Hygiena

Nejpodivuhodnější názor na veřejné zdravotnictví mají mnozí lidé. Jedete vlakem a ze všech stěn železničního vozu usmívají se na vás předpisy: Plivati na zem jest přísně zakázáno.

Naproti vám sedí nějaký bodrý chlapík, kouří a každou chvilku si odplivne. Vedle něho sedí jeho starý otec, pokašlává a plivá také. Podlaha jest kolkolem poplivána, už si nemáte ani kam sednout, krčíte se v koutku, ale i tam doléhají nesčíslná plivnutí obou bodrých mužů. Počnete konečně, když moře slin stále stoupá, jemným způsobem vysvětlovat oběma, že plivání na zem jest zakázáno z toho důvodu, že jest to nezdravé. Milióny malých životů jsou obsaženy v každém takovém chrchlu, vysušením pak tohoto usadí se na částicích prachu, při jehož každém zvíření vnikají pak do plic všech lidí v místnosti.

Dokončil jsem svou krátkou přednášku, kterou jsem pronesl se zanícením městského fyzika a tu starší muž odkašlal, odplivl a řekl: „Jo, milý pane, dříve o takových věcech nevěděli a plívalo se pořád a lidi byli zdraví, kašlali a plivali a nikdo jim to nezakazoval. Měl jsem otce, který zemřel na úbytě, ten když si odplivl, tak se mu vždycky ulehčilo. Tohle jsou všecko jen takové hloupé vymoženosti. To je na mámení lidu. To už říkal náš pan farář, že to všecko vynalezli doktoři. Pánbůh stvořil jen zvířata, která vidíme a žádnou takovou potvůrku, která si sedne na prášek a lítá ve vzduchu, jak vy říkáte, to je klam, milý pane, my holt budeme plivat dál, viď, Honzíku.“

Tak se tedy zas dál plivalo až do B., kdež jsme vystoupili.

Vesnička malá, okna všude zevně zabedněná, ačkoliv nejkrásněji svítilo slunce. Na dvorcích malých usedlostí primitivní záchod nad žumpou a kousek dál od žumpy v bezprostřední blízkosti pumpa s pitnou vodou. Domácí člověk bojí se, kdyby otevřel okno, že ho ofoukne průvan, na který se u nás tolik mylně věří, ale jde a napije se vody ze studně, do jejíchž pramenů za deště, když žumpa s hnojůvkou a výkaly přeteče, vniká tak ohromné množství tyfových a jiných škodlivých zárodků.

Vezměme si jiný případ.

Ve Vicenicích u Náměště mají stále tyfus. Tam mají studnu bezprostředně pod hřbitovem, studna plní se prameny shora ze hřbitova. Každý hrob je vlastně nádržkou, zásobující studni dole vodou. Rakve v mnohých hrobech plavou ve vodě. V této studni je voda studená, což lidem úplně stačí, aby říkali, že je dobrá. Přes zákaz berou stále vodu z té studně a umírají na tyfus.

Kousek dál ve Studenci byla tyfem nakažená voda ve studni. Studna byla zavřena a ačkoli je tam více studní s lepší vodou, obyvatelstvo tajně v noci otevíralo úředně zavřenou studnu a bralo z ní vodu. Kolik lidí z té studně již umřelo, ale stále to nechápou ve své zabedněnosti; tážete se proč?

Protože nemají dosud k lékařům důvěru. Lékař obyčejně má pokrokovější stanovisko než pan farář, což jest zcela přirozeno. A dobře to vyjádřil ve svém kázání farář v Zahájí: „Bůh stvořil a uspořádal svět v šesti dnech a proto nemohl myslet na žádné mikroby, ty si vymyslili nevěrci a pokrokáři.“

Za takových poměrů těžko jest lékaři na nápravě pracovat. Zejména přidružují-li se k tomuto i různé politické a národnostní zápasy v místech, kde by člověk vůbec neřekl, že nějaký národnostní zápas může existovat.

Typickým dokladem toho jest Náměští nad Oslavou. V tomto místě jest šest katastrálně zapsaných Němců a až do posledních voleb byl Němec purkmistrem, jakýsi c. k. notář Maywald, divoký německý nacionál, který se svými pěti Němci dělal plán na zgermanizování Náměště. A proč byl tenkrát zvolen? (Dnes již mají českého starostu.) Proto, poněvadž využitkoval toho, co na lid domácí nejvíce působí. A to heslo „Pryč s kanalizací a nemocnicí! Peníze na kanály zužitkují se jinak a místo nemocnice vystaví se měšťanská škola!“

