|
Předsedkyně spolku pro ochranu služek, paní
radová Krausová, připravovala si na zítřek
slavnostní řeč do spolku.
U jednatelky jejich spolku, komerční radové
Tichové, slouží služka Anna, která v rodině
jejich padesát let sloužila a která odchovala
dvě generace. Zítra bude slavit padesátileté
jubileum věrné služby. Je jí pětasedmdesát let,
chovala se vždy mravně a nemlsala.
Dostane zítra ve spolku zlatý křížek, zlatou
desetikorunu, hrneček čokolády a dva indiány.
Ale to není všechno. Ještě poslechne si oslavnou
řeč paní radové Krausové a od své paní dostane
modlitební knihu.
Jen kdyby už tu řeč paní radová měla napsanou.
Musí svůj mozek namáhat kvůli služce. Už popsala
spoustu papíru a pořád ještě to není brilantní
řeč.
Chodila chvíli po pokoji a přemýšlela. Co tam má
v té řeči říct? Že se dnes služky organisují a
že chtí mít prázdno a večeři. Na mou duši, dnes
aby se člověk s nimi zbláznil. Dřív ještě to
šlo, dát služce facku a vyhodit ji na místě.
Dnes vás žaluje.
Paní radová sedla si ku psacímu stolu a potřela
si čelo migrénovým kolíčkem.
„Jako ta její služka. Ta nezdárná ženská má
milence a ten jí půjčuje knihy. Ta ničemnice se
chce vzdělávat!“ Bylo to tak hrozné, že paní
radová sáhla poznovu ku migrénovému kolíčku.
„Člověk se marně rozčilí, namísto aby psal řeč.
Přece už tolik řečí napsala, tolikrát mluvila ve
Spolku pro ochranu služek, chce pronést něco
nového, ale nezbude než začít s Pánem Bohem. Pán
Bůh se vždy pro služky hodí. Modli se a pracuj!
Kdyby to věděla latinsky. Zeptá se, až přijde
muž domů. Rozhodně tak začne: ,,Modli se a
pracuj!“
Paní radová dala se do psaní: Modli se a pracuj!
Jaká to krásná věta. Bez modlitby nelze zdárně
pracovat, být poctivým, a hle ... Tato pravda
ztělesněna jest na naší jubilantce. Padesát let
pilně se modlila a Bůh ji dovedl úskalím života
k cíli. Dnes slaví padesátileté jubileum
neúnavné práce a odměna ji čeká nemalá na nebi i
na zemi ...“ (Na nebi království boží a na zemi
zlatý křížek, zlatá desetikoruna, modlitební
knížka, hrneček čokolády a dva indiány.)
„Modli se a pracuj! Naše jubilantka Anna padesát
let pracovala a po padesáti letech vidí ovoce
svého snažení (zlatá desetikoruna = pěti stům
krejcarů, tedy za rok pilné práce deset
krejcarů), ale ona též padesát let se modlila,
netancovala, do divadla nechodila, špatných knih
nečtla, jedině modlitebních knih, které učily ji
úctě a lásce ku svým zaměstnavatelům, které
vedly ji neobmezeně k poslušnosti a celému žití
jejímu řádný udávaly směr po těch 50 let: .Modli
se a pracuj.’ Byla prozřetelná ve svém chování.
Nevylila nikdy lžičku do záchodu, varovala se
marné naděje a vypínavosti, nepřátelíčkovala se
s cizími služkami, varovala se řečí zbytečných,
neklepala o svých pánech a modlitba ji sílila,
že nemlsala. Pohleďte, ctěné dámy, na tuto
stařenku. Ona byla přesvědčena o užitku
protivenství, ona potlačovala v sobě zlé
žádosti, byla vpravdě nábožná, mlčenlivá,
zkroušeného srdce, rozvažovala jistě často o
bídnosti lidské, rozjímala v prázdné chvíli o
smrti, o dni soudném a o trestech za hříchy.
Horlivě napravovala nábožným rozjímáním před
spaním celý život svůj. Pokorně poddanou,
neodmlouvající viděly ji dvě generace v rodině
slovutného pana komerčního rady Tichy. Byla
čistého srdce a upřímného úmyslu, byla vděčna za
každé sousto darované jí laskavě jejími
zaměstnavateli, políbila vždy vděčně a oddaně
štědrou ruku pána i paní. Tak činila po padesát
let v té rodině, nikdy ničeho neukradla a
svěřené jí věci ochraňovala s láskou. Pracovala
za pět zlatých měsíčně a z toho si uchránila
vždy, kromě večeří, na cestu na Svatou Horu, kam
s dovolením svých zaměstnavatelů ročně jezdila.
A tu ještě přivezla jim na památku dárky, které
mluvily za její čistou duši.“
„Sama říkala, že by ani jídla, ani nápoje
nepotřebovala, nýbrž že by mohla bez přestání
Boha chválit a pak že by mnohem šťastnější byla
nežli nyní, kdy musí také sloužit svému tělu.“
Paní radová chvíli si odpočinula. Jak to bude
zítra krásné. Jistě že o její řeči bude zmínka v
Katolických novinách. Konečně může dát
vytisknout svou řeč jako brožurku pod názvem:
„Epištoly ku služkám.“ Snad přestanou pak
vylévat lžíce do záchodu, když si vzpomenou na
nábožný život jubilantky.
Vtom vstoupila služka a ohlašovala: „Paní radová
Tichová.“ Vzápětí přivalila se navoněná paní,
která s pláčem vrhla se předsedkyni spolku do
náručí:
„Považte si ta blamáž. Naše jubilantka právě nám
umřela.“
Přestala slzet a pokračovala zlostně: „Poslala
jsem ji včera večer do sklepa pro nůši uhlí. To
víte, když je jí sedmdesát pět let, že je
člověku líto ji vyhodit, ale když ji živím, tak
musí také dělat. A ona vám, ničemnice, spadne i
s plnou nůší ve sklepě se schodů a potluče se
před naší slavností tak, že dnes ráno umře. Ta
blamáž, když tak najednou sejde z naší
slavnosti. Já jsem si kvůli tomu pořídila
nádhernou róbu ... A pohřeb mne bude stát aspoň
třicet zlatých a ve spořitelní knížce má nebožka
jen pětadvacet.“
Paní radová Krausová přetřela si čelo migrénovým
kolíčkem, a dívajíc se na čtvrtky se svou řečí,
povzdychla: „To vypadá, jako by to udělala
schválně ...“ |
