu tvrdé, aby se to vyrovnalo,
pak se s tím ráno pochlubím a maminka říká, že
jsem zvíře, zvíře s tvrdým y. Víte, vašnosti, že
jest to těžké, chtít se každému zavděčit. Já
nejsem líný chlapec, já se učím pravopisu od
šesti let a umím pravidla, že mužský rod má
přednost před ženským a středním, a když napíšu
takhle: ,Dubi a olše stáli na hrázi rybníka‘, tu
není to prý zase správné a přece dub jest rodu
mužského a má přednost před olší, poněvadž ta je
rodu ženského a jest za dubem. Když člověk
přijde na hráz, tu napřed tam stojí dub a za ním
teprv olše a za olší třebas dítě si hraje v
písku a je rodu středního. Já to neumím tak
říct, jak si to myslím. Pan učitel říkal, že dub
jest neživotný a že se musí psát ,duby stály‘, a
přeci stojí v čítance, že i stromy cítí bolest a
že žijí. A když napíšu: ,Ženy nesli oběd mužům
na pole‘, zas to není správné, ačkoliv ženy jsou
životné a kromě toho nosí oběd mužům, kteří mají
před nimi přednost. Já už si nevím rady. Bylinu
mám psát takhle: ,Bylina‘, a když napíšu ,býlý‘,
pak je to prý hrubá chyba, ačkoli byliny jsou
bílé, jako například sedmikrása, ale tu nesmím
také psát takhle: ,sedmykrása‘, nýbrž
,sedmikrása‘ ačkoliv vím, že se říká a píše ,my
jdeme‘, a nikdy ,mi‘, jedině ve slově
,midliny‘.“
Více jsem neslyšel. Před očima vystouply mně
náhle fialové kruhy, svalil jsem se ze židle a
když mne vzkřísili, nemohl jsem promluvit.
Slyšel jsem, že se mne pan Kohan táže, kde
bydlím, aby mne tam odvezli. Napsal jsem
třesoucí se rukou: Bidlým ve Veleslavýnově
ulycy…“ |
