I
Dívala se na něho potměšile a on byl velice
smutný. „Nechápete,“ pravila, „že nejsem na vás
žárlivou.“ - „Ježíšmarjá,“ řekl, „vždyť já o
ničem nevím.“ - „Když jste s Trejbalovic, díváte
se stále na Aničku; nemluví ze mne žárlivost,
jen vím, že není mezi námi již více takové
lásky.“ - „Mohu vám potvrdit,“ pravil, „že
nechovám ku slečně Trejbalovic žádných
sympatií.“
„Nikoliv, vím, že vám není lhostejnou, mám
důkazy. Předně půjčil jste jí, když jsme hráli
kuželky, dvacet haléřů na vklad.“
„Ale to bych udělal pro každého.“ - „Možná, ale
řekl jste jí při tom: ,Pro vás vždycky.’ To
znamená mnoho, ale dnes dokonce jste jí v
kuželkách půjčil 20 krejcarů.“ - „Které
nedostanu nazpátek,“ odpověděl nešťastně. -
„Fuj, vy jste sprostý, když mluvíte takhle o
cizí osobě. Kdoví, co vykládáte o mně. Budu
ráda, když konečně se rozejdeme. Vy jste schopen
mne pomlouvat, a vím, že to děláte a že
vykládáte o mně všem kamarádům a vysmíváte se
mně. Kde máte mou podobiznu?“ - „Zde!“
Vytrhla mu zápisník z kapsy a našla tam
podobiznu. Listovala rychle zápisníkem a
zpozorovala, že kromě její podobizny nacházejí
se tam prozaické poznámky:
Nejlépe se pije na tohle: Rozetři 2 sardinky s
jednou sardelí a pokap to citrónovou šťávou a
namaž tím chleba.
27. II. Domovníkovi za klíč 3 K.
28. III. Límce a prádlo 6 K, zbývá 4.50 K.
Neprohlížela dále a hodila zápisník na zem.
„To jste umístil pěkně mou podobiznu. Čpí
tabákovým kouřem. Vláčíte ji po hospodách a
kdoví kde. Ukazujete ji jistě kamarádům. To jsem
si od vás nezasloužila. Lituji nejvíc, že jsem
tolik ublížila panu Váchovi. To byl takový hodný
člověk, který si mne tolik vážil a měl mne
velice rád. Věřte mně, že by byl modré snesl z
nebe. Jednou mně něco padlo do oka a on mne
přivezl fiakrem na ochrannou stanici a domů.
Maminka myslela, že se zbláznil, a chtěla na
něho zavolat policii. Měl takové pěkné modré
oči. Budu-li ještě někdy někoho milovat, bude to
jen pan Vácha, který mně často píše. Měla jsem
vás ráda a zapomněla jsem pro vás na pana dr.
Vanička. To byl takový upřímný člověk. Jednou
jsem s ním byla na výletě a strhla se bouřka,
takže jsme promokli a museli se sušit v jedné
venkovské hospodě. On byl ke mně tak pečlivý, že
dal naházet na mne všechny peřiny, které splašil
v celém okolí. Nikdy mu toho nezapomenu. Pak
jste přišel vy, kterého jsem měla ráda, ačkoliv
jsem tušila, že to brzo skončí. Vy se chováte
tak málo láskyplně, že připomínáte mně pana
Sejkoru. Toho jsem milovala před dr. Vaníčkem.
Měl šedivé oči, které na mě působily svým
klidem. Jednou na matiční slavnosti zaplatil za
mne vstupné a mluvil o tom celý týden. Ne, právě
proto vás nemohu mít ráda, poněvadž vy byste byl
schopen také takové věci. Co bylo mezi námi, na
to budeme vzpomínat (snížila hlas) jako na
krásný sen, budete mně přítelem a já vám budu
přítelkyní. Co tomu říkáte?“
Odpověděl plačtivým hlasem: „Ale, slečno, já
přece nechci od slečny Trejbalové těch 20
krejcarů nazpátek. . .“
II
Seděli v parku na lavičce, když umlkl všechen
ruch. Seděli za večera v zátiší lesních stromů a
drželi se za ruce. Mluvili o svých plánech do
budoucnosti.
„Kdyby tě chtěl teď někdo vyrvat mně z náručí,“
pravil třesoucím se hlasem, líbaje jí ruku, „já
bych ho zabil.“
Někdo před nimi škrtl sirkou. Byl to hlídač
sadů.
„Sady už se zavírají,“ řekl ten drsný muž.
„Tak, Máňo, musíme jít, odpusťte, nevěděl jsem,
kolik je hodin,“ pravil ke všemu odhodlaný mladý
muž a odcházel s Máňou k hlavnímu vchodu.
III
„Danuško, moje Danuško!“ - „Dej mně pokoj!“ -
„Ale Danuško!“ - „Povídám ti, abys mně dal
pokoj!“ - „Ale miláčku!“ - Pleskla ho přes tvář.
- „Ale Danuško, proč mne fackuješ, ty jsi dnes
nějak divná.“ - „Víš dobře, proč. Proč jsi se
díval, jak se tamhle ty holky koupají.“
„Já jsem se podíval náhodou, já myslel, že jsou
to nějací penzisti.“
„Nevymlouvej se, že jsi se nepodíval. Tys je
zrovna očima hltal, zejména tu tlustou holku v
košili.“
„Přísahám ti, že jsem myslel, že je to nějaký
starý penzista.“
„Danuško, Danuško, ty mně nevěříš?“ - „Dej mně
pokoj, rozumíš!“ - „Ale Danuško!“ - „Povídám ti,
abys mně dal pokoj!“ - „Ale miláčku!“ - Pleskla
ho poznovu přes tvář. „Já ti dám, vždyť se zas
koukáš na ty penzisty!“ |
