|
Léta páné 1460 opat kláštera ve Štalhausenu, v
zemi bavorské, velebil tiše Boha, aby nejvyšší
Bůh, majitel všehomíra a dárce rozumu, seslal na
něho Ducha svatého, aby on, opat Leonardus,
nalezl kámen mudrců a elixír životní.
Před ním plápolal oheň pod baňatou křivulí, ve
které vařily se s bubláním lektvary, a vedle
čekaly kelímky, aby po náležitém rozpuštění
látek vedle přijaly ty do svých prostor a
vypálily nad ohněm na tvrdou strusku. Opat
Leonardus zbožně vzýval milosrdného Boha, aby
‘shlédl na nejponíženějšího svého sluhu, který
beze všech indicií ďábelských na cestě boží
milosti, bez vyzývání nečistých sil a ďáblů
hledá kámen mudrců a elixír životní.
A vedle z refektáře ozýval se až sem sbor
mnichů, kteří příšerným hlasem modlili se pod
přísnou klenbou gotickou: „Pater noster, qui est
in coelis.“
Vyrážejíce jednotlivé slabiky, snažili se jeden
druhého překřičet, hladoví a zuřiví, neboť opat
na dobrý úmysl rozkázal všem, kromě sebe, velké
újmy na jídle a na pití.
Opat Leonardus otevřel dubové dvéře do refektáře
a pravil s tváří oduševnělou: „Modlete se až do
slunce západu!“ Pak opět vrátil se do své
alchymistické dílny, poklekl pod Ukřižovaného na
klekátko a jako u vytržení se modlil: „Bože,
Spasiteli, sešli jasný paprsek na tvého sluhu,
osvěť mu mysl jeho, aby nalezl elixír životní ku
zachování křesťanstva a kámen mudrců. A je-li
snad hříchem, když do elixíru hodím nyní prášek
z upáleného kacíře, který měl černého kocoura,
který chodil po dvou a kterého jsme ku tvé cti a
slávě i s jeho pánem, ďáblem posedlým, upálili
na
Hod boží před branou Štalhausenu, tu, Bože
věčný, má-li to být hříchem, odpověz a já tě
poslechnu!“
Bůh nedal znamení. I svařil prášek z upáleného
čaroděje a kacíře a jeho kocoura, a modle se
otčenáš se řvoucími mnichy vedle v refektáři,
vylil obsah křivule do kelímků, dal na trojhran
a vypaloval s čistou, nábožnou myslí.
Pak se snesl soumrak a opat Leonardus odešel do
refektáře, zanechav oheň ve zděném ohništi, aby
vypálil hmotu, škvířící se a bublající.
V refektáři jal se mluvit zvučným otcovským
hlasem o milosti boží a poslal spát mnichy na
tvrdá lůžka, odporučiv jim vzájemné bohumilé
zmrskání hříšného těla. Pokleknuv před věčným
světlem, odebral se na dvůr, zapáliv si
pochodeň.
Sel na obchůzku po klášterním hospodářství ten
milý, neúnavný opat. šel prohlédnout prasátka v
prasinci, aby seznal, v jakém stavu se nalézají.
Včera je shledal velmi bídná.
Měl totiž starostlivý opat podezření na mnichy,
že v době postní, kterou jim nakázal, dávají se
do kaše z černé mouky, kterou poručil vařit
vepříkům, a sytí svá hříšná těla, rouhajíce se
Bohu a okrádajíce vepře. Vepříci totiž poslední
dobou hubeněli. Nebyly to již takové roztomilé
soudečky, růžové a milé, že opat Leonardus pěl
žalmy na jich oslavu a Bohu stvořiteli na
poděkování. Bylo těch milých božích stvoření
čtyřicet, právě tolik, kolik mnichů. Když tedy
snědlo čtyřicet mnichů s rouháním stravu pro
čtyřicet vepříků, jak by bylo možno, aby ubožáci
vesele chrochtali po klášterním nádvoří, až
vnesli ozvěnu svěžího života a mládí do ponurých
ambit kláštera.
Pochodeň praskala a v rudé záři viděl opat ubohé
vepříky. Poznali svého pěstitele a smutně
zachrochtali, až dobrému opatovi bodlo u srdce.
