Jak lze s úspěchem zachraňovat sebevrahy |
Tragická povídka |
| Ačkoliv město Praha nemá na radnici žádnou
ustálenou komisi pro potírání sebevražd, která
by specielně jezdila po velkoměstech evropských
a studovala tamější zařízení, kterým znemožňuje
se sebevražda, přece můžeme se pochlubiti
prvotřídním městským prostředkem na záchranu
tonoucích sebevrahů. Tento velice důmyslný prostředek záleží v tom, že podél celého nábřeží v určitých vzdálenostech jsou k zábradlí zámkem na řetěze připevněny ochranné pásy, opatřené lany, podobně i na mostech pražských jsou v zábradlí zazděny skříně, obsahující podobné rekvizity k záchraně tonoucích sebevrahů a na těch skříních, stejně jako na ochranných pasech skví se nápis: „K záchraně osob tonoucích. Zneužití se tresce. Klíč u nejbližšího strážníka.“ Toto krásné zařízení přinesla s sebou z cest po evropských velkoměstech pražská městská studijní komise pro reformu bytovou a jest tento fakt velice potěšitelným, neboť dá se předpokládat, že bude-li ustanovena komise, která by luštila otázku sebevražd, přiveze nám ze svých cest po cizině levné byty. Dojemně působila zpráva, že městská rada zúčastní se v nejhojnějším počtu zkoušky, konané s ochrannými pásy a mohu říci že jest to od pánů městských radních veliká statečnost, když vydrželi v dešti a blátě od jedenácté hodiny dopolední až do jedenácté hodiny noční jak na mostech, tak i na nábřežích čekat ve skupinách na nějakého zoufalce. Zoufalců však nebylo a také nikdo z pánů městských radních neodvážil se skočit z mostu nebo nábřeží do Vltavy. Pak ochranná zařízení byla pevně uzavřena zámky a klíče odevzdány v presidiu městské rady, kdež bylo rokováno, co se vlastně s těmi klíči má stát. Poněvadž jsou-li ochranná opatření uzamčena, jest to velice iluzorní, proč je tam vlastně dávali. Vyskytly se hlasy, aby byl ustanoven pro tuto zodpovědnou záležitost zvláštní úřad a to, aby bylo obsazeno místo vrchního městského záchrance, kterému by bylo podřízeno pět úředníků s prostým titulem „městský záchrance“ a několik placených praktikantů s tituly „aspiranti městských záchranných ústavů. Zdálo se, že nad osudy sebevrahů visí těžké chmury zlého osudu a že městská rada bude vůči nim postupovat se skutečnou rafinovaností. Kdo tedy ze sebevrahů nechtěl zmeškat vhodnou příležitost, šel se raději rychle utopit. A tak se stalo, že během oněch velkých porad, co s klíči, utopilo se asi ke třiceti mužů i žen. Naštěstí stalo se, že v městské radě pohádali se při obsazování míst k budoucímu úřadu, neboť ten měl bratrance, ten strýčka, ten měl synovce a ten měl zas syny a ten zas taky - úřad nebyl tedy obsazen, aby se předešlo příliš okatému nepotismu na radnici. I byla sestavena pouze zvláštní komise, která by vypracovala plán k systematickému rozdělení oněch klíčů od ochranných pásů a lan. Komise ujala se s chutí toho úkolu a provedla to tak slavně, jak svědčí nápisy na uzamčených schránkách s ochrannými pásy pro záchranu tonoucích: „K záchraně osob tonoucích. Zneužití se trestá. Klíč u nejbližšího strážníka.“ Určena nová zkouška, než byly klíče odevzdány na policejním ředitelství a členové městské rady měli to štěstí, že skutečně před jejich očima skočil do Vltavy z Karlova mostu jeden krejčí. Hodili mu rychle ochranný pás a lano, ale hrdina krejčí odmítl se ho uchopit a s proklínáním zmizel pod hladinou. A tu právě městská rada dala napsat na ochranné pasy uctivou prosbu pro p. t. sebevrahy: „Račte se pásu přidržet.