Jak se vzbouřili roku 1912 veteráni v Rokycanech

Ze vzpomínek vysloužilce

I

Jmenuji se Viktor Kadeřábek. Jest mně 63 let a mám krám na rokycanském náměstí. Od roku 1882 jsem předsedou našeho spolku veteránů a bůh mně přál velice. Dítky se mně množily a dočkával jsem se na nich jen samé radosti. Ve spolku jsme se dobře snášeli, poněvadž jsme všichni pamatovali Bosnu a Hercegovinu a jeden dědeček, který se dal donášet do naší hospody, i Custozzu a tatíčka Radeckého.

Městská rada i farní úřad přály nám odjakživa a my jsme se jim za to odměňovali velkou parádou o všech slavnostech, které se dály v městě.

Bylo to zejména Boží tělo, kdy z městského pivovaru dostali jsme 18 soudků piva, abychom měli za námahu. Ono to není jen tak lehké civět u nebes v letním parnu a kolikrát se stalo, že jsme tam plazili jazyky vedrem. A pak nastalo teprve to pravé osvěžení, kdy pospolitě my staří bojovníci usedli jsme u osmnácti soudků piva a vyprávěli si navzájem, jak jsme zachraňovali před lety Rakousko.

A v těchto důvěrných chvílích bylo nám tak příjemno u srdce a nikdo z nás nečekal, že nastane někdy chvíle, kdy bude nám zápasit o to nejdražší, co máme, o naše veřejné vystupování. Ale štěstí veteránské má tutéž smůlu jako štěstí vojenské.

V lednu roku 1912 přišla do Rokycan zpráva, že naše veteránské spolky mají býti rozpuštěny. Hoj, tu my, kteří pamatovali Bosnu a Hercegovinu, i ten dědeček od Custozzy, my, kteří nosili Boží tělo a dostávali 18 soudků piva, my jsme provedli památnou rebelii! Dokázali jsme, že neopustíme tento stát, byť i za cenu vlastního života.

II

První zpráva o neslýchaném útoku na naše práva došla v době, kdy jsme to nejméně čekali. Náš praporečník Merhaut zabíjel prase ve prospěch nového našeho praporu a uspořádal ve své hospodě U slunce prasečí hody. Když na stůl přinesli jaternice, tu mluvil k nám všem o staré slávě vojanské, jak jsme sekali v Bosně a Hercegovině do Turků jako do jaternic a skončil vzletně: „Pusťte se teď do těch jaternic jako tenkrát do Turků!“ a sestřelil si z flobertové pistole tu nejkrásnější z mísy pro sebe. Pak přišla jelita a náš starý druh od Custozzy Znamínko pronesl hlasem, třesoucím se pohnutím, že udělali z Taliánů jelita a vyzval nás, abychom se ani teď nebáli. Tak jsme se nebáli a když přišel ovar, mluvil jsem já o našem důležitém postavení v Rakousku a podal jsem prasečí ucho matce praporu paní Víchové s přáním, aby vychovala silnou a zdravou veteránskou novou generaci.

Nastalo všeobecné připíjení, když vtom se otevřely dveře a mezi nás vpadl v slavnostní uniformě s puškou na zádech náš nejlepší přítel a člen spolku, pan poštmistr Koťátko. Byl bledý, a když si sedl, tichým hlasem si poručil láhev koňaku.

Mysleli jsme, že se zbláznil z pití, ale když vypil půl láhve, zvedl se a hlasem hluboce dojatým prosil o ticho. A za všeobecného ticha pravil: „Přátelé! Právě teď došly z Prahy Pražské úřední noviny, ve kterých stojí toto, ano, toto.“ Vyňal je z kapsy a četl: „Telegram. Vláda zamýšlí v nejbližší době zrušit všechny veteránské spolky, pojmům o vojenské schopnosti nedůstojné.“

My všichni stáli a tu on přistoupil ke stolu, vytáhl z pláště starou rezavou šavli a máchaje s ni ve vzduchu, volal: „Ne, to si líbit nedáme!“ A uchopiv nejbližší sklenici, vykřikl: „My se nedáme, prosím, račte vypít ex!“

