Jak se vzbouřili roku 1912 veteráni v Rokycanech |
Ze vzpomínek vysloužilce |
IJmenuji se Viktor Kadeřábek. Jest mně 63 let
a mám krám na rokycanském náměstí. Od roku 1882
jsem předsedou našeho spolku veteránů a bůh mně
přál velice. Dítky se mně množily a dočkával
jsem se na nich jen samé radosti. Ve spolku jsme
se dobře snášeli, poněvadž jsme všichni
pamatovali Bosnu a Hercegovinu a jeden dědeček,
který se dal donášet do naší hospody, i Custozzu
a tatíčka Radeckého. IIPrvní zpráva o neslýchaném útoku na naše
práva došla v době, kdy jsme to nejméně čekali.
Náš praporečník Merhaut zabíjel prase ve
prospěch nového našeho praporu a uspořádal ve
své hospodě U slunce prasečí hody. Když na stůl
přinesli jaternice, tu mluvil k nám všem o staré
slávě vojanské, jak jsme sekali v Bosně a
Hercegovině do Turků jako do jaternic a skončil
vzletně: „Pusťte se teď do těch jaternic jako
tenkrát do Turků!“ a sestřelil si z flobertové
pistole tu nejkrásnější z mísy pro sebe. Pak
přišla jelita a náš starý druh od Custozzy
Znamínko pronesl hlasem, třesoucím se pohnutím,
že udělali z Taliánů jelita a vyzval nás,
abychom se ani teď nebáli. Tak jsme se nebáli a
když přišel ovar, mluvil jsem já o našem
důležitém postavení v Rakousku a podal jsem
prasečí ucho matce praporu paní Víchové s
přáním, aby vychovala silnou a zdravou
veteránskou novou generaci. IIIA do nás všech jako by to vjelo. Vstal jsem,
když jsem si utřel hubu, později ve vážných
dobách nedbal jsem této marnivé formálnosti a
promluvil jsem, zatínaje pěst: „Drazí přátelé!
Co zde slyšíte od našeho přítele poštmistra
Koťátko jest překvapující, poněvadž dotklo se
nás právě v den největšího svátku obětavosti pro
náš spolek, kdy drahý praporečník Merhaut zabil
prase ve prospěch našeho nového spolkového
praporu. A v tento den bezpříkladného nadšení
pro naše ideje slyším z úst přítele poštmistra,
že my tohoto praporu už potřebovat nebudeme, že
nás odkopli, nás, staré vojáky, nás starou gardu
napoleonskou, která již v bitvě u Waterloo řekla
těm, kterými byla obklíčena: Merd, my se
nevzdáme! A my se vzdát nesmíme! My ukážeme, že
jsme ještě těmi starými žoldnéry, kteří
zachraňovali Rakousko a my dokážeme že se s námi
v tomto soustátí počítat musí a my si vynutíme,
aby se s námi počítalo! Klidné to dojíme a pak
budeme rozhodovat!“ IVUsnesli jsme se, že zítra obklíčíme radnici a
faru. Fara je totiž na radnici. Že přijdeme v
plné zbroji a v uniformách. Že budeme sloužit na
zahradě pivovaru polní mši a zatím co se bude
dívat chasa pivovarská, jak zajatý kaplan žehná
našim zbraním, že deset našich mužů zmocní se
klíčů od sklepa a zajme finančníky v kanceláři a
vztyčí černožlutý prapor na sladovně. VRáno nepřišel z nás nikdo k radnici, vůbec se
neobjevil na ulici, poněvadž měl jeden každý
člen z nás od vojenské diktatury ústa opuchlá
jako rokycanská věž a prostě z toho důvodu,
poněvadž každý z nás, vojenských diktátorů, měl
doma hodnou a dobrou ženu, která ho zmlátila
jako koně, když přišel v tom revolučním stavu po
páté hodině ranní domů. |
|