“ Po tomto zdařilém pokusu byly klíče odevzdány na policejním ředitelství, které je zas rozdělilo na jednotlivá komisařství, kde byly odevzdány strážníkům, majícím pochůzky kolem řeky s vysvětlením, že když je nejbližší od místa neštěstí, že má zakročit. Toto zařízení jest, jak každý vidí, velice účelné a praktické, neboť jak vidíte z mého případu, se pasy velice málo upotřebí, zámek se nepoškodí, lano se nenamočí a tak nebude je stále třeba opravovat a nahražovat jako pražskou dlažbu. Můj případ, o kterém se tu zmiňuji, jest velice tragický a prosím čtenáře, aby četli se skutečnou pietou tyto řádky, které věnovány jsou mé ubohé, nešťastné tetě Žofii. Byla to duše sice starší, ale plná onoho neskonalého půvabu, jenž činí takové dámy velice sympatickými, totiž lásky ku zvířatům. Některá dáma si chová doma kočky, psy, ptáky, ale má ubohá teta chovala si salamandry. Měla jich celkem osm a ošetřovala je s onou velkou něhou, jíž jsou schopny jen tyto starší, citlivé duše. Ale lidské štěstí nemá dlouhého trvání a salamandři také. Umře-li jeden člen rodiny, jest ztráta bolestná, ale jaká to byla rána pro mou tetu, když jí chcíplo všech osm salamandrů najednou. Od toho okamžiku jsem se od ní nehnul. Synovskou láskou chtěl jsem jí vynahradit salamandry, bohužel marně. Má ubohá teta spatřovala ve mně jen synovce a nikoliv salamandra vesele sebou mrskajícího ve vodě, stala se trudnomyslnou a jedině když jsem před ní vlezl do velké vany a tam se vrtěl, zapomínala na chvíli na svůj žal a viděla ve mně salamandra a když jsem se jednou namaloval černé a žlutě, zdálo se, že jest vyléčena ze své trudnomyslnosti. Bohužel za nějaký čas bol její propukl nanovo a chtěla chodit se mnou jen kolem vody. Voda ji upomínala na její miláčky a do vody ji to také táhlo. Ach! Vydali jsme se jednoho dne opět k řece a šli jsme přes Karlův most. Byla zachmuřená po celé procházce a když jsme přišli ke kříži na mostě, otázala se mě: „Je tam hluboko?“ „Je, tetičko.“ „A kdybych tam skočila, utopila bych se?“ „Každopádně, tetičko.“ Neříkala nic, až zas za chvíli: „Víš, já byla v mládí v cirkuse krasojezdkyní.“ Po těch slovech přehoupla se ta baba přes zídku mostu jako o nějakých olympických hrách nejlepší skokani a sletěla dolů do vody. Žbluňklo to a pak plovala po proudu a já letěl ku strážníkovi pro klíč od zazděné skříně s ochranným pásem a lanem. Našel jsem ho dole u Křížovníků. Stál a koukal na dva holuby, kteří se prali na střeše. V světlil jsem mu co se stalo. Vzal zápisník a pravil: „Vy tedy říkáte, že to byla vaše teta. Víte to určitě?“ „Mohu na to přísahat. „Dobře, a vy tedy chcete klič od těch záchranných předmětů a víte, na kterém místě skočila?“ „U sochy sv. Jana Nepomuckého, ona byla vždy jeho velká ctitelka.“ „Pak se, milý pane, nedá nic dělat na této straně. Já vám klíč nemůžu dát, poněvadž nejsem nejbližší. Nejbližší je v tomto případě strážník u Mostecké věže. Běžte k tomu pro klíč, ale rychle, vždyť jde o lidský život.“ Běžel jsem a našel jsem ho v Mostecké ulici, hezký kus od věži. „Pane, já nejsem nejbližší, říkáte, že můj kolega je teď u Křížovníků, pak je přece jen nejbližší, běžte k němu. Běžel jsem k němu nazpátek a našel ho už v Karlově ulici za Klementinem. Dal se do smíchu, neboť zas nebyl nejbližší a říkal: „To je zpropadená věc, teď je přece nejbližší strážník z Mostecké ulice. Jen aby se vám zatím teta neutopila, než k němu doběhnete.“ Jeho obavy se splnily. Utopila se, zatímco jsem rozmlouval s ním v Karlově ulici, ale myslím, že přece byl jen nejbližší, poněvadž ten druhý došel zatím až na Radeckého náměstí. |
 |