I
Všude dobře, doma nejlíp
Nepochopena a nepovšimnuta zůstává dnes tato
pravda. Tvrdit opak jest zlozvyk, který zejména
poslední dobou v naší republice se zahnízdil.
Ačkoliv nechceme a nemůžeme také mluvit o přímém
blahobytu občanů naší republiky, jest třeba
zakřiknouti ty křiklouny, kteří ztratili úctu v
zřízení státní a rozkřikují do světa, že je s
námi zle.
Přáli bychom si, aby naše slova nepadla jako
hrách na stěnu či na nepravou půdu. Připouštíme,
že někdy bývají okamžiky v životě občanů naší
republiky, kdy oni velmi snadno mohli by se
octnouti v rukách štváčů, ale vzpomeňme si, že
nikdy není tak zle, aby nebylo zas dobře. Jedině
člověk zaujatý špatnou myšlenkou, že se mu
špatně daří, může pochybovati o pravdivosti
těchto slov.
Zřízení státní jest tak staré jako lidstvo a
nebylo státu na počátku vývoje, aby se neděly
chyby, malé chyby státního mechanismu. Naproti
tomu v každém státu najdou se nespokojenci,
kteří, kdyby se měli sebelépe, nejsou nikdy
spokojeni.
Takovým lidem jest třeba se vyhnouti, neboť ničí
náš duševní klid a činí z nás lidi zírající s
nenávistí na určité třídy, na státní zřízení a
na společnost, řídící osudy toho kterého státu.
Nakonec nastává zhroucení iluzí a cesta do
kriminálu.
Pořádek ve státě činí každého občana pořádným,
pořádný člověk zajistí si duševní klid a
blahobyt a blaho národa znamená blaho politické.
Pohleďme kolem sebe. Nenacházíme lidi s pěknými
příjmy, kteří mají slušné kapitály, jsou zámožní
a vážení nejen v kruzích jim společensky
blízkých, ale i u svého dělnictva? Zajisté jen
člověk s předsudky mohl by tvrdit opak.
V naší republice jest mnoho lidí, kteří pílí
svého dělnictva nebo dědictvím domohli se
zámožnosti. Nemáme jim přát úspěchu, máme být
nevraživými či zlomyslnými?
Máme věřit těm, kteří říkají, že je u nás zle?
Nedávno proběhla zpráva denním tiskem, že v Číně
v provincii Gans-Su zahynulo hladem 500 000
lidí, v provincii Czan-Si 800 000.
Je něco podobného v naší republice, která kupuje
čínskou mouku?
Statistika mluví číslicemi. Nouzí a hladem
zahyne v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na
Slovensku ročně jen nepatrný zlomek procenta
všeho obyvatelstva. A kolik lidí umírá z hladu v
Indii, odkud se k nám vozí rýže? Půl miliónu.
Tato malá úmrtnost v Čechách proti úmrtnosti v
Indii musí přesvědčit každého nestranného
člověka. Je tolik nářku u nás, že to vzbudí u
každého statistika útrpný úsměv na rtech.
1 kg hovězího masa dnes stojí 16 Kč, 1 kg husy
32 Kč, 1 kg kapouna 36 Kč, 1 kg vepřového 28 Kč,
1 kg krocana 42 Kč. A přitom ty stálé nářky, že
je draho.
Při obléhání Paříže za války francouzsko-německé
v 1871, roce stálo kuře 300 franků, husa 500
franků, vůl 80 000 franků, prase 50 000 franků.
Převeďte to na dnešní kurs československé
koruny!
Ať každý nespokojenec srovná ty číslice. Žijeme
nepopiratelně v době neobyčejné láce potravin.
Před 170 lety, když Francouzi byli v Praze,
stála libra mouky 13 tolarů. A co stojí dnes,
když Francouzi jsou pryč?
Na Aljašce nedostanete hovězí maso a u nás máme
dobytka habaděj. Indiáni kmene Čamakoko v Jižní
Africe neznají vůbec, co je to cukr, a u nás
každý správní rada z ústředny má cukrovku.
Jestli si u nás lidé nemohou stěžovati na
vyživování, obracejí svůj zřetel na poměry
vládnoucí v republice. Vezměme si za příklad
poměry v Tonkinu, kde byli poslanci po
rozpuštění parlamentu usmrceni, ubičováni a
rozčtvrceni. Byl u nás nějaký poslanec, když je
odročeno zasedání Národního shromáždění,
rozčtvrcen? A když někdo mluví u nás, že je utis-kován,
ať se podívá do Siamu. Tam se vládne
absolutisticky, totiž tak, že dá mocnář
libovolně, komu chce, srazit hlavu. U nás chodí
lidi dobrovolně bez hlavy.
