|
Profesor Vavroušek nezabýval se studiem nářečí
československých, ta mu byla příliš blízka, on
vrhl se na studium jazyků indiánských. Pobyl
dlouhá léta mezi Indiány na západě Severních
států i mezi Indiány v Mexiku, kde studoval z
nápisů na památkách staroamerických starou
aztéčtinu.
Pak odešel na jih za průplav Panamský, kde ve
všech republikách staral se o Indiány a jejich
řeč.
Mluvil plynně i starým nářečím Nutatlesků,
hovořil rychle nářečím Kepthelexeskuleským,
kteréž proslulo 27 pády a zvláštností
gramatickou, že skloňování není tam nic jiného
než opakování kmene. Kupříkladu otec jmenuje se
ar, 2. pád otce arar, 3. pád otci ararar, 4. pád
otce arararar, 5. pád ararararar, 6. pád
arararararar, 7. pád ararararararar atd Tato
ukázka prozatím jistě stačí.
Jeden hoch indiánský z kmene Kepthelexeskulesků
řekl profesorovi Vavrouškovi kdysi, že: „Pokud
se týče otce, matky a bratří, ti že nejsou doma,
že však může mluvit se sestrou.“ „Pokud se týče“
začal plynně mluvit v 10 hodin ráno a „se
sestrou“, to dokončil tu větu až ve 4 hodiny
odpůldne.
Profesor Vavroušek však tvrdí, že
kepthelexeskuleština jest ještě velmi lehká řeč
oproti nářečím Bororů; tito mluví velmi
komplikovaně. Každý mluví, co chce a co mu
napadne. Skládá si a vymýšlí slova, jaká chce.
Naštěstí to není velký národ. Bororů je asi 40
000 duší a jen pro slovo „ryba“ mají 38 000
názvů. Jediné slovo jest jim společné:
„godadlasko“, a to nikdo neví, co znamená.
Profesor Vavroušek naučil se též tasimánsky od
Indiánů
Kičichů, a když přišel k Tasimánům, naučil se od
nich řeči Kičichů.
Vysvětluje to tak, že kdysi Kičichové zvítězili
nad Tasimány a přejali jejich řeč. Pak
Tasimánové zvítězili nad Kičichy a přejali řeč
kičichskou.
„Vůbec,“ praví v úvodu ku své srovnávací
mluvnici jazyků indiánských, „poměry jazykové v
krajinách středního toku řeky Amazonky jsou
takové, že si jednotlivci nerozumí, z čehož
povstávají velké válečné výpravy. Musím míti za
to, že se jednotlivci zabíjejí mezi sebou kvůli
špatné výslovnosti.“
Profesor Vavroušek považoval Indiány za lidi,
kteří se nestarají o nic jiného než o
jazykozpytné hádanky.
Čím dál pronikal do středu Ameriky Jižní mezi ty
různé indiánské nárůdky, tím více shromaždoval
materiálu pro svá studia jazykozpytná a tím více
sám pletl si jednotlivá nářečí. A když jednoho
dne setkal se s Indiány z kmene Chechulů, chtěl
jim říct chechulsky: „Buďte pozdraveni!“ Ale
místo toho řekl jim „Ichtnaremh!“ Dodnes si
nemůže profesor Vavroušek vzpomenout, z jakého
nářečí to bylo nebo co to vlastně znamenalo.
Muselo to být však něco nehorázně sprostého, čím
je pozdravil, poněvadž ho na místě skalpovali.
Když se uzdravil, hodlal se odebrati dolů k
Šamaloským Indiánům, kteří však ho odradili tím,
poněvadž měli podobně jako Kepthelexeskuleskové
zvyk skloňovati podstatná jména opakovacím
systémem. Pán se tam jmenuje rach. „Ó, pane!“ je
pátý pád. Tak volali na něho:
„Rachrachrachrachrach!!“
Toho chrochtání se zalekl a odjel do Evropy, aby
z bohatého materiálu jazykozpytného sestavil
nová srovnání.
V Hamburku se zdržel na své cestě do Prahy a v
jednom obchodě s papoušky a exotickými zvířaty
upoutal jeho pozornost papoušek druhu „arara“,
jeden z oněch papoušků, kteří žijí prý i čtyři
sta let. On znal domov těch papoušků v pralesích
Jižní Ameriky i ochočené papoušky v chatrčích
domorodých Indiánů. A papouškové, ti volali na
něho: „Rachrach-rachrachrach! Ó, pane!“
Tenhle papoušek, který tak zajímal pana
profesora, mlčel zarytě. Čechral si klidně a
vážně peří, ani se nehoupal, jen tak majestátně
hleděl kolem sebe.
Profesor Vavroušek vzpomněl si, že slýchal u
Indiánů v různých oblastech poříčí veletoku
amazonského, že takoví papouškové, kteří nic
nemluví, jsou staří sta let a že pamatují dávno
vyhynulé jazyky národů indiánských. Papouškové
takoví nemluví prý než jednou za rok a tu bolně
naříkají nad ztrátou své svobody v řeči dávno
již mrtvé.
„Za pokus to s ním stojí,“ pomyslil si pan
profesor, „kdoví, co mně neřekne, co by vedlo
právě na stopu nějaké řeči indiánské a k jejíž
rozluštění došel bych na základě srovnávacího
jazykozpytu. Možná, že pak by se mně podařilo
rozluštit nápisy na palácích starých Inků ve
Verachuzu.
Odvezl si tedy papouška do Prahy a zaznamenal si
pečlivě, jak se papoušek chová. Tak si
poznamenal: 8.-7. 1912 mlčí, 9.-8. 1912 mlčí,
15.-8. 1912 mlčí, 17.-9. 1912 mlčí, a tak dále
stále, pak dělal pod „mlčí“ dvě čárky, až
dopáleně 22.-3. 1913 napsal: „Drží hubu.“
V té době profesor Vavroušek jednou na ulici byl
nepřekonatelným pudem veden, aby oslovil
indiánským nářečím kepthelexeskuleským
strážníka, konajícího službu na Václavském
náměstí.
Přišel k němu a řekl: „Bobobobokororomazovazo.“
Když se na strážnici trochu uklidnil, přišli si
pro něho příbuzní a profesor Vavroušek odjel na
zotavenou na venek na dva měsíce, když byl
požádal domovnici, aby bděla nad jeho papouškem
Arara.
Když přijel, tu papoušek choval se úplně
apaticky a teprve druhý den k jeho překvapení
počal mluvit a křičet, což si pan profesor
přesně zaznamenal: „Jakpa - xemátedne - sjehez -
kitipacho - lku.“
„Hle,“ řekl si pan profesor, „toť řeč jistě
vymřelá, kterou můj Arara mluví. Připomíná mně
iztnahelštinu, čokolštinu a jazyk monlezůmův,
jazyky Indiánů mexikánských.
A papoušek spustil znova: „Jakpa - xemátedne -
sjehez - kitipacho - lku.“
Ve dveřích se objevila domovnice: „Dají mu, pane
profesore, kousek cukru, on škytá!“ A než se
vzpamatoval, dala mu domovnice sama cukr a
papoušek, když cukr dostal, vzal ho do drápků a
vesele poskočil. Když pak cukr snědl,
rozčepejřil se pyšně a počal křičet: „Jakpak se
máte? Dnes je hezky ! Ty pacholku.“
„Líbej dovolit,“ řekla domovnice, „to ho naučil,
co byli, milostpane, pryč, můj muž.“
Ale profesor Vavroušek neodpovídal. Vyplázl
jazyk, svalil se z židle a jeho překvapená duše
letěla do věčných lovišť. |
