|
Pan Mazucha byl pán velice rozvážný. Když
konečně přišel na to, že ho jeho manželka
podvádí s jistým panem Chaberou z Černé ulice č.
8, umínil si, že pomstí svou uraženou manželskou
čest.
Učinil tak vzhledem ke své rozvážnosti po delší
úvaze čtrnáctidenní, že satisfakci vymůže si bez
prolévání krve, způsobem pokud možno šetrným.
Dalších čtrnáct dní uvažoval, zdali má použít
kavalírsky bičíku, anebo spolehnout se jen na
své ruce. Rozhodl se konečně, že pana Chaberu na
veřejné ulici zpolíčkuje, což jest nejlacinější
způsob satisfakce, poněvadž není spojen se
žádnou finanční obětí, jako kdyby si musil
koupiti jízdecký bičík.
Další týden uplynul v pátrání, kam chodí pan
Chabera na procházku. Vypátral, že o čtvrté
hodině, když se totiž neměl setkat s paní
Mazuchovou, jde do kavárny Unionky na
Ferdinandově třídě, kde pobude do půl sedmé a
pak že projde se promenádou a jde ke Glaubicům
na Malou Stranu.
Sedmého února vyšel tedy pan Mazucha pomstít
svou uraženou manželskou čest.
Šel přímo do kavárny a poptav se, kde pan
Chabera sedí, přisedl si naproti němu na židli
za stůl a s trapnou rozpačitostí prohlížel si
atletickou postavu pana Chabery. Tak široká
ramena si nepředstavoval. Ten má asi svaly,
pomyslil si smutně a řekl k panu Chaberovi co
možná vlídně, když ten odložil nějaký
francouzský žurnál. „Je, prosím, to volné?“
„Ó, prosím.“
„Ty padouchu,“ pomyslil si pan Mazucha, „kdybys
věděl, koho máš před sebou.“
„Kdyby to věděl,“ uvažoval dále zakryt žurnálem,
„tu by se marně rozčílil. A takový hromotluk,
když už mne připravil o manželské štěstí, byl by
schopen hodit mně na hlavu tác se sklenicemi s
vodou. Ale nechat to jen tak nemohu, alespoň
morálně ho, lumpa, pokořím!“
S fingovaným opovržením položil žurnál na židli
vedle sebe a pronesl hlasitě: „Tyhle francouzské
noviny jsou plny manželské nevěry. Markýza Des
Belleaua má poměr se sochařem Vaillautem. Proč
ho jen ten markýz nezpolíčkuje? Fujtajxl! Já
bych lumpa chyt a dal mu pár na bulvárech. Tak
se má trestat manželská nevěra. Nač si kupovat
revolver!“
Kolem se otáčeli hosté, pan Mazucha umlkl a pan
Chabera řekl: „Nemusíme chodit až do Paříže pro
příklady, v samotné Praze dějí se věci, až
člověku postavily by se na hlavě hrůzou vlasy
jako hřebíky. Já bych, pane, mohl mluvit!“
„Já taky,“ pravil významně pan Mazucha, nemoha
se opanovat. Jeho rozvážlivost nabyla však
okamžitě vrchu, i dodal: „Já taky o tom
nepochybuji. Nicméně zdá se mi to být velice
trapné, ctěný pane. Naše zákony nejsou dosti
přísné. Nejlepší je věc vyrovnat osobně...“
Počal se opět rozčilovat: „Tváří v tvář takovému
padouchovi, zpolíčkovat ho veřejně a říci mu:
Připravil jste mne o manželské štěstí a teď si
dejte na tvář studené obkladky!“
„To není tak lehké,“ namítl vážně pan Chabera,
„já už zažil toho dost. Když jsem byl v Brně,
zamilovala se do mne jedna paní ředitelová.
Později ujela svému muži s jiným někam do
Rumunska. Ale ten pan ředitel, ještě když jsem
já s ní udržoval poměr, našel nás jednou v
Blansku na výletě. Začal se mnou hádku, počal se
na mne sápat, ale jeho žena ho zachránila.
Klekla přede mnou na kolena a tak jsem ho nechal
odejít v pokoji. Byl to, mezi námi řečeno,
člověk hloupý, obmezenec v nejširším slova
smyslu.
Pak jsem ho vyhledal v Brně a tu se choval jako
beránek. Přinesl jsem mu skřipec, který jsem mu
srazil s nosu. Ale říkám vám, nebýt jeho ženy,
která mne tolik prosila, bylo by se mu to
nevyplatilo. Byl bych ho spořádal jaksepatří.
Tak se to dělá. Račte být ženat?“
„Nejsem ženat,“ odvětil nejistě Mazucha.
„Pardon,“ řekl vlídně pan Chabera, „odpusťte, že
jsem se dosud nepředstavil: já jsem tenor
Chabera.“
„A já, já...“ vyrazil ze sebe pan Mazucha, „já
se jmenuji Vojtěch Slavíček.“
A když platil bílou kávu a rohlík, ukápla mu
slza na korunu a rozpačitě odcházel, stisknuv
panu Chaberovi ruku. |