V kovárně za městem vedl se boj proti těmto nutným zdravotním opatřením a jak se opět lidé nevědomí dívají na zdravotnickou otázku, o tom drasticky svědčí slova, která náhončí p. Maywalda tehdy pronesl: „Rakósko je přelidněny, nač potřebujem nemocnico. Ať polovice téch faganů pochcípá. Pak nám bude líp.“

To se ví, že měšťanskou školu ti chytráci nepostavili. Místo měšťanské školy koupili tři svítilny a boj o kanalizaci se vede vesele dál. Ve své nevědomosti ti lidé nechápou, že kanalizace je nutna v zájmu zdraví všech spoluobčanů v městě. Jim však dosud je milejší, když splašky tekou po ulicích, vydávajíce puch a rozmnožujíce nakažlivé nemoci dům od domu.

S lékaři je to tak: V Trávníku spolkl šestiletý chlapec jednoho sedláka jehlu. Stěžoval si na velké bolesti, ale sedlák pro lékaře neposlal. Stále říkal: No, však ono to přejde, jehla sem, jehla tam a pro lékaře neposlal. Dostavila se horečka, břicho se jeho synáčkovi nadýmalo, všecky baby z okolí dávaly různé obklady a jejich přičiněním za šest dní byl konec.

Dvě hodiny před smrtí běžel pro lékaře, ten však nemohl již nic jiného dělat než konstatovat smrt. Muž ten však doposud jest nepřítelem lékařů a říká: „Nebožtík Josífek spolkl jen jehlu a on mu nemohl pomoct.“ Samo sebou se rozumí, že kdyby mu kráva spolkla hřebík, hned se jede pro zvěrolékaře.

Jinak je ovšem, když vypuknou nakažlivé nemoci mezi dobytkem a od okresního hejtmanství jest nařízena nucená zvěrolékařská prohlídka dobytka celého okresu. Tu v některé vzdálené vsi je výsek masa. Hostinští bývají totiž na venkově nejen agrárníky, ale i řezníky. V K. na cestách v Povltaví zdržel jsem se s přítelem několik dní v hostinci a bylo nám velice nápadné, že nás krmí stále hovězím masem. Až jednou v jejich kalendáři, který jsem prohlížel, našel jsem kus dopisu, adresovaného na našeho hostinského. A tam stálo: Ctěný pane B., přijeďte si pro tu krávu časně ráno, dřív než přijde zvěrolékař.

Jedli jsme tedy maso z nemocné krávy po celé tři dny. Čtvrtého dne se můj přítel vážně roznemohl.

Tu a tam výjimečně najde přece jen člověk slabounkou snahu o zavedení hygienických opatření. Obyčejně se na venkově v hospodách myjí sklenice jen o pouti. Mile mne tedy překvapilo, když v jedné obci hostinská s přívětivou tváří, když jsme požádali o pivo, prohlásila, že musí sklenice vypláchnout a odběhla na dvůr. Pln zvědavosti jsem ji následoval. Pod okapem byla káď s dešťovou vodou, ve které se červíčky jen hemžilo, kousek hnoje, kousek slámy a sena plavalo na povrchu, z jedné strany pilo prase, z druhé strany lízala vodu ovce a uprostřed té krásy vyplachovala nám paní hostinská sklenici. A když se pak vrátila se sklenicemi naplněnými pivem, svěřila se, že je to takové nařízení od okresního hejtmanství, aby nádoby určené k pití byly před upotřebením náležitě opláchnuty.

Nyní si představuji tu spokojenost v očích členů nejvyšší zdravotní rady ve Vídni, když vypracují nová nařízení, kterými se má bojovat proti nemocem. A odcházejí spokojeně u vědomí, že opět lidstvo postoupilo o nějaký krok ve zdravotnictví kupředu. A všichni ti, kterým nařizují se ony předpisy, jsou v neustálém boji proti těmto nejprimitivnějším hygienickým opatřením.

Pozoroval jsem nedávno jednoho hocha, prodávajícího ředkvičky. Opatrně se rozhlížeje na všechny strany, zdali ho někdo nevidí, šel ke stojanu s říční vodou a - všš, už jí pokropil ředkvičky. A proč to dělal? Poněvadž bylo nařízení, že ředkvičky se mají kropit jen vodou studničnou. A za druhé, že pumpa se studničnou vodou byla pár kroků od stojanu s vodou říční.

Ten hoch byl jako ten sedlák, který když přišel k přechodu na železniční trati, když závory byly spuštěny a když četl vyhlášku „Nebezpečno jest přecházeti trať při spuštěných závorách“, praštil holí do vyhlášky, plivl na ni, zvolal: „Ani mne nenapadne,“ podlezl a dal se vlakem roztrhat.