Když jsem počal psát…

 

Když jsem počal psát tento fejeton, byl jsem trochu v rozpacích. Nemám totiž žádného přítele Damiánka, jako má jeden pražský fejetonista. Kdykoliv si totiž přečtete některý jeho fejeton, naleznete tam větu: „Tuhle jsem potkal přítele Damiánka...“ A nyní to jde dál již zcela pohodlně, neboť takový přítel Damiánek je neocenitelným pomocníkem v nouzi. Přítel Damiánek řekne to, řekne ono a vy za to berete honorář. Když je nouze nejvyšší, Damiánek nejbližší, čtenáři si již na něho zvykli tak, že jeden čtenář těch fejetonů vzdychl, bera onen časopis do ruky: „Copak zas proboha řekl ten Damiánek...“

Začal jsem psát, že nemám takového přítele. Mám sice přátele, ale když je potkám...

To by vypadalo ve fejetonu takto: „Tuhle jsem potkal přítele Drobílka a ten řekl: Poslouchej, nemáš cigaretu? A dál? Dál už neřekl nic.“

Tím se ovšem fejeton nevyplní. Zato však tuhle jsem potkal přítele Wernera.

Každý s úzkostí bude čekat, co řekl pan Werner. Docela nic, poněvadž se mnou nemluví od té doby, kdy si vypůjčil černý kabát, který doposud nevrátil.

A co dál? Pak už jsem nepotkal tuhle nikoho. Sedím bezradně nad papírem a myslím si, jak má někdo štěstí. Každý potká nějakého hovorného kamaráda, nebo vůbec někoho, jehož výroky uznáte za vhodné sdělit ve formě fejetonu nejširšímu obecenstvu. A já tu stojím jako kůl v plotě a počínám chápat, že různí spisovatelé používali různých metod, aby jim nějaká myšlenka napadla.

Totéž činili i básníci. Dnes toho není třeba. Básník něco zrýmuje a myšlenku si v tom už čtenář najde sám.

Své třetí já, ve stínu toho,

co zbylo snad, když smutek plál,

zříš rozklad vln a lidí mnoho,

na zašlých časů kancionál

se díváš! Si zpíváš!


Ovšem ku psaní je třeba několik metod. Slavný španělský spisovatel Cervantes, když psal Dona Quijota, hledal si vši. Psal ho totiž, chudák, v zajetí pirátů a můžete si pomyslit, kolik toho hmyzu pěstovali ti ukrutníci.

Farář Dostál - Lutinov, když psával básně, musel mít v ústech citrón. D‘Annunzio má rád naproti tomu vůni konvalinek. Petru Roseggerovi napadají myšlenky, když vidí povidla. O Zolovi se vypravuje, že psal ve vaně, a když jeden nakladatel nemohl od něho dostat pokračování románu Peníze, že prý mu řekl: „Už byste se měl vykoupat.“

Německý lyrik Bürger byl méně čistotný. O tom je známo, že když o své milence s tou vroucí snil poezií, že se nemyl, nečesal a vous si nestříhal po tři měsíce, aby ze svého sladkého snění nebyl tak prozaickými věcmi vyrušen.

Petrus Lotichius, básník humanista, který zemřel roku 1528, 7. října v Heidelberku, ve svých básních latinských napodobil Ovidia, takže není k rozeznání, zdali psal ty verše Ovidius či Petrus Lotichius. Jisto je jen tolik, že Ovidius své básně od Lotichia neopsal. Tento humanista tvořil svá díla básnická v místech velice podivných. Spřádal osnovy k svým jemným básním, v nichž sálo se jaro s jeho všemi radostmi, pod šibenicí, na popravním místě občanů Heidelberka, města s právem hrdelním. Zápach z popravenců, visících na multiplikované šibenici, pohnul ho k těmto veršům:

Hle, květy jabloní a třešní, hrušní,

když slunce plá a pták když zpívá,

v jich květu vonném zřít je možno

naději, vše, co půvabným tak činí

ten život náš, když příroda nám plesá.

Zahynul bídně. Jednoho zimního dne, když opět tam na svém zamilovaném místě psal o jaru, utrhl se jeden oběšenec na šibenici a spadl mu na hlavu a zabil ho. V heidelberské kronice se píše, že ho pověsili za to poznovu, zda básníka, či delikventa, se tam nepovídá.

Poetičtější místo vybral si Hálek ku své básnické tvorbě. Jeden kámen na stráni v lese na Závisti. Kámen dodnes ukazují, kde psal své Večerní písně a dole na Zbraslavi ukazují ještě v okresním muzeu slupku z prosté uzenky, kterou tam zanechal v době své největší tvorby.

Delikátní poeta římský, Katulus, člověk jinak citově velice založený, jedl přesmíru. Stav tento, ve kterém se ocitne člověk, jest velice nepříjemný. Katulus však přejeden psal básně, které se doposud nepřejedly. To je, jak pozorujete, slovní hříčka.

V těchto měl velké zalíbení francouzský spisovatel Jean Baptiste Louvet de Couvray. Za časů Velké revoluce tento vynikající člen jakobínského klubu musel stále utíkat. Napsal několik povídek, ve kterých se přimlouval, aby Robespierrovi srazili hlavu. Nejkrásnější své věci psal na útěku a když ho konečně chytili a konvent ho odsoudil k oddělení jeho hlavy od ostatního těla, řekl Jean Baptiste Louvet de Couvray: „Dovolíte, abych napsal báseň, že dnes venku je mizerné počasí?“ Oni mu to však nedovolili a tak omezil se, když dal hlavu pod gilotinu, jen na výrok: „Sakra! Dnes to ošklivě fouká venku, raději bych zůstal doma!“

Dánskému státníkovi a filologu Janu Madvigovi, který byl profesorem latiny a spisoval kritická díla o starořímských spisovatelích, musel sluha občas, když pan Madvig tvořil, polévat hlavu studenou vodou. Tak vzniklo jeho slavné dílo: Emendationes in Ciceronis libros de legibus et Academica.

Zbývá ještě říci, že Svetozár Hurban Vajanský, básník slovenský, který tolik nenávidí pokrokové lidi, tvoří své verše v pivovaře v Turčanském svätom Martine.

Už si nemohu na nic vzpomenout a bude-li to čtenáře zajímat, mohu mu důvěrně sdělit, jak já tvořil tento fejeton. Napsal jsem ho v balónu a dloubal jsem se přitom v zubech.

Není to příliš estetické, ale pomohlo to.