|
Máme doma starou tetu. Tatínek říká, že před
dvaceti léty přijela k nám z venkova na
návštěvu, jen na pár dní a přivezla s sebou asi
za dvanáct krejcarů tvarohu. Od té doby je pořád
u nás a těch pár dní se prodloužilo na dvacet
let.
Baba je ještě jako buk a když jí před pěti léty
počaly otékat nohy, tatínek měl velkou radost a
slíbil nám stavebnici. Tetě však nohy zas
splaskly a my jsme měli po stavebnici. Od té
doby mám na ni velký vztek a koupil jsem už pro
ni svrbící prášek, který jsem jí třikrát nasypal
za krk, když spala u modliteb. Ty modlitby jsou
veliké a hodně otlučené, poněvadž ta bába je
hází po tatínkovi i po mamince.
Když jsem jí tedy ten prášek nasypal za krk,
počala se ošívat a foukala si za košili, což
bylo ještě horší, i běžela vedle na chodbu k
sousedce a křičela, že máme u nás štěnice a že
jí schválně postel nečistíme, aby ji sežraly a
my se staré, ubohé tety zbavili.
Nebo jí, když spí a hlavu má na modlitbách,
nasypu pod nos kýchací prášek a ona je z toho
pak celá divoká a chodí po sousedkách, že z ní v
noci stahujeme peřinu a otevíráme okno, aby
dostala rýmu. A kýchá, až se může ztrhat a já
mám velikou radost, poněvadž jsem slyšel povídat
tatínka jednou v kuchyni, když teta tolik
kýchala: „Jen se ztrhej, stará bréco!“
Tatínek má také radost, když je teď tetě jen
trošku špatně a hned k ní volá doktora, poněvadž
myslí, že by doktor spíš nám pomohl. To myslí o
těch doktorech od té doby, co četl, že v Americe
přišel jeden člověk se zubem na kliniku a oni mu
místo zubu omylem vytáhli slepé střevo. A tak
říká: „Jen na ni doktora!“ Ale ta baba nechtěla
o doktoru nic slyšet, až konečně přece si dala
říci.
Doktor přišel a začal ji proklepávat a ona
křičela, že tu hanbu nepřežije, takhle že na ni
už padesát let nikdo nesahal, ono je jí
sedmdesát a tatínek mnul si vedle v pokoji
vesele ruce a říkal: „Ona to nepřežije,
Karlíčku. Ona to nepřežije.“
Pak jsme šli vedle k tetě. Byla ještě po tom
proklepávání naživu a huba jí jela: „Achich,
pane doktore, vždyť voni jsou na mne jako
raubíři, jíst mně nedávají a – Ježíš Marjá, voni
by nejraději se mne zbavili, umořili hladem. A
když mně dají to nějaké soustíčko, voni mně to
vyčítají celý týden.“
Zatím baba sní o jeden talíř víc všeho než
tatínek a maminka.
„Achich, můj zlatej pane doktore, dají mně ňákej
jed, ať se nemusím tady trápit a bejt otloukána
jako ten nejhorší pes!“
Doktor ji chlácholil a tatínkovi před ní řekl,
že jí něco předepíše a to silné víno, ať ho pije
každý den.
Baba ječela: „Můj zlatej pane doktore, voni jsou
jedinej hodnej, milej člověk na tom božím
světě!“ A jak tak stál u postele, chytla ho a
políbila ho na oči, div mu je nevypíchala
štětinami, co jí rostou na bradě.
Pak šel tatínek s lékařem do předsíně a ptal se
ho třesoucím hlasem, kdy jako to máme čekat s
tetou. Doktor mu řekl, že tady může být ještě
třebas sto let a tatínek přišel do pokoje, lomil
rukama a říkal: „Ta má zdravý kořen, to je
neštěstí!“
Mezitím ta baba křičela: „Copak je s tím vínem?
Co – proč tady nemám to víno?“
Od té doby pije teta jako duha a každé víno se
jí zdá slabé a když vypije půl láhve, jde na
dvůr a tam se dá do nářku: „Ach, mý zlatý
lidičky, voni mně dávají samej ocet místo vína
jako ti bezbožní vojáci Kristu Pánu na kříži!
Vždyť voni by mě taky ukřižovali, kdyby se
nebáli, že je pověsí. To se člověk dočká na
stará kolena a já jsem pro ně všecko obětovala…“
Nevím, jestli tím myslí ten tvaroh za těch
dvanáct krejcarů.
