|
Rozhraní hrabství Westmorland a Durham, tam, kde
na mírném návrší jest rozvodí říčky Eidenu a
potoka micletonského na bídné cestě k Applebey,
vypínal se zámek Thorburnů. Celkem vzato již
slovo „vypínal se“ jest velkou nadsázkou a ještě
větší vědomou lež spáchal každý v okolí, když
řekl slovo zámek. Bylo to vlastně tak, že
podivné rozvaliny, z nichž zůstala jedna věž k
obývání, zakryty byly starými duby a borovicemi.
Ale sir Archibald Thorburn přece jen drze se
svým sluhou tvrdil, že se jeho zámek vypíná.
Když pak mu nadhodili tu a tam, že ta stará
barabizna je pochována pod větvemi dubů, volal,
že u královského soudu v Leedsu dokáže před
celým tribunálem, že pod těmi duby skládal bard
ve třináctém století romanci o králi Hornovi.
Po celém kraji bylo známo, že kvůli tomu rozbil
také svou hůl o hlavu správce královských statků
z Wolsinghaanu a známo bylo též, že o té holi
tvrdil, že ji dostal od krále Karla II., když
týž po restauraci roku 1680 jel upokojovat
divoké Skoty na severu s velkou sebrankou lidí z
Pembroku, Cardinaugu Derbingenu a hrabství
cheisterského, o kterých se zpívalo:
Pembrok vždy první byl, kde loupili a kradli,
a všude hořelo, kam z Cardinaugu vpadli.
A všude křičeli: „Již utíkejte jen, za námi
táhnou z hrabství
i Cheister, Carnargon, Derbingen.
Sir Archibald Thorburn sám o sobě tvrdil, že je
z Derbingenu, a myslel, že tím nažene strachu
svému okolí a svým sedlákům ve vesnici pod svým
sídlem. Někdy poslal-svého sluhu Filetta k
rychtáři, aby okamžitě přišel nahoru na hrad.
Slovo hrad pronášel sluha Filett tam dole ve
vesnici s velkou uctivostí. Rychtář chodil rád.
Věděl, že se dobře pobaví, neboť Thorburn hrozil
mu vždy, že ho dá pověsit na dubě, pod kterým
psal Cromwell výhružný dopis královně Alžbětě.
Pak ukázal mu onu půl hole a křičel: „Čichni si,
directory, toť památka po Karlu II. Filette, dej
mu s ní jednu přes záda!“
Filett vážně uhodil directory Gnuse přes záda
tou slavnou holí, kterou kdysi vlastnoručně
svému pánovi zhotovil z kořene jednoho jalovce
na protější stráni.
„Děkuji, milostpane,“ pravil rychtář, „vím, co
si přejete, potřebujete do špižírny placky a
slaninu.“
„Filette,“ křičel nato sir Archibald Thorburn,
vytahuje starý kord s ulomeným hrotem, „mám toho
psa puritánského probodnout tímto slavným
kordem, kterým moji předkové vyhnali Normany ze
zálivu Carnarvonského?“
„Jen ho nechte,“ slavnostně odpovídal Filett,
„jen ho nechte, milostpane, budete toho kordu
potřebovat k jinému, vážnějšímu účelu.“
To bylo pravda, neboť na něm pekli jako na rožni
divoké lesní králíky nad ohněm rozbitého krbu v
jedné světnici věže, kde také přišel ten kord
kdysi o svůj hrot.
„Dobrá, na tvou prosbu ho tedy nechám naživu,“
říkal sir Archibald, „ale za trest za svou
drzost musíš, pse puritánský, Gnusi directory,
celého vepře přinést na zámek, nejen kus
slaniny, jinak se budeš houpat. Nejlepší by
ovšem bylo, kdybych vás dal všechny ve vesnici
pověsit, abyste pamatovali, že sir Archibald
Thorburn je z Derbingenu.“ „Z Derbingenu,“ vždy
starý pán zařval.
Rychtář zmizel, sir Archibald vzal dudy, posadil
se na velkou dubovou lavici, na které spával, a
řekl: „Zpívej, Filette.“ Stiskl dudy a Filett
zpíval hrozným hlasem:
Pembrok vždy první byl, kde loupili a kradli,
a všude hořelo, kam z Cardinaugu vpadli,
a všude křičeli: Již utíkejte jen!
Za námi táhnou z hrabství Cheister, Carnargon,
Derbingen.
Za námi táhnou z hrabství
Cheister, Carnargon, Derbingen.
Pak se oblékli a šli vyjídat bohaté sousedy
šlechtice, ti oba chudáci, kteří jaktěživi
neublížili ani kuřeti, jen těm hojně zásobeným
sklepům u sousedů.