„Bratři,“ řekl k ním opat teskně, když viděl
zhubenělá těla, „takhle se s vámi shledávám?“ A
dobrý opat zaslzel a vzdychl. Pak uviděl suchá
koryta, proklel mnichy a šel zazvonit na
klášterní zvon.
V refektáři poznovu se shromáždili mniši a tu k
nim řekl: „Mrskejte bídná svá těla, okrádáte
vepře, nedržíte půstu. Bůh vás potrestá. Na
kolena, bídníci!“ Byl v tom okamžiku vznešený.
Světlo věčné lampy osvítilo jeho tvář a tu on
vykřikl: „Modlete se za odpuštění! Ubozí vepři!“
Pak zatím co zpívali: Misericordia,
milosrdenství, milosrdenství, odešel opat do
sklepa a tam vypil nádobu vína, skřípaje zuby.
Když se vrátil do refektáře, tu mluvil, že je
pošle pěšky do Říma k papeži Innocencovi III.,
aby odprosili hlavu křesťanstva, a poslal je
spat.
Sám vešel do tmavé komůrky, kde konal pokusy, a
zastrčiv pochodeň do krbu, prohlížel vypálenou
hmotu. Byla těžká, kovového lesku.
Opat Leonardus zbledl. To nebyl kámen mudrců,
který dle staré knihy nedávno upáleného čaroděje
nemá míti vůbec žádné váhy a má býti průsvitný.
A přece našel zeminu, ze které vařil a pálil
kámen mudrců na kopci u Štalhausenu, kde lámali
kolem a kde objevuje se na Velký pátek světla
záře, jak říkají lidé.
Klesl na kolena a plakal. Pak obrátil se k
Ukřižovanému, bije se pokorně v prsa: „Bože
spasiteli, neuznal jsi mne za hodna tvé
milosti.“
Vzal hmotu z kelímků, drobnou, zrnitou a odnesl
na dvůr, kde ji vysypal.
*
Opět kolik dní mniši se postili a hubeněli,
poněvadž starostlivý opat o jich věčný prospěch
dbal, aby neujídali kaše vepřům.
Vepříci podivuhodně tloustli. Nebylo možno, aby
tak rychle na sebe přibírali po tak dlouhé době
strádání. A čím více mniši hubeněli, tím více se
spravovali vepříci. Ten rozdíl byl příliš
patrný.
A jednoho dne zpozoroval opat Leonardus, že
vepříci cosi chroupají a hledají po dvoře. Jde
blíže a vidí, že olizují vyhozené strusky z
kelímků po výrobě kamene mudrců.
V kapli klesl na kolena. Bylo mu náhle jasno, že
Bůh se nad ním slitoval a že on objevil kámen
života, ne elixír, ani kámen mudrců, nýbrž
prostředek výživný, extrakt životní a sílící.
Ještě téhož dne odebral se s mnohými mnichy na
šibeniční vršek u Štalhausenu, aby tam dobyli ze
země zeminu nutnou k výrobě kamene života, aby
vyrobil jej touž cestou, jak jej již dříve pálil
a svařil.
A byla hotova zásoba kamene a opatovi Leonardovi
zželelo se jeho ubohých hubených mnichů, i
chtěje, aby též ztloustli jako jeho vepříci,
nechal hodit kámen života roztlučený na prášek
do černé kaše, určené pro mnichy, a pochutnávaje
si na selátku, radostně se díval, jak jeho
mnichům chutná.
Do rána zemřelo ve velkých bolestech všech
čtyřicet mnichů a opat Leonardus osaměl.
Kámen života nebyl nic jiného nežli kov antimon,
který roku 1460 objevil opat Leonardus ve
Štalhausenu v zemi bavorské, nazvav ho žertovně
latinsky ,,antimonium“ (proti mnichům).
*
Opat Leonardus pěstoval pak po celý svůj život
prasata, kterým antimon neškodil a kteří po něm
tloustli, takže byli vyhlášeni daleko široko po
celém kraji, až tehdejší císař německý se
přičinil, že byl opat Leonardus povýšen do stavu
hraběcího. |