Jednoho dne přišel tatínek z kanceláře k obědu
velice veselý a když jsme všichni seděli kolem
stolu, i teta, tatínek vytáhl z kapsy noviny a
povídá: „To je strašný zločin, co se stal na
Moravě! Posloucháte, tetičko? Považte si, že tam
otrávili starou tetu! Pachatelé se vymlouvají,
že tak učinili proto, poněvadž ta teta byla
velice svárlivá. To je dnes zpustlý svět, co,
tetičko?“
Nato šeptal mamince, že jí, tetě, aspoň zkazí
dnes oběd.
Teta na to neříkala nic a jedla s plnou chutí
jako do důchodu. Druhý den ráno, když dostala
kávu, odstranila se s ní do kuchyně a za chvíli
začne křičet: „Co to mám v kávě, vy neřádi,
chcete mě otrávit?“ Vyběhne ven a na dvoře
spustí strašný rámus, že jsme ji chtěli otrávit
a ukazuje hrnek s kávou.
Sousedi myslí, že my babu opravdu týráme a tak
jeden z domu doběhl pro strážníka a strážník k
nám přišel s babou nahoru, která pořád držela v
ruce hrnek s kávou a počal mluvit, že koná
smutnou povinnost jménem zákona a odvedl tatínka
s maminkou i s babou na komisařství.
Tam se vysvětlilo, že baba si nasypala do kávy
hlinku na schody. Ale co to bylo platné: když se
teta vrátila domů, křičela po celém domě, že to
půjde do Vídně.
Tatínek, to se ví, že s tetou nemluvil a teta
chodila do kostela vždy ráno s jednou babičkou z
vedlejšího domu a ta nám přišla říci, že teta už
obětovala korunu na svíčky na dobrý úmysl, aby
nás všechny trefila mrtvice a že teta, aby měla
na ten dobrý úmysl, žebrá po ulicích a naříká,
jak my jí nedáváme nic jíst a že prý ji bijeme,
hrozně týráme.
Tak si tatínka zavolali na komisařství a tam mu
řekli, že přišlo udání, že tu tetu, co máme u
sebe, týráme a že bude-li se to opakovat, že ji
dodají do její domovské obce. Tak tatínek mně
dal jednoho dne korunu a řekl, abych si za ni
koupil, co chci a že jsem muž, který dovede
mlčet. Abych běžel na komisařství a tam se dal
do nářku, že tetu zas asi doma týráme, poněvadž
brečí a hrozně naříká, co s ní děláme.
My jsme ale v tom okamžiku zapomněli, že teta
není doma, tak když jsem přiběhl na komisařství
a spustil, že teď je teta doma týrána, komisař
se ptal, jak se jmenuje, zavolal jednoho
strážníka a ten šel dozadu a přivedl odtamtud tu
zatracenou babu.
„To se mýlíš, chlapečku,“ řekl komisař, „právě
má jít tvoje baba k soudu, my jsme ji zatkli
ráno pro žebrotu, ty jsi její vnoučátko?“
Řekl jsem, že ne.
„Tak proč jste říkala, že žebráte pro svých osm
opuštěných vnoučátek?“ pravil ten pán k tetě a
teta spustila, že mě nezná a že neví, kdo jsem.
Poslali mě pro tatínka, zatím baba chtěla utéci
a musili ji držet čtyři strážníci. Tatínka
uvítala: „Ty vrahu, ty lumpe, tebe musí žrát
červi zaživa!“ Mně plivla do obličeje a pan
komisař pokrčil rameny a řekl k tatínkovi, aby
tu babu odvedl domů.
Tatínek bál se veřejného skandálu, tak zavolal
drožku, strážníci mu pomohli tetu hodit do vozu
a jeli jsme do blázince. Teta rozbila okno a
křičela, že ten lump ji chce zašantročit. A když
jsme přijeli k blázinci, tatínek s drožkářem
vecpali ji do vrat a tatínek řekl, že hned
přijde, abych na něho počkal.
Za nějakou čtvrt hodiny však přišla teta sama a
povídala ke mně: „Tak páni doktoři, moji zlatí
páni, řekli tvýmu tatínkovi, že mám zdravý
rozum, tak si tam hned tatínka musili nechat.“ |
