|
Jisto je, že příroda obdařila slečnu Hermu
vzezřením vášnivé Italky nebo Španělky. Její
ohnivé černé oči, snědá pleť a černé vlasy,
myslím, že udělaly dojem na kdekoho. Gurmáni
lásky jistě by si mnoho slibovali od toho
pěkného vášnivého vzhledu Hermy.
Nebylo to na žádném plese, seznámili jsme se
kvůli kolomazi.
Měla tenkrát nové bílé šaty a neopatrně přejel
kolem ní ruční vozík, jehož náprava natřena byla
kolomazí. Obyčejně se má za to, že vozy natírají
kolomazí pro umenšení tření, ale v tomto případě
patrně též proto, abych se seznámil s Hermou.
Když stála tu tak zničena, přistoupil jsem k ní
a řekl, že na kolomaz je nejlepší benzín. Její
černé oči se na mne zadívaly a já počal něco
žvanit, že kolomaz je smíšenina tuku s dehtem,
pak jsem mluvil něco o odpárání.
„To nepůjde,“ pravila, vykasavši si sukni.
Uviděl jsem tak krásné nožky, že jsem zoufale
počal blábolit, že kolomaz se dává též do
Walcovy koupele proti svrabu ovcí.
To jí patrně zalichotilo, neboť se usmála a
dovolila mně, abych ji tak zohavenou doprovodil
domů.
Pak to pokračovalo ve vší počestnosti a konečně
mě představila rodičům, že jsem ten pán, jenž jí
poradil benzín na tu kolomaz a že to pustilo.
Říkám schválně, že to pokračovalo ve vší
počestnosti. Její typ vášnivé ženy mne úplně
zklamal. Byla apatickou ke všem mým láskyplným
pohledům a řečem, kdy jsem dělal narážky, že ji
miluji.
To mě uvádělo v zoufalství a u večeře, když jsem
k nim přišel, tu jsem se cpal s velkou vervou.
Když to viděla, počala jednou odnášet mísu s
knedlíky, právě když jsem si chtěl brát potřetí.
Pak se ten večer ponejprv více rozhovořila.
Seděli jsme sami v jídelně vedle sebe na
pohovce. Páni rodiče šli ven, vyvést psa.
Její pikantní rtíky daly se do pohybu, když jsem
ji vzal za ruku a něžným hlasem mně svěřila, že
dnes nedala do knedlíků vejce, nýbrž že je
obarvila nějakým práškem, náhražkou a že mouka
na ně byla číslo dvě.
Políbil jsem tu ručku, která tak dobře a abych
řekl obchodnicky dovedla zadělávat na knedlíky a
ona prvně mě pohladila po vlasech.
„Podívejte,“ řekla, „vy máte řídké vlasy.
Udělejte si mast z čerstvého hovězího morku,
který utřete se šťávou citrónovou ve hmoždíři.
Tou mastí natrou se vždy večer vlasy.“
„Když já nemám hmoždíře,“ řekl jsem co
nejněžněji, líbaje jí ruce.
„Tak vám půjčím náš,“ řekla a odběhla, aby mně
osmikilový hmoždíř zabalila.
„Nechte si ho vůbec,“ řekla, „my máme ještě tři
a dva dostanu po smrti tetičky.“
Považoval jsem tedy hmoždíř za dáreček z lásky a
v elektrice se na mne obecenstvo počalo divně
dívat a odsedávat, když jsem hmoždíř rozbalil a
počal ho líbat.
Doma jsem hmoždíř ozdobil růžovou stuhou, vyryl
jsem do něho srdce a naše písmena a tak asi celý
týden jsem chodil s ním spát. Dával jsem si ho
pod polštář.
„Má mne snad přece doopravdy ráda,“ těšil jsem
se a čekal s netrpělivostí, až mně ta krásná
dívka padne do náručí a počne mě objímat,
žvatlat mé křestní jméno po tuctech zdrobnělých
variací.
