|
Národe milý, radostnou nesu ti zvěst,
část zcizeného majetku zas tvojí jest.
Erár dvorní v šestašedesátém roce
v majetek svůj nechal vpsát
s příslušenstvím klidně, krotce
pražský hrad.
Doktor Machač napsal knihu o tom,
kdy a jak a kým nám zcizen byl.
Zemský výbor donucen byl potom
myslet, jak by hrad zpět vydobyl.
V zemském výboru však sedí staří páni,
pak: proti eráru těžké bojování.
Za osudy hradu stála malá frakce,
a tak jaksi divně skončila ta akce.
Když už jednou skoro vrátit nám jej chtěli,
nevím proč, my na hrad zapomněli.
Ve Vídni si pak věc ještě rozmysleli . . .
Případ, v kterém vidíš českou duši mělkou.
Před týdnem jsem začal chodit s jednou učitelkou
něžných modrých očí v příkop Jelení.
Po čase se teprv dobře ocení
seznámení to, jak mělo váhu velkou.
Nejsem z těch, jež krásné věci vábí na chvíli.
My jsme každý den tam skoro chodili,
neb milé jsou dojmy, jež se často navrací.
„Náš Jelení příkop“ my jsme zvykli říkati si,
a tak my dva, národe můj milý,
Jelení jsme příkop eráru zas vyvlastnili
bez násilí hrubých, tiše, klidně,
jako kdysi dvorní erár Vídně,
jak to vyličuje kniha Machačova.
Viďte, milá slečno Horynová?!
Národe milý! Na památku známosti té
příkop ti vrací zpět hodné tvé dítě,
tvůj zdárný syn, jenž bude rád,
dobude-li ti tak někdo také hrad
nazpět zas do tvého majetku.
Což budu-li to já zas vposledku??
Vždyť stár ještě nejsem - a kdo nelení ...
Ostatně, tu mluví příkop Jelení.
Národe milý. Radostnou nesu ti zvěst,
část zcizeného majetku zas tvojí jest. |