Kdo u nás si stěžuje, znaje tato fakta, na
nedostatek svobody, je padouch.
Svoboda je u nás zaručena zákony a nikdy se u
nás na právo nešlape a neplije. Stane-li se
něco, jest to prostě malinký přehmat, který bývá
ihned vysvětlen a uveden na pravou míru.
Hojně rozvětvené bezpečnostní orgány bdí za nás,
když spíme.
Stane-li se někde vražda, tu četnými domovními
prohlídkami a zatýkáním objeví se přečasto dosud
nepotrestaná a nevypátraná rota penězokazů.
Ve školách se učí naše děti ctít zákony a modlit
se k bohu a škola vychovává z nich dobré občany.
Naši zahraniční politikové dobyli si pověsti
světové a naši finančníci mají takový vliv na
světovém peněžním trhu, že sami udávají kurs
naší koruny.
Mír a spokojenost dýše z každé chaloupky i české
domácnosti, pilné ruce pracují v továrnách a
dílnách a po denní práci pojídají tisíce dělného
lidu radostně při večeři svou skývu chleba,
chválíce boha a děkujíce svým zaměstnavatelům,
kteří jim poskytují chleba.
Po celá leta diskutovali vůdcové dělnictva o
tom, jak se to má provésti, aby se dělná třída
měla dobře.
Otázku tu rozluštili nejlépe zaměstnavatelé tím,
že dělnictvu poskytli zaměstnání, takže otázka
tato úplně odpadá, neboť i nejlevější
socialistické křídlo, komunisté, tvrdí, že kdo
nepracuje, ať nejí.
Zaměstnaný člověk pracuje a jí.
Naprosto je mylný názor, že zaměstnavatelé
nepracují. Každý zaměstnavatel se stará. Kdo se
stará, ten pracuje.
Všeobecná péče o dělnictvo v naší republice
ukázala záhy dělníkům naprostou nesmyslnost
revolučních iluzí. Vývoj kapitalismu, o který se
opírá naše mladá republika, poskytuje zaměstnání
všem, kteří chtějí upřímně pracovati na tomto
vývoji.
Dnes, v době všeobecné sociální péče o nemajetné
třídy, nemůže se mluviti o nějaké ostřejší
politice vůči dělnické třídě. Utlačovací
opatření, o kterých se mluvilo, zhroutila se na
všeobecné lásce k bližnímu, jak to krásně
vyjádřil sociálně demokratický poslanec Bechyně
ve svém článku „Trosečníci“, kolísaje mezi
nenávistí a soucitem, až konečně promluvila jeho
čistá duše.
Zdá se nám, že čteme verše básníka, čtouce jeho
„Trosečníky“:
I má loď se ztroskotala,
na výspě pak osamělé
samoten jsem sedával.
Moře, nebe, mezi nimi
bušilo mé „lidské srdce“,
Robinsone Crusoe!
Tyto krásné, všelidské verše mluví k nám dnes
tím více k srdci svou velikou harmonií lásky k
bližnímu.
Zejména dnes, kdy obratným vedením celého
procesu je světová sociální revoluce
likvidována. Autokratický postup vlády v otázce
toho druhu je správný a řešení, které vyvolila,
bylo nejšťastnějším již z pouhých státních
důvodů a nemůže být vůbec podrobeno kritice.
Musíme si uvědomiti, v jaké vážné době stojíme,
a to budiž naším měřítkem k posuzování
politických událostí.
II
Nebuďte závistivými!
Osudnou chybou nás všech v naší republice
jest, že nejširšími vrstvami obyvatelstva
pronikla krutá závist, která hází klacky pod
nohy naší šťastnější budoucnosti.
Být závistivý v republice jest hanebnost a
svrchovaná nemravnost. Každý, komu záleží na
tom, aby se náš národ vzpamatoval a našel opět
sebe, musí v prvé řadě potřít a rozšlápnout
šeredu závist, která se všude otírá a opřádá
jako sítěmi pavouka celou republiku. Závist je
to, která otravuje svým jedem celé české ovzduší
a ničí mravní základy naší re-publiky.
V čistý křišťál našeho veřejného života metá
závist kal prostřednictvím bludných proroků a
vlků s kůží ovčí.
Ve velké době, ve které nyní žijeme a kdy
vyhnáním Karla Habsburka z Uher ukázali jsme
celému světu pevnou linii Malé dohody, nesmí
závist rozráželi naše řady. Přáli bychom si
vrátit se do doby starých Řeků a Římanů, kde ani
patricius, ani otrok neznali závisti a oba
pracovali ruku v ruce k slávě svých států.
