Hvězdář

Bylo cosi zvláštního v celém jeho zjevu. Vysoká, vždycky vzpřímená postava, šedivé dlouhé vousy, veliké oči. Chodíval po dědině zvláště za večera. Oči měl obráceny vzhůru k obloze. „Co tam pořád nahoru kouká,“ tázal se kdysi sedlák. „Snad počítá hvězdy!“ Od té doby říkali mu „hvězdář“.

„Hvězdář, hvězdář!“ pokřikovaly za ním děti a házely po něm kaménky. On však ničeho si nevšímal a kráčel klidně dále. Dospělí lidé děti okřikovali, ale jenom tak naoko. „Ať maj taky ňákou zábavu,“ omlouvali je.

Rozum jeho byl zatemněn od té doby, co blesk zapálil jeho domek a v požáru zahynuly mu žena a dcera. Ježto nebyl schopen žádné práce, dali ho do obecní pastoušky. S nikým ani slova nepromluvil, ničeho si nevšímal, aby pak nezemřel hladem, musili ho krmit.

Jenom nastala-li bouře, všecek oživl. Vyběhl před pastoušku, zahleděl se upřeně do oblak a začal se pronikavě smát. Byl to podivný smích. Jako by ani nebyl lidský.

„Vidíte, už zase hází ty hvězdy - cha, cha - eslipak trefí! Jen ať trefí - ať shoří všechno - ať shoříme všichni - on je pánem. Cha, cha - netrefil, neumí nic!“

Lidem bylo z jeho řečí a smíchu až úzko. Po celou bouři vydržel stati venku, třeba sebevíce lilo se z oblaků. Pak vrátil se do pastoušky, usedl za stůl a cosi pro sebe mumlal. -

Za jedné bouřlivé noci vzplanulo stavení právě naproti pastoušce. Zahlaholil zvon na poplach. Ze všech stran sbíhali se lidé s vyděšenými tvářemi.

„Hvězdář“ vyběhl také. Tvář jeho měla příšerný výraz. Proti svému obyčeji nepromluvil ani slova a tupě zíral do ohně.

Lidé seznali, že stavení nedá se nijak zachrániti, polévali proto vodou střechy sousedních domků. Na hromadě nábytku a peřin seděli pohořelí a naříkali.

„Hvězdář“ přistoupil k hořícímu baráku. „Trefil přece, trefil,“ mumlal pro sebe. Pak skryl obličej do dlaní a stál nepohnutě, jako by o něčem přemýšlel.

„Trefil, trefil,“ rozkřikl se pojednou, „chalupu mu dám, ale ženu a dítě ne, nikdy!“

Vběhl do ohně. Lidé zděšeně vykřikli.

Za chvíli vyběhl. V rukou třímal pevně dva hořící víchy slámy. Šat jeho byl v jednom plameni.

Uhasili živou pochodeň. Probudil se na chvíli z mrákot. Rozhlédl se kolem úzkostlivě.

„Jsou naživu?“ zašeptal, „neuhořely?“ Zavřel oči a skonal. -

„No, škoda ho zrovna není,“ řekl druhý den kdosi, „k žádné práci beztoho nebyl, tak co? Darmo byl obci na obtíž!“

Jenom děti litovaly jeho smrti, protože teď neměly, na koho by pokřikovaly a házely kaménky.