|
Náš článek jest jakýmsi přehledem o tom, jak
dříve starali se o ty, kterým měli vlastně
věnovat péči největší, totiž o lidi duševně
choré. Mnoho, ba přemnoho utrpení museli snášet
ti nešťastníci, než věda a lidskost zbavila je
jejich okovů a vysvobodila je z hrozných žalářů,
do kterých surová nevědomost našich předků je
uvrhla. Dlouho to trvalo, než bylo poskytnuto
skutečné ošetření těmto nebožákům a než
lékařství počalo si bedlivěji všímat chorob
duševních.
Za všech časů bylo hojnost duševně chorých,
ačkoliv musíme přiznat, že dnešní náš kulturní
život způsobil, že duševní choroby se více
rozmohly.
Již v bibli jest zmínka o tom, že Nabuchodonozor
byl šíleným. Jedl trávu, vzdálil se lidské
společnosti a potuloval se venku. Jeho vlas a
vous dosáhl neobyčejné délky a jeho nehty
podobaly se drápům. Později se uzdravil. Král
Saul trpěl zuřivostí a melancholií. Stal se
příčetnějším, když mu hrál David na harfu. Ze
skutečně zuřil, víme z toho, o čem v bibli děje
se zmínka. Jak totiž před jeho zuřivostí musel
prchnout jeho miláček David. Aby pak nebyl
poznán od krále Achise a vydán Saulovi, dělal
též choromyslného. Padal na zem, pokálel dvéře a
sliny mu tekly z úst. A tu Achis řekl ku svým
sluhům: „Viděli jste, že tento muž není
příčetný, proč jste ho ke mně přivedli? Ať jest
vyprovozen z domu!“
Znali tedy již, jak se jeví určité duševní
choroby, ale o nějakém léčení jich nebylo v
bibli zmínky.
V pověstech starých Řeků, v celé jejich
mytologii hraje šílenství též význačnou roli.
Herkules, Oidipus, Juno, Ajax, Athamas byli bohy
potrestáni šílenstvím. Dcery krále Prótea
domnívaly se ve své choromyslnosti, že jsou
kravami.
Z historické pak doby řeckého středověku známe
některé lékaře, kteří zabývali se léčením
duševních chorob, kupříkladu Hippokrates. Tento
lékař, žijící roku 460-377 před Kristem, popsal
ve svých listech některé duševní choroby,
kupříkladu psal: „Když zmocní se někoho bázeň a
zármutek, jest to známka melancholie.“ Dále:
„Nespavost, spojená s cukáním těla, jest též
známkou duševní choroby.“ - Mluví též o duševní
chorobě, povstalé ze žloutenky.
Staří Římané zprvu považovali choromyslné za
osoby posvátné. Později však choromyslné
hromadně zavírali do domů duševně chorých.
Ve 3. století po Kristu Caelius Aurelianus
podává návrh, aby šílení byli léčeni hudbou a
vínem. Vůbec starověk vykazuje mnoho případů, že
lékaři snažili se duševně choré vyléčit.
Ve středověku však nastal obrat. O lékařském
ošetřování šílených nebylo ani řeči. Pověrčivý
středověk povětšině předpokládal, že duševně
choří jsou ďáblem posedlí a že třeba ďábla z
nich vypudit různým otřásáním, násilným točením
nešťastníků. Jaké přístroje byly vymýšleny!
Nejlépe o tom mluví řada obrázků, kterou náš
článek provázíme. Různé přístroje na točení
nešťastníků, připomínající nebozez, nebo velký
buben, pracovaly na vyhnání ďáblů z jejich těl.
Blázni byli zavíráni do nejhorších děr. Nebylo
blázinců v našem slova smyslu. Ve Valencii roku
1409 všechny blázny vyvedli do stodoly za městem
a tam je v ní upálili. Totéž učinili v Seville
roku 1436, a v Zaragoze roku 1429 bylo hromadně
přes 200 šílenců ubičováno královskými vojáky.
Byl to boj středověku proti ďáblu.
Teprve ku konci 15. století zdálo se, že
choromyslným kyne lepší osud. Byly zřizovány ve
Střední Evropě pro ně ústavy, které však staly
se vlastně jen velkými mučírnami. Mrskání bylo
na denním pořádku. Blázny sice nezabíjeli, ale
pomalu za hrozných útrap týrali k smrti. Jako
zločince ukovali je na řetěz. Leželi na slámě a
teplé stravy vůbec nedostávali, jen chléb a
vodu. Jediným lékem byla pro ně oslí krev, dle
názoru tehdejších lékařů, neboť prý: „Klid osla
působí na zuřivost jejich.“
A opět ty hrůzné přístroje, které tehdejší
lidstvo si vymyslilo. Lékař Leppler v Stralsundu
vynašel roku 1650 zvláštní přístroj na léčení
melancholie. Blázni musili chodit po žebříku,
jehož příčky náhle povolily a oni spadli do
velké kádě s vodou.
Ku konci toho století počali bláznům dávat
teplou stravu a na noc je ukovali tak, aby ani
neleželi, ani neseděli. Jest to tak strašná
kapitola o ukrutnosti lidské povahy, že trudno o
ní psát. Teprve ku konci století osmnáctého
psychiatrie dopracovala se k jakémusi vědeckému
základu, a tu osud choromyslných zlepšil se
trochu. Bylo zakázáno je týrat k smrti, ale
systémy léčebné byly stejně hrozné. V zimě je
nahé polévali vodou, voda jim kapala po měsíce
na hlavu a prováděny byly s nimi různé
manipulace.
A toto mučení trvalo až do roku 1793, kdy ve
Francii sňali pouta s rukou a nohou duševně
chorých a místo věznic začali pro ně zřizovat
ústavy léčebné.
V Anglii pak osvoboditelem vězněných těch
ubožáků stal se William Tuke, který sám vlastním
nákladem zřídil pro ně blázinec. Můžeme říci, že
William Tuke byl vlastně zakladatelem moderních
blázinců naší doby. |