Naproti tomu u nás v širokých vrstvách
obyvatelstva zahnízdila se závist.
Každé zvýšení platů našim ministrům či členům
zákonodárných sborů mívá za následek závistivé
řeči lidí neumějících myslet logicky. Oni
nechápou slova dánského ministra vnitra, která
pronesl na oslavu 800letého trvání dánského
státu:
„Národ zůstane a bude zdatným a silným svými
dobře živenými ministry a členy zákonodárných
sborů.“
Tak se mluví v zemi, kde není závisti a kde
státní rozpočet se přijímá beze vší debaty a
beze všech výkřiků.
Kdežto u nás nemůže zákon o sebemenším zvýšení
platů našim odpovědným činitelům obejiti se bez
debaty a závistivé kritiky.
Jestli by u nás zvýšili plat řekněme panu
ministrovi financí o 100 000 Kč ročně, vyskytne
se ihned celá řada sluhů, podúředníků i
úředníků, berních úřadů, kteří ihned přáli by si
též nesmyslné zvýšení svých platů, nedbajíce, že
republika prožívá těžkou finanční krizi.
Oni tvrdí, že je vše drahé a že nemohou být se
svými rodinami od čeho živi.
To není pravda. Při skrovném, prostém životě
nemůže u nás ze státních zřízenců nikdo zemřít
hlady a závistivá fráze: „I já žádám na
reprezentaci jako náš pan ministr“, jest opět
výsledek práce různých štváčů. Jest opravdu s
podivením, slyšíme-li:
„Jestli pan ministr může reprezentovat
republiku, proč bychom my ji také nemohli
reprezentovat, nás jsou tisíce, ten celý aparát
rezortu.“
A jinde opět slyšíte: „Pan ministr má vilu, pan
ministr jede se svou rodinou na letní byt.
Takhle jsme si nepředstavovali, jak se v praxi
bude provádět Masarykova deklarace
Československé republiky.“ Nemluvě ani o tom, že
v době všeobecné stavební krize nebylo by možné,
aby každý z půl miliónu úředníků a státních
zřízenců mohl si koupit vilu nebo vystavět, je
směšná vůbec zmínka o půl miliónu letních bytů,
když všechny byty jsou obsazeny a zadány již
předem pánům z ministerstev i našim
kapitalistům, kteří reprezentují náš národ na
trhu světovém a umožňují naší valutě cestu celým
světem a kterým by měl každý z nás přáti srdečně
oddechu, kdybychom nebyli závistivými.
Slyšel jsem nedávno jednoho občana: „To se jim
to rozjíždí v automobilech, a já nemám na
elektriku.“ Chtěl jsem mu říci: „Tak jdi pěšky,
závistivý muži. Když nemáš na elektriku, nesmíš
se divit, že nemáš na automobil. Jdi a pracuj,
pilně pracuj, jinak ten, kterého dnes vidíš
projíždět se na automobilu, musil by také chodit
pěšky, a vidíš sám, jak je to nepříjemné, nepřej
to jinému, buď založen mravně, neboť jedině v
mravní očistě záleží rozvoj našeho celého
vnitřního života.“
Na mravní očistě, kdy vymýtíme ze svých srdcí
jed závisti, závisí uklidnění dnešních vnitřních
poměrů.
Naučme se respektovati hmotné poměry svého
bližního a mějme vždy v srdci vědomí své
povinnosti. Že mnozí tak daleko nevyspěli, poví
tento případ:
Nedávno vyšlo nařízení, že domovníkům nesmí se
platit za otevření více než šesták. Nařízení to
vešlo v platnost v době, kdy vláda vzhledem k
drahotnímu zvýšení veškerých potřeb k existenci
zvýšila přiměřeně platy ministrům.
A tu slyšel jsem jednoho domovníka hrubě nadávat
na tento pořádek.
„Nám snížili za otvírání domu v noci poplatek na
šesták,“ rozčiloval se, „a ministrům, kteří mají
beztoho tak dost, zvýšili plat o tisíce. A my
ztrácíme zdraví a každému, kdo z hýřilů přijde v
jakoukoliv hodinu ranní či noční, musíme jít
otvírat, neznáme spánku, atd.“
Nezdržel jsem se a řekl:
„Milý příteli! Opět z vás mluví ta zatrolená
závist. Vy jste domovník a tam je ministr. Snad
si nepřejete, aby z ministra byl domovník a z
domovníka ministr? To by vám to lidi ještě více
záviděli, než vy teď sám závidíte panu
ministrovi. Ne snad že byste to neuměl lépe
zastávat než ten pan ministr, který dnes tam
sedí, ale prostě již z principu závisti. Vy však
zapomínáte na svou povinnost. Co má dělat
domovník? Pečovat o bezpečnost domu ve dne a v
noci. Za co platí panu domácímu malou činži?