Tenkrát se po dlouhé době zas ve staré Anglii
dobře žilo na sídlech šlechty. Od roku 1660, kdy
Karlem II. bylo království opět obnoveno,
změnila se fysiognomie Angličanů. Puritanismus
zmizel z denního pořádku. Náboženská
nesnášenlivost pozbyla ostří a počalo se žít
vesele. Zádum-čivost zmizela a všichni královští
sousedé si velice libovali, že silnice jsou
bezpečny.
Sir Archibald Thorburn s Filettem nejlépe
dovedli ocenit takovou změnu.
Sklepy byly zas plny, jídla všude hojnost a
Thorburna měli rádi pro jeho lhavost ve všech
hrabstvích v okolí.
28. prosince roku 1728 byl sir Archibald
Thorburn ve velmi dobré náladě.
Seděl na hradě svého přítele Barnarda v Consettu
a popíjel z velkých konvic staré víno a
poslouchal debaty hostů o tom, jak užijí
přechodu roku, kteráž slavnost tenkrát po dlouhé
době opět počala se měnit ve chvíle bujného
veselí.
Bylo usneseno, že hosté pojedou k hraběti z
Alston-Mooru oslavit přechod z roku 1728 do roku
1729.
Nálada byla tak veselá, že sir Archibald
Thorburn se opil.
V takové chvíli zdvojnásobil vždy své chvástání.
Řekli mu, že je baba, načež rozhorleně opustil
sir Archibald se sluhou Filettem hrad, když
vyzval všechny na souboj.
Jeli domů mlčky. Když přijeli, poručil
Filettovi, aby zpíval, ale jen o tom ten verš:
Za námi táhnou z hrabství
Cheister, Carnargon, Derbingen.
Když Filett přezpíval, řekl sir Archibald: ,,My
je přepadnem, až pojedou k tomu hraběti z
Alston-Mooru, který ještě nikoho neskolil.“
Dobrý sir Archibald také ne.
Ráno řekl k Filettovi. „Uvidíme, kdo je baba.
Přines sem ten starý plášť!“ Když Filett plášť
přinesl, poručil mu sir Archibald, aby z límce
udělal dvě škrabošky.
V noci z 31. prosince roku 1728 na 1. leden,
kterým počínal rok 1729, se sluhou Filettem
čekal u lesa ve sněhu dobrý sir Archibald na
kočár, kterým měl přítel Barnard z Consettu jet
na Alston-Moor.
Když uslyšeli dupot koní, sir Thorburn seskočil
s koně a nabil opatrně bambitku naslepo, aby
nikomu neublížil.
„Uvidíš,“ řekl Filettovi, „kdo je baba - já nebo
oni!
Pak vylezl na koně a oba vyjeli.
Sir Archibald Thorburn měl ve všem smůlu. Nikdo
mu nevěřil, že by se mohl proslavit nějakým
odvážným kouskem, až teď.
Ubohý sir Archibald vyrazil maskovaný se svým
sluhou na kočár, ve kterém nejel jeho přítel
Barnard z Consettu, ale královský komoří sir
Edward White, vezoucí z Peurithu státní pokladnu
do Darlingtonu, neboť utíkal před Skoty, kteří
se opět vzbouřili za delší čas.
V kočáře měl s sebou čtyři vojáky a za ním
cválala podél lesa eskorta.
Čert ví, kde sehnali provazy, ale sehnali je
přece. Svázali úplně bez zápasu ubohého sira
Archibalda Thorburna a jeho sluhu Filetta a
vezli je vítězoslavně do Darlingtonu.
A pak je vozili po Anglii asi měsíc v klecích
pro zločince, až je přivezli před královský
tribunál v Londýně.
A tenkrát ponejprv usmálo se na sira Archibalda
štěstí.
Místo lámání kolem odvezli ho se stále ubrečeným
sluhou Filettem s ostatními galejníky na ostrov
Man.
A za tichých nocí říkal sir Thorburnk Filettovi:
„Zpívej, Filette!“ A Filette zpíval:
Pembrok vždy první byl, kde loupili a kradli,
a všude hořeli, kam z Cardinaugu vpadli,
a všude křičeli: „Již utíkejte jen,
za námi táhnou z hrabství
Cheister, Carnargon, Derbingen.
A když zas přišel Nový rok, tu sir Archibald
Thorburn slavnostním hlasem pravil Filettovi:
„Dnes je tomu právě rok, kdy jsme přepadli
královskou pokladnu Jeho Veličenstva!“
Ubožák, již se vžil do toho, že je nejslavnější
loupežník Anglie.
Filett dal se však vždy do hrozného pláče, neboť
si vzpomínal na jemnou slaninu z vepřů severní
Británie. |
