|
Čekal na ni pět minut v mrazu. Bylo dvacet
stupňů pod nulou a dali si rande zrovna na
místě, kde nejvíc fičel severák.
Bylo to místo za městem u mřížoví malé vily.
Jevil nepokoj a procházel se před cizí vilou
netrpělivě.
Pět minut přes třetí, a ona nejde!
Šest minut přes třetí, a ještě není vidět, že by
v dálce objevila se nějaká ženská postava.
Sedm, osm, devět, deset minut! Uši mu pálily.
Což jestli na jejich poměr přišli u ní doma!
„Do kláštera ji nedají,“ upokojoval se, „ona
snad si špatně udělala účes a přijde později
...“
Hodinky měl v ruce a díval se na ně s úzkostí.
Čtvrt na čtyři! Tedy opozdila se o čtvrt hodiny
jeho drahá bytost.
„Vypravuje,“ vzpomínal si, „že než jde na
dostaveníčko, pije čaj. Což jestli ten čaj byl
horký. Než ho vyfouká!
Pět minut přes čtvrt!
Přešlapoval a počal si nos třít sněhem. Brr!
Jaká je to zima!
Jeho známí sedí v kavárně. Je tam teplo, hrají
se karty.
Podíval se k vile. Ve dveřích objevila se nějaká
postava, která zmizela, jakmile ho spatřila.
Za pět minut půl čtvrté. „Čekejte na mne, jistě
přijdu,“ pravila mu včera.
„I kdyby z nebe padali dráteníci?“ otázal se
snivě.
Kývla hlavou, a proto jistě přijde, nemrzí ho,
že na ni musí tak dlouho čekat. Vždyť říká
přece, jak jí to působí často mnoho práce, než
se vybaví z domova.
Jde k té a té přítelkyni, jde si koupit to a to.
„Kdyby jen věděla, jak ji mám rád,“ zabručel si
a podíval se na hodinky.
Půl čtvrté. Nohy ho pálily. Chodil kolem mřížoví
vily a myslel na ni, na svou drahou bytost.
„Že by mne podvedla?“ přišlo mu na mysl.
„Kdepak, vždyť mne miluje, sama mně to řekla.“
„Ježíšmarjá, kdyby věděla, jak ji mám rád,“
doložil polohlasně a zasmál se: „Copak jsem to
řekl? Ježíšmarjá! Nu, mám ji rád. A už ani
nevím, co mluvím. Však ona přijde.“
Dech usazoval se mu ve vousech a štípal ho do
nosu. Chodil stále kolem mřížoví vily. Ve
dveřích jejích objevily se dvě postavy.
Zamilovaný nevšímal si jich a mluvil k sobě:
„Jedno mně to není, ale jakáž pomoc. Však
přijde. Co bych sám zde dělal. Když budeme dva,
bude nám tepleji. Nikdo nás zde nepřekvapí. Byl
to rozhodně dobrý nápad. Tato vila jest o
samotě. Snad není obydlena.“
„Vida, to jsem nevěděl, že jsou zde lidé,“ řekl
sobě zamilovaný nešťastník.
Zámek ve dveřích zaskřípal.
Podíval se na hodinky: „Tři čtvrtě na čtyři!“
Mráz stával se větší. Nohy mu vypovídaly službu.
Procházel se rychleji. Snad ještě přijde.
Čtyři hodiny! Půjdu jí naproti, usoudil
polozmrzlý milenec.
Z oken vily v prvním poschodí dívaly se na něho
vytřeštěné něčí zraky a bylo slyšet, jak nábytek
se šoupá ku dveřím.
Obyvatelé vily se zabarikádovali ...
*
Druhého dne přinesly všechny noviny v městě tuto
senzační zprávu:
Bezpečnost v bezprostřední blízkosti města
U vily známého doktora objevilo se včera jakési
individuum, které přes krutý mráz chodilo kolem
vily a čekalo na nějaké druhé individuum, aby
současně s ním vloupalo se do vily. Přes hodinu
potuloval se ten člověk kolem vily a z jeho
rozčílených posuňků bylo znát, že je odhodlán k
nejhoršímu. Po hodinném marném čekání na
spoludruha-loupežníka individuum s proklínáním
odešlo, - Kde byla v tom případě policie, kam se
poděla ta vychvalovaná bezpečnost, když v
bezprostřední blízkosti města málem celá rodina
stala by se obětí nedostatečných bezpečnostních
opatření? |
