I
V HRAČKÁŘSKÉM KRÁMU
Panu Lejhanci se zdálo, že mladá, roztomilá
krámská, vyběhnuvší z galanterního a
hračkářského obchodu, se na něho roztomile a
významně usmála.
A tak se stalo, že tento starší pán, kterého
rozpalovaly úsměvy žen, vkročil odhodlaně do
obchodu.
Bylo tam mnoho hezkých děvčat, ale pan Lejhanec
padl do ruky starší, ošklivé prodavačce, která
se ho s protivným úsměvem, který snad měl
povzbuzovat ke koupi, tázala, čím může
posloužit.
„Dejte mně, dejte mně,“ řekl pan Lejhanec,
rozhlížeje se kolem, „třebas rukavice, ne,
rukavice ne, řekněme kravatu, kravatu také ne,
copak máte tamhle v té krabici?“
„Přístroj k holení, velice praktický, nikdo se s
ním nemůže pořezat.“
Pan Lejhanec uviděl naproti za pultem v druhém
oddělení slečnu, která na něho udělala před
chvílí onen velký dojem.
„Ne, přístroj na holení to také není,“ řekl.
„Snad tedy břitvu nebo něco podobného?“
„Dávám se holit, ne, to si nepřeji, spíše
límeček, ale límeček také ne, podívám se dál.“
Šel do druhého oddělení. „Velectěná slečno,“
pravil té roztomilé krámské, „rád bych něco
koupil.“
„Máme tu velký výběr hraček,“ pravila, usmívajíc
se velice pěkně.
„Ano, hračky, máte třebas míč?“ Snesla před něho
plné krabice, přičemž měl příležitost obdivovat
její hezké ručky.
„Míč, myslím,“ pravil konečně, přičemž mu srdce
tlouklo neobyčejně rychle, „není ta pravá
hračka, míč se, slečno, ach, jak vám to sluší,
rozbije, nebo okno se s ním vytluče, zkrátka,
máte roztomilé prstíčky, míč není hračka
bezpečná.“
„Tedy snad si přejete lokomotivu nebo vlak.“
„Ukažte mně, pěkně vás prosím, ach, slečno, tu
lokomotivu a ten vlak.“
Snesla před něj několik lokomotiv s pérem i
parní a pustila je po podlaze. Jak se sklonila,
měl chuť políbit ji na krk.
„Jest to velmi pěkná hračka,“ řekl, „ale máte
vskutku rozkošný krk, dělá to velký rámus a
parní může vybouchnout a neštěstí je hotovo.
Bude třeba poohlédnout se po jiné hračce.“
„Přejete si tedy obrázkovou knihu pro děti
neumějící číst?“
„Prohlédnu si některou.“
Přinesla před něj haldu knih s hroznými
reprodukcemi květin a zvířat, kterým se děti
tolik obdivují, a pravila, naklánějíc se přes
pult: „Děti se v tom rády probírají.“
„Máte překrásné vlasy, roztomilé, doopravdy
roztomilé, ale tyhle knihy můžete odnést.“
„Snad tedy nějakého medvěda nebo kočku,“ řekla
zcela nevinně, „či panenku nebo vojáky; je to
pro vnoučátka, že ano?“
Pan Lejhanec vyrazil z krámu. „Ta žába,“ bručel
si, „copak jsem já, svobodný člověk, nějaký
dědek s vnoučátkama na kolenou?!“
II
V MLÉKAŘSKÉM ZÁVODĚ
Blízko byl mlékařský krám. Pan Lejhanec zadíval
se do krámu. Seděla tam za lahvemi mléka velice
hezká prodavačka. Baculatá a tlusťoučká, až panu
Lejhancovi poskočilo srdce.
Vešel do obchodu a smekl. „Já bych prosil,
slečno,“ pravil s úsměvem, „velice ....“ Zamlčel
se a rozhlédl se po krámu. Zrak jeho utkvěl na
nápis Ochutnávárna mléka. - „Ano, to bych velice
prosil, jaké máte hezké oči, sklenici mléka,
jako dva uhlíky, doopravdy.“ Usmál se přívětivě.
„Ne, na stolek mně to nedávejte, vypiji to
vestoje. Slečna je, nemýlím-li se, z venkova.“
Vypil rychle v roztržitosti mléko. „Z Prahy je
slečna, dejte mně ještě jednu sklenici, je to
náhoda, já jsem také z Prahy, dobré mléko, ale
to mléko jistě není z Prahy. Máte ale opravdu
dobré mléko, slečno, a což ty vaše oči. Mléko je
bílé, ale oči vaše jsou jako uhel. Krásné oči.
Copak to háčkujete, to jsou ručičky; jestli chci
teď ještě jedno mléko, dejte mně ještě jedno, z
vašich ruček mně báječně chutná. Vy jste tak
málomluvná, máte být veselejší, tak jako já.
