|
Přijde-li jihoamerický Indián do Evropy, Indián,
kterého se doposud nedotkla kultura a nezkazila
ho, tu na každém kroku se diví všem požadavkům
úředním a ve své nezkaženosti s povděkem vítá
krásné zjevy v životě moderního člověka, jakými
jsou policajti, úřady, uniformy.
Každý Indián, abych tak řekl, má z policajtů
radost, ale takovou čistou radost, jakou měl
Indián Čeruiš z kmene Čomakoko z našich úřadů,
tu radost jistě neprožíval tak sytě a plně žádný
z jeho druhů z jihoamerických pamp.
Indián Čeruiš byl přivezen ze své domoviny do
Prahy známým cestovatelem Fričem vedle jiných
památností, jako ryb dýchajících plícemi,
vzácných exemplářů hadů a podobně. Když se dobrý
rudoch Čeruiš naučil trochu česky, říkal sám o
sobě: „Já jeden dobrý exemplářek.“ Zatím však,
než se naučil česky, chodil po ulicích,
zastavoval lidi a řval: „Čomakoko, tupurumba,
tupurumba.“
Podotýkám, že přítel Frič nám nechtěl přeložit
to slovo „tupurumba“.
Výchova jeho dala mu mnoho práce. Během času
odnavykl si běhat za každým automobilem s
myšlenkou, aby ho předhonil a velmi si liboval
jezdit elektrikou. Nejlepší dojem na něho
udělaly kleště na proštipování lístků.
Jednou přišel domů s takovými kleštěmi. „Víš,“
povídá Fričovi, „mečel jako kojot na stepi, když
jsem mu je bral. Čeruiš rychlejší než ta bedna,
v které jsem jel! Dobrý Čeruiš malinkým bílým
mužem vedle uhodil velkého muže přes hlavu a
letěl jako liška po pampě. Dobré to bude na
proštipování nosů nepřátelům. Dírkami prostrčíme
provázky a sto jich najednou povedeme.“
Nedal si vymluvit, že se dopustil nějakého
násilí, a jednoho dne vrátil se vítězoslavně.
Nesl pod paží dřevěnou nohu. „Šťastný den,“ řekl
Fričovi, „stojí muž u domu a nastavuje ruku.
Kouká se Čeruiš a vidí, bílý muž má dřevěnou
nohu. Čeruiš mu za ni chytí a noha se utrhla.
Dobrý Čeruiš letěl jako liška po pampě, přijít
domů a Čomakoko budou říkat: „Hó, hó“ a smát
se.“
Nyní dalo velkou práci Fričovi, aby vysvětlil
Čeruišovi, že když někdo nastavuje ruku, že
žebrá, že prosí o dárek.
„Dobře,“ povídá Čeruiš, „rudý muž bílému muži
dá.“
Pošle ho Frič s desetikorunou zlatou koupit
doutníky na kraji Košíř a Čeruiš se ve chvíli
vrací vítězoslavně: „Čeruiš dobrý, Čeruiš dal
žlutý kámen bílému muži, který nastavoval ruku a
prosil.“
Desetikoruna byla tedy v pekle a nastala nyní
nová práce vysvětlovat Čeruišovi, aby když někdo
nastavuje ruku, raději mu nic nedával. Tak šel
Čeruiš ze Smíchova do Prahy, když předtím stavěl
se na hořké vodě, jak říkal pivu.
Na začátku mostu vidí výběrčího, který nastavuje
ruku. Čeruiš pln opovržení se od něho odvrátil a
když ten něco křičel, nedbal a šel dál.
Přiskočil strážník a vzal ho za kabát.
Čeruiš se otočí a vidí muže s opravdovými
pěknými péry na hlavě. Usoudil, že to bude
nějaký pohlavár. Strážník vzal Indiána za ruku.
Čeruiš věděl dobře, co to znamená tam u nich u
Čomakoko, že jest to výzva na hrdinný zápas,
když podává tak rychle někdo ruku a skočil po
cizím bílém pohlavárovi.
Nežli se strážník nadál, Čeruiš už na něm ležel
a počal chrochtat jako vepř, což byla píseň
vítězná, a když strážník volal: „Jménem zákona,
pusťte mne,“ myslil, že bílý pohlavár prosí o
milost. Slezl ze strážníka a šel klidně dál
volaje: „Čomakoko, tupurumba.“
„Víš,“ povídal o tom Fričovi měkkým, snivým a
tichým hlasem, „takových pohlavárů přišlo jeden,
dva, tři, čtyři hned potom a volali, že jsem
vyhrál. A takový malý vozejček přivezli a do
toho mne odnesli se vší slávou a já ti jel.
Táhli to dva bílí muži a vevnitř byla taková
pěkná tma a náramky ti mně dali ze stříbra. A
pak tam byl takový velký vigvam a oni na mě samí
pohlaváři tak pěkně zpívali a vedli mě do
takového velkého pokoje a tam byla postel.
Považ, ve dne mne uložili, poněvadž si mne
vážili, ale přišel jeden bílý muž a vzal mně ty
náramky ze stříbra a pak zas jiní přišli a po
slavném jejich způsobu pohostili, chleba dali i
polévku, hm, to ti byla dobrota, samí švábi
sladcí v ní plovali.“
A Čeruiš zamlaskal a snivě zadíval se do stropu:
„Och, hodní bílí pohlaváři s péry, Čeruiš
zvítězil a oni ho ve vší slávě odvezli a šli za
ním pěšky.“
Nyní je Čeruiš opět u svých Čomakoko a jistě jim
vypravuje s nadšením o polévce na pražském
policejním ředitelství.
Pražská policie má v tom Indiánovi největšího
obdivovatele. |
