Znám bude čtenářům jistě případ, kde byl nedávno
jeden statečný důstojník ve vlaku přepaden a
obrán dvěma mladíky, kteří ho svázali. Měl však
tolik duchapřítomnosti, že když přijel do Prahy,
počkal tak dlouho ve vlaku, až mohl bezpečně
zjistit, že ta individua již utekla a že mu
nemohou nic udělat. Přirozeně, že mne jako
novináře velice zajímal statečný důstojník,
neboť dnes o statečnosti se mnozí hádají, ale
jsou to samí zbabělci, dále člověk musí hledat
příležitosti mluvit se slavnými muži, kteří se
jakýmkoliv způsobem zaslouží o veřejnost.
Z toho důvodu šel jsem interviewovat svázaného
důstojníka.
Přijal mne…
…
[zabaveno 9 řádek]
…
„…chladnokrevným uvažováním. Co by bylo ze mně,
kdybych byl snad jednal nerozvážně? Mrtvola, ba
co dím, dokonce chladná mrtvola.“
„Vy jste tedy ráčil ject ve vlaku od Lysé nad
Labem?“
„Ano, pamatuji se, že to byla ta trať!“
„Byl jste ozbrojen?“ — „Byl, jako obyčejně, a
měl jsem též v kapse revolver, ten však vám
nemohu ukázat, poněvadž mně ho též ukradli a mně
ho uloupili. Chtěli mně vzít též šavli, tu je,
můžete napsat, že jest to obyčejná důstojnická
šavle. Ale jak říkám, byli by mně také tu šavli
vzali, ale koukl jsem se na ně tak ostře, ještě
dnes vidím jejich překvapení, jak je zděsila
ostrost mého pohledu. Věděli hned, že můj pohled
nevěstí nic dobrého.“
„A proč jste nevykřikl?“
„Proč jsem nevykřikl! Prostě, že jsem zachoval
úplnou chladnokrevnost a v ústech měl roubík.
Pane, kdybyste věděl, co jim to dalo námahy, než
mně ho ti chlapečkové nacpali do úst. To byste
se nasmál, oni snad mysleli, že ho budu polykat,
a tak mně otevřeli mým nožem zuby a vecpali mně
roubík do úst a tvářili se, jako když to dělají
po prvé.“
„Mohl byste mně říci, jak bylo to vlastně, jak
se to všechno zběhlo?“
„Milerád, ať se přesvědčíte, co znamená pro
člověka chladnokrevnost a znalost strategie.
Seděl jsem v kupé první třídy, když vtom
objevili se ve dveřích dva chlapečkové, takřka
ještě děti, a jeden z těch maličkých se mne
ptal, zdali už přijdou Vysočany. Řekl jsem mu:
‚Ano, děťátko, teď přijdou Vysočany!‘ Vtom
vyskočil ten mladší a sahal si do kapsy a
zvolal: ‚Ruce vzhůru, jinak jste synem smrti!‘
Ten druhý ještě seděl a celý se strachem třásl.
A myslíte, že ten mladší neměl strach? Třásl se
také, ach, to byl směšný pohled na ty kluky, na
ty zbabělce!“
„A co vy jste ráčil dělat?“
„Já jsem dal ruce do výšky, ale ten strach, co
měli z toho, pane, věřte mně, že to nebyla žádná
legrace, jak se ti hošíci při tom třásli, měl
jsem strach, že omdlí.“
„Vy jste tedy ráčil dát ruce vzhůru?“
„Ano, chtěl jsem jim učinit tu malou radost, a
když jsem se probudil ze mdloby, ty chlapíci se
ještě třásli a ten jeden měl revolver již v ruce
a, pane, ruce se mu klepaly a měl tolik strachu,
že mne postřelí nebo sebe, že by vám toho kluka
doopravdy bylo líto, ačkoliv voják nesmí mít
žádnou útrpnost s nepřítelem, nejvýš může být
velkodušný. A to jsem byl. Spojil jsem
velkodušnost s velkomyslností a myslíte, že jsem
nejednal správně? Ten chlapec neuměl tím mým
revolverem zacházet a pořád mně s ním šermoval
pod nosem, ovšem se strachem, aby se
nepostřelil, a dělal takový smutný a ubohý dojem
ten cvrček, že jsem z toho omdlel. Když jsem se
za chvilku probudil ze mdloby, tu jste měl,
pane, vidět, jak mně svazovali ti chlapečkové
nohy. Byli zvyklí patrně uvazovat telata a ne
lidi a myslili, že když mně svážou nohy, že mě
udělají úplně neškodného.“
„A kde jste měl po celou tu dobu ruce?“
„Říkám vám, že nahoře, kde jinde, vždyť jsem to
těm dětem musel udělat k vůli, já mám mimochodem
přesto, že jsem tvrdý a přísný, voják každým
coulem, děti neobyčejně rád a rád se s nimi
bavím.“
„A proč jste nekřičel o pomoc?“
„Říkám vám přece, že už jsem měl v ústech
roubík, a jak byste se byl nasmál, kdybyste je
viděl, jak si při tom počínali komicky.“
„A co potom, smím-li se ptát?“
„Ptejte se mě, na co chcete, vylíčím vše vám
věrně, právě tak, jak se to zběhlo. Když mně
tedy svázali nohy, svázali mně také ruce a měl
jste vidět, co jim to dalo práce. To víte,
takové dítě nemá žádnou sílu.“
„A pak vám vzali peníze?“
„Nikoliv, o peníze mne obrali již dřív a snad
neviděli pohromadě dvacet korun. A hned se
dělili o ně.“
„Slyšel jsem také něco o hodinkách.“
„Ano, oni mně vzali také hodinky, ale ty mně
vrátili, když jsem je prosil, aby mne o ně
nepřipravili, že to je památka po mém otci,
který se vyznamenal ve vojenském tažení proti
Italii v 66. roce. Bylo vidět, že neměli tak zlé
srdce, plakali se mnou. To jsem ještě neměl
roubík.“
„A co potom?“
„Pak mě ještě přivázali za nohu k věšáku a ten
mladší řekl: ,Mějte se tu hezky, pane
důstojníku, a nezlobte se na nás, my se chceme
podívat do nějakého kinematografu!‘ “
„A nevzali vám také cigarety?“
„Ale, prosím vás, co vás to napadá, co by byli s
nimi takoví malí hošíci dělali. Tak zde máte
celý příběh.“
„A dovolte, jaký roubík vám nacpali do úst?“
„Roubík z mého šátku…
…
[zabaveno 5 řádek]
…
…v rakouské armádě. |