|
V sad stinný, kde si jabloň s višní šeptá
a na květech se pasou roje včel,
s chovancem malým vyšel z těsné síně
na vlažný vzduch domácí učitel.
Hoch - skok a rej, však vychovatel vážně,
jak sám by Amosem byl, hledí v svět,
ač pod kabátem v srdci bitvu vedou
s logikou city dvaadvacíti let.
Své čelo v rýhy filosofské sbírá,
v nehybné tváři nekmitne se smích,
a se rtů hoška otázka když slétne,
on z tůní svaté vědy hlubokých
vybírá zrnka odpovědi zlatá
a v příkladů je balí bonbony,
by lépe dětský žaludek je strávil,
jakž didaktické velí zákony.
Brouk zlatý, motýl těkající vzduchem,
keř hlohu úvah mnohých předmětem,
i trávy stvol i kámen obemšený.
Hoch, ťuknut v líc jabloně poupětem,
je utrhl. „Kde ovoce tu bude?“
„Hleď, pod pestíkem malý zárodek;
u hruší z něho vyvinou se hrušky,
tam onen strom zas třešní zrodí vděk.“
A co hoch různé plátky květu trhá
a zkoumá, kde má lůžko příští plod,
pan informátor náhle přes zeď nízkou
se nachýlil a zrak svůj kamsi vbod.
Šat sousedovy dcerky kmit se křovím,
zaplály hvězdy jasných zřítelnic,
s vln rusých vlasů pestrý šátek sklouzl
a bílé paže dvě sem kynou vstříc.
Ó lehce mu o plodech štěpnic mluvit,
kdy v lepý protějšek svůj noří zor.
Hle, na rtech t ř e š n ě nádherně jak rdí se,
v hedvábném líčku plá dvou b r o s k v í vzor.
A pod hrdlem, tam níž, ve stínu krajek,
m í š e ň s k ý ch j a b l í č e k dvé tuší
zrát,
tak krásných, že byť třeba ráj to stálo,
jak Adam též by zhřešil pro ně rád . . . |