Domovník vůbec nemá spát a má zadarmo otvírat
dům bez závisti, že zatímco on vykonává svou
povinnost, někdo hýří po restauracích. V takovém
případě i ten šesták jeví se úplně zbytečným,
vaše povinnost práce je honorována již tím, že
poskytuje se vám možnost laciněji bydlet.
Možnost, která dnes v době všeobecné bytové
nouze je k nezaplacení.“
Přáli bychom si, aby široké vrstvy národa
pochopily konečně, že závistí rozpadá se národní
jednota a zeslabuje se postavení naší republiky
v mezinárodní politice.
Jestli dělník závidí svému zaměstnavateli, že
týž žije mnohem spokojeněji než on, že jeho
roční výdělek nerovná se ani desetině toho, co
může jeho zaměstnavatel utratit za den, jedná
správně?
Nikoliv, nejedná správně. Zde má býti něco
vyššího v srdci každého dělníka než závist. A to
požitek z práce. Na platu nemá dělníku záviset,
on musí býti idealistou. Jeho ideálem nemá být
zápas o mizerný groš, jeho ideálem má býti,
opakuji ještě jednou: požitek z práce. Dělník
musí upustit od dosavadní své pochybené cesty
závisti a musí hledat v práci perpetuum mobile
svého života, nedbaje bídy i existenčních
starostí.
Všechny ty z pracujících vrstev, kteří podléhají
štvaní nesvědomitých agitátorů, upozorňujeme na
krásné verše, uveřejněné 24. dubna 1921 v
Nedělní zábavné a poučné příloze Národní
politiky od Ad Alfy pod názvem „Znělka“.
Jak mnohým lidem lehce život plyne;
jich štěstí květy sytou barvou hýří,
jim kolem rtů se blaha úsměv šíří,
když zábav, požitků jim řada kyne.
A jiným život dá jen stránky stinné,
jen robotu, a jako netopýři
jen smutné otázky jim hlavou víří,
zda poznají přec jednou časy jiné.
Však všichni stejně nemůžem se míti,
pak byl by život lidský bez půvabu
a snaha, práce by pak vymizela.
I pracující člověk radost cítí,
tu čistou radost z práce; i on v jarním hávu
zří přírodu, jež v květ se přioděla.
Jak krásně se tam básník vyjádřil, že kdyby
se všichni měli dobře, svět by nestál za nic. Že
by to bylo hrozné, kdyby lidé neumírali z hladu,
kdyby nebylo nešťastných zápasících v potu tváři
o skývu chleba. Pak by byl život tak nudným, že
by kapitalisté z Národní politiky musili rozdat
své kapitály chudině a sami umřít hlady, aby
nebyl lidský život bez půvabu, jak velice
správně zpívá básník „Znělky“.
On však upozorňuje též na něco, co zde ještě
nebylo vysloveno a co je též jedním z důležitých
činitelů v našem boji se závistí. Nejen, jak
jsme se již my zmínili, ona čistá radost z
práce, při které pracující člověk zapomíná na
svou bídu a hnět života, nýbrž ten krásný pocit,
když malý, utlačený člověk vidí v jarním hávu
přírodu, jež v květ se přioděla.
Čuchat ke kvítkám, ku trávě, kvetoucím stromům,
pampeliškám, sedmikrásám zapuzuje závist ze
srdce člověka, z duše ubohého proletáře. On
cítí, že jest nasycen tou vůní, kterou přináší i
své rodině domů ve způsobu kytky z lučních i
lesních květů, kterou ji též nasycuje.
Toho by měli být pamětlivi ti nejzávistivější ze
závistivých, nezaměstnaní dělníci, a naše orgány
sociální péče měly by uspořádat vycházky do
okolí továrních měst, kde by se nezaměstnaní
mohli pokochat vůní květů a zpěvem ptactva,
harašením čistých potůčků a šuměním lesů.
Toho by měli být pamětlivi i předáci
socialistických stran, kterým by se doporučovalo
méně mluvit o politice, ale spíše vykládat
rostlinopis a pořádat přednášky o kráse přírody.
Jest nade vši pochybnost jisto, že kombinací
přírodních krás s čistou radostí z práce zmizí
závist z širokých mas českého národa a že naše
republika výpravami dělnické třídy do pří-rody
získá před celým světem.
|