III

A do nás všech jako by to vjelo. Vstal jsem, když jsem si utřel hubu, později ve vážných dobách nedbal jsem této marnivé formálnosti a promluvil jsem, zatínaje pěst: „Drazí přátelé! Co zde slyšíte od našeho přítele poštmistra Koťátko jest překvapující, poněvadž dotklo se nás právě v den největšího svátku obětavosti pro náš spolek, kdy drahý praporečník Merhaut zabil prase ve prospěch našeho nového spolkového praporu. A v tento den bezpříkladného nadšení pro naše ideje slyším z úst přítele poštmistra, že my tohoto praporu už potřebovat nebudeme, že nás odkopli, nás, staré vojáky, nás starou gardu napoleonskou, která již v bitvě u Waterloo řekla těm, kterými byla obklíčena: Merd, my se nevzdáme! A my se vzdát nesmíme! My ukážeme, že jsme ještě těmi starými žoldnéry, kteří zachraňovali Rakousko a my dokážeme že se s námi v tomto soustátí počítat musí a my si vynutíme, aby se s námi počítalo! Klidné to dojíme a pak budeme rozhodovat!“

A tak jsme prase dojedli a vyhlásili jsme po třetím hektolitru piva vojenskou diktaturu nad Rokycany a okolím.

IV

Usnesli jsme se, že zítra obklíčíme radnici a faru. Fara je totiž na radnici. Že přijdeme v plné zbroji a v uniformách. Že budeme sloužit na zahradě pivovaru polní mši a zatím co se bude dívat chasa pivovarská, jak zajatý kaplan žehná našim zbraním, že deset našich mužů zmocní se klíčů od sklepa a zajme finančníky v kanceláři a vztyčí černožlutý prapor na sladovně.

Pak schytáme sladovníky pod záminkou, že si půjdeme prohlednout pivovar a zamkneme je ve varně. Odtud potáhneme na telegrafní a poštovní úřad, který obsadíme přes fingované protesty pana poštmistra, který nakonec zavolá: „Vím, že vaše věc je spravedlivá, vezměte mne s sebou!“

Slečnu expedientku, která se vždy hádala s panem poštmistrem, zamkneme na záchod a přestřihneme telefonní a telegrafní vedení na Klatovy, Slaný, Louny, Chomutov a Prahu.

Pak, zesíleni odbočkou z Chrástu (5 členů), zavedeme v městě hrůzovládu. Zmocníme se skladiště dynamitu u fy Šorejs a Král, majitelé lomů a zajmeme pana hejtmana, kterého uvězníme u starosty města v ložnici. Písaře z hejtmanství zavřeme do šatlavy, odzbrojivše dva městské strážníky. Ten třetí a policejní komisař, jsouce našimi členy, půjdou s námi. Současně vyhlásíme stanné právo, náhlý soud a létací soudy vojenské na automobilu kupce Šmaty, který nikdy s námi nesympatizoval.

Přibijeme na všechny veřejné budovy tuto listinu proskribovaných: Kohout Jan, kupec ve Vodní ulici, Karel Vaněk, obchodník lihovinami, Slánská ulice, Richard Kraus, výčep vína a likérů, Klatovské náměstí, Kamil Stein, řezník a uzenář na Vyšinkách.

Pokud se týče četnictva, vysvětlí na četnické stanici deputace, že četníci musí jíti s námi, že se jedná jen o vojenskou diktaturu, které podléhají všechny osoby, stojící v jakémkoliv svazku vojenském.

Z městského muzea se vytáhne houfnice a mlíkař Gazda musí dát k dispozici potah dvou psů. Houfnice bude stále provázet řádné vojsko.

To všechno jsme si slíbili a bylo pět hodin ráno, když jsme se rozešli - vlastně rozpotáceli k domovům.

V

Ráno nepřišel z nás nikdo k radnici, vůbec se neobjevil na ulici, poněvadž měl jeden každý člen z nás od vojenské diktatury ústa opuchlá jako rokycanská věž a prostě z toho důvodu, poněvadž každý z nás, vojenských diktátorů, měl doma hodnou a dobrou ženu, která ho zmlátila jako koně, když přišel v tom revolučním stavu po páté hodině ranní domů.

Jenom matka praporu, vdova paní Víchová, která se zúčastnila našeho jednání o státním převratu a pila po čas porady stále kmínku, obcházela ráno s velkým pohrabáčem a mlýnkem na kávu (slíbili jsme jí, že bude naší markytánkou) kolem radnice a vykřikovala na radnici: „Polezte ven, už je konec vaší vlády! Teď začne hrůzovláda!“

Dva policajti měli co dělat, než ji přemohli a odvezli do šatlavy. Tak skončila naše rebelie za osvobození vojenských vysloužilců.