Prozatím mně domů dala s sebou vál na nudle a
recept, jak se nudle dělají. Řekl jsem jí jednou
v roztoužení, že mám rád nudle. Chtěl jsem říci,
že mám rád ji, ale byla tam nějaká její
sestřenice, tak jsem převedl řeč na to moučné
jídlo. Místo hmoždíře líbal jsem nyní vál a
umínil si, že jí definitivně vyznám lásku a že
jí řeknu nějak dojemně někde u lesa nebo u
potůčku, či na vrchu, až bude západ slunce:
„Chcete být mou ženou?“
Lépe je předtím dát jí vypít čtvrtku vína. Mám
zkušenosti, že většina žen, které jsem tak
oslovil, rozhodně řekla: „Ano.“
Projektoval jsem tedy výlet. Její rodičové nám
dali čas do 10 hodin večer, před zavřením domu.
Vybral jsem tentokrát Závist. Předně jest to
pohodlné spojení a pak tam psal Hálek své
Večerní písně. To se ovšem jen tak říká, on je
psal doma, ale na ženské to pořád ještě platí.
Změknou, stanou se přístupnými, když je člověk
vezme kolem pasu. S Hálkem jsem se už vůbec
navyváděl věcí, darmo mluvit.
Herma řekla, že si vezme nějakou knížku s sebou
na výlet. To je též dobré. Vezmu jí knížku z
ruky a řeknu: „A teď budeme číst spolu.“ Dáme
hlavy k sobě a já čtu. Dělá, že nepozoruje, že
ji beru kolem pasu, tisknu.
Herma si tedy vzala s sebou též knihu. Na
parníku jsem jí otevřel kabelku a shledal, že
ona kniha je Návod ku přípravě zavařenin.
Doposud byla zamlklá a tu hned se jí rozjasnila
tvář a počala hovořit o angreštu, o rybízu, o
meruňkách.
Výlet počal velice pěkně. Nahoře na Závisti v
lese usedli jsme na skálu, kolem nás voněly
keře, ptáci zpívali a slunce proniklo stromy a
vrhlo mně pruh zlata na límec kabátu.
„Jaká to krása,“ řekl jsem, stiskuje její ručku.
„Je vidět,“ řekla, „že máte límec u kabátu
trochu zamaštěný, vyčistíte ho směsí 38 dílů
vody a 1 dílu čpavku. K čistění můžete vzíti
kartáč, flanel nebo lněný klůcek, který však
musíte často novým zaměnit.“
Nedbal jsem toho a zvolal: „Nemáte radost z
toho, jak nás světu ukrývají keře? Jsme zde
sami, slečno Hermo, jen lískové keře jsou
kolem.“
„Z lískových ořechů,“ pravila, „jsou velmi dobré
kapky proti bolení žaludku. Asi šedesát ořechů
rozkrájíte na malé kousky do láhve, k tomu se
přidá hrst drobně tlučené skořice, čtyři kousky
hřebíčku, něco květu a puškvorce, čtvrt litru
čistého lihu, což se nechá ustát na teplem místě
asi čtrnáct dní. My máme ty kapky doma a když je
mamince špatně...“
„Ach, proč mne trápíte,“ řekl jsem, „hleďte, jak
je tu krásně a jak tu všechno voní, ta kůra
čerstvá a svěží mladých habrů.“
„Voní to jako lyzol,“ řekla opovržlivě. „My u
nás užíváme lyzolu jako prostředku k vyhubení
hmyzu... Ani nevíte, co jsme měli štěnic, když
jsme se přistěhovali do toho nového bytu.
Zahubili jsme je všechny lyzolem. Já vám doma
zítra dám lahvičku, kdybyste snad potřeboval.“
„Vy okoune,“ zvolal jsem.
„Jedl jste už okouna u nás?“ tázala se rychle,
„my ho děláme dušeného na kmíně, sádlem
politého. Je znamenitý a není to drahá ryba.“
Vstal jsem. Viděl jsem, že příroda, Hálek, já,
vášeň, láska, vše je marné proti takovému
okounovi, proti lyzolu, kapkám na žaludek a
proti stům a stům věcem, které chová v sobě
krásná hlavička Hermy, na které ona stále myslí,
aby vyplnila to, co si předsevzala, totiž být
hospodyňkou.
A jsem přesvědčen, že v den svatební, najde-li
někoho, kdo by si ji vzal, když bude s ženichem
odcházet do budoáru lásky a když jí řekne on,
pomáhaje jí ze živůtku: „Ty okoune,“ že mu
řekne: „Okoun se peče, smaží, rosoluje a
připravuje namodro. Také se může marinovat, můj
zlatý...“ |
