[BEZ NÁZVU]

Jsou švindle různé na tom božím světě,

tak na pochodu za armádou hnát v potu tváře dobytek

a různou cestou k stejné dojít metě,

pro mužstvo vhodný hledat příbytek.

Však, milý hochu, tou jsem tobě radou,

bys k volům nehlásil se raději,

ač často stejný můž to býti pojem,

přec zanechá to trochu divný dojem.

Jak kvartýrmachr v kraji hledat místo,

kde batalión přes noc bude spát,

a po vsích úsměv dívek rekvírovat,

to člověk věru dělal přece rád.

A za tebou když na trénu se veze

tvůj celý tlumok, ty jsi jako pták,

na Ščoršč to vezmeš přes kvetoucí meze

a chrpy trháš, trháš rudý mák.

Pak potkáš sedláky a na vůz k nim si sedneš

jak o prázdninách za dob studentských

a před vsí zas se klidně z vozu zvedneš.

Jen něco schází: bezstarostný smích.

Je divná nálada po celém zdejším kraji,

ještě tu cítit ze spálenišť dým,

na troskách chat si děti na lupiče hrají,

Losów tu spálen, Borščov, Burjatin.

Ze města Ščoršče okresní soud stojí,

vše jiné leží v sutinách,

i katedrála rozstřílená v boji,

ještě tu cítíš střelný prach.

Náš batalión vpodvečer sem přišel,

obsadil krátce celý soud,

i místo tu, kdes kdysi jindy slyšel

ponurý rachot ocelových pout.

Kde soudce dříve rozsudky své hlásal,

tam na pódiu mnohý spal,

a písař kde tu žaloby své psával,

si mnohý zdravě zachrápal.

Po ruském písaři tu poznámky též zbyly:

„Dnes zálohu jsem sobě vzal,

a v kartách prohrál za malinkou chvíli,

čert vezmi - jak to bude dál?“

„Dnes kupci Bachrovi jsem pokutou zahrozil,

rublíků pár jsem z něho vymačkal,

pak celý zpit jsem po světě se vozil

a k ránu k soudu donést dal.“

„Včera jsem pil a soudil přísně, řádně,

nějaké bábě napsal epigram, a

večer jsem si zahuhlal zas ladně,

jak přišel domů, nevím sám ...“

„Psal psaní domů Naděždě já svojí,

židovku pěknou zavřít dal,

ta židovka se ku podivu bojí,

když jsem se v noci na ni podíval...“

„Zas úplateček za prodej jsem vodky vzal,

milý bože, duši spas!

Zítra si výlet udělám já v Rutki,

pomiluj, Hospod, každičkého z nás! ...“

„Dal nabít jsem já dvěma chlopům v městě,

že z nich mě žádný nezdravil,

a jednomu, že nevyhnul se v cestě,

a večer jsem to oslavil ...“

„Zas rublíků pár do kapsy mně padlo,

maličký pogrom včera byl,

mám doma víno, tabák, nové šaty, prádlo,

sám generál mě pochválil ...“

Zde končí poznámky, jak zanechal je chvatně,

když opouštěl svůj zlatý důl,

co vyjíst dalo se, to vyjedl on statně,

pak do ruky vzal poutnickou zas hůl.

A dřív než mu ještě nad tou hlavou ustaranou

kulky hvízdaly,

náš Ivan Ivánič ujížděl z Haliče,

jak když mu hlavu zapálí.

Jan Morávek v seriálu píše, že báseň mu poskytl bývalý Haškův velitel Rudolf Lukas.