Vždyť jsme jen jednou na světě. A ta blůza vám
krásně sluší. Že máte také kyselou smetanu
výbornou? Dejte mně tedy jednu sklenici kyselé
smetany.“
Pan Lejhanec mezi řečí, při které snažil se
dělat dojem na slečnu prodavačku, počal se náhle
před pultem nepokojně vrtět.
Ještě se tázal, zdali se nejmenuje Andulka,
poněvadž je tak baculatá, a pak prosil, že bude
platit, ale rychle. Počala počítat a vtom ji
chytil za ruku a zpocený vyhrkl: „Pardon,
slečno, nevolno, prosím klíč od záchodu!“
III
V Praze je jedna instituce, a to instituce
dobročinná a zdravotní, o které se nerado povídá
a nerado píše. Schází také o ní zmínka v
průvodcích po Praze. Touto institucí míním
veřejné záchodky, kde i při nynější drahotě
člověk za obnos opravdu levný, za čtyři haléře,
může věnovat celých deset minut svému tělesnému
blahu. Po deseti minutách musí si koupit lístek
nový. Tohoto dobrodiní použil i pan Lejhanec s
největší dychtivostí. Jako žíznivý touží po
prameni čerstvé vody, tak on toužil po svém
nešťastném milostném dobrodružství v mlékařském
krámu po malé prostoře v malém domku na náměstí.
Konečně nalezl onen útulek, a pojistiv si kulaté
sedátko s vyříznutým otvorem, byl blažen, a to
dvojnásobné, neboť zpozoroval, že místo staré
babky seděla tam a lístek mu dávala mladá dívka
s tváří andělskou, něžnou a modrýma očima, jak
ve spěchu zahlédl.
Když tedy si upravil toaletu a zatáhl za vodu,
vyšel ven, aby vzdal hold kráse mladé
zřízenkyně.
Nejevila mnoho chuti se s ním bavit a pravila,
že vedle bylo jedno čuně. V ruce měla rýžové
kulaté koště a kartáč.
„Jak jste roztomilá a jak vám to sluší,“ řekl na
úzké chodbičce mezi zavřenými dveřmi I. a II.
třídy, „mezi těmi komůrkami, kde vykvétá takové
krásné kvítko.“
„Roztomilá, jen kdyby každý pán byl roztomilej,
podívejte se na to čuně, co bylo zde. Vodu
nespustí, zamaže všechno, papír pohází na zemi.“
„Jaké máte oči!“
„Já je musím mít všude,“ pravil ten anděl,
„jinak by to zde vypadalo jako ve chlívě. To
byste se měl podívat na dámské záchody, ty jsou
čisté jako sklo, ale páni ...“
„Vy tedy pánům nevěříte?“
„Ale kdo by jim věřil, vypadá každý feš, a je to
čuně.“
„Podívejte se, slečno, kde já seděl,“ prosil ji
se srdcem roztouženým, „uvidíte, že jsem dbalý
čistoty.“
„Já vám věřím,“ pravila, „ale všem mužům se
nesmí věřit, jsou to čuňata.“
Chtěl jí říct, jak je pořádný a že se na něho
může spolehnout, když vtom ozval se zvonek na
dámském i na pánském oddělení a ona odběhla
dávat lístky návštěvníkům. Napřed dámě, pak
pánovi, který nevraživě se díval na pana
Lejhance, domnívaje se, že je obsazeno a že on
přišel už jako druhý. Vděčně tedy pohlédl na
něho, když pan Lejhanec řekl: „Rukulíbám,
slečno,“ a vyšel ven.
Venku, dívaje se na malou budovu, pravil:
„Počkej, holka, my se ještě dnes uvidíme.“
Za čtvrt hodiny pocítil potřebu opět se objevit
v útulném domku.
Ze středu oddělujícího pány od dam vykolébala se
stará babka.
Překvapeně vzhlédl na ni: „Dejte mně první
třídu!“ děl kavalírsky. „Prosím, kde je ta
slečna, co zde byla před chvílí?“
„Dcera šla právě domů,“ odpověděla babka,
„čekala, až přijdu z požehnání, oblékla se a
šla.“
Za minutu vyšel také pan Lejhanec a rozhlédl se
pátravě kolem sebe; uviděl andělskou tvář dívky,
která pochybovala o pořádnosti mužů. Či není to
ona, je slušně, vkusně oděná. „Ale bude to ona,“
usoudil pan Lejhanec a pospíchal za hezkou
slečnou.
Dohonil ji na začátku Příkopů. „Promiňte,
slečno,“ řekl, „mohu vás doprovodit, račte se
přece na mne pamatovat ze záchodku na Josefském
náměstí?“
Pana Lejhance odvedli na komisařství. Dáma,
kterou s dobrou vůlí oslovil, dala ho jednoduše
sebrat. Byla to dcera vrchního policejního
komisaře z Nového Města. - Tak vidíte, co se
všechno může stát, když člověku jihne srdce. |
