Když srdce jihne . . .

 

 

I

V HRAČKÁŘSKÉM KRÁMU

Panu Lejhanci se zdálo, že mladá, roztomilá krámská, vyběhnuvší z galanterního a hračkářského obchodu, se na něho roztomile a významně usmála.

A tak se stalo, že tento starší pán, kterého rozpalovaly úsměvy žen, vkročil odhodlaně do obchodu.

Bylo tam mnoho hezkých děvčat, ale pan Lejhanec padl do ruky starší, ošklivé prodavačce, která se ho s protivným úsměvem, který snad měl povzbuzovat ke koupi, tázala, čím může posloužit.

„Dejte mně, dejte mně,“ řekl pan Lejhanec, rozhlížeje se kolem, „třebas rukavice, ne, rukavice ne, řekněme kravatu, kravatu také ne, copak máte tamhle v té krabici?“

„Přístroj k holení, velice praktický, nikdo se s ním nemůže pořezat.“

Pan Lejhanec uviděl naproti za pultem v druhém oddělení slečnu, která na něho udělala před chvílí onen velký dojem.

„Ne, přístroj na holení to také není,“ řekl.

„Snad tedy břitvu nebo něco podobného?“

„Dávám se holit, ne, to si nepřeji, spíše límeček, ale límeček také ne, podívám se dál.“

Šel do druhého oddělení. „Velectěná slečno,“ pravil té roztomilé krámské, „rád bych něco koupil.“

„Máme tu velký výběr hraček,“ pravila, usmívajíc se velice pěkně.

„Ano, hračky, máte třebas míč?“ Snesla před něho plné krabice, přičemž měl příležitost obdivovat její hezké ručky.

„Míč, myslím,“ pravil konečně, přičemž mu srdce tlouklo neobyčejně rychle, „není ta pravá hračka, míč se, slečno, ach, jak vám to sluší, rozbije, nebo okno se s ním vytluče, zkrátka, máte roztomilé prstíčky, míč není hračka bezpečná.“

„Tedy snad si přejete lokomotivu nebo vlak.“

„Ukažte mně, pěkně vás prosím, ach, slečno, tu lokomotivu a ten vlak.“

Snesla před něj několik lokomotiv s pérem i parní a pustila je po podlaze. Jak se sklonila, měl chuť políbit ji na krk.

„Jest to velmi pěkná hračka,“ řekl, „ale máte vskutku rozkošný krk, dělá to velký rámus a parní může vybouchnout a neštěstí je hotovo. Bude třeba poohlédnout se po jiné hračce.“

„Přejete si tedy obrázkovou knihu pro děti neumějící číst?“

„Prohlédnu si některou.“

Přinesla před něj haldu knih s hroznými reprodukcemi květin a zvířat, kterým se děti tolik obdivují, a pravila, naklánějíc se přes pult: „Děti se v tom rády probírají.“

„Máte překrásné vlasy, roztomilé, doopravdy roztomilé, ale tyhle knihy můžete odnést.“

„Snad tedy nějakého medvěda nebo kočku,“ řekla zcela nevinně, „či panenku nebo vojáky; je to pro vnoučátka, že ano?“

Pan Lejhanec vyrazil z krámu. „Ta žába,“ bručel si, „copak jsem já, svobodný člověk, nějaký dědek s vnoučátkama na kolenou?!“

II

V MLÉKAŘSKÉM ZÁVODĚ

Blízko byl mlékařský krám. Pan Lejhanec zadíval se do krámu. Seděla tam za lahvemi mléka velice hezká prodavačka. Baculatá a tlusťoučká, až panu Lejhancovi poskočilo srdce.

Vešel do obchodu a smekl. „Já bych prosil, slečno,“ pravil s úsměvem, „velice ....“ Zamlčel se a rozhlédl se po krámu. Zrak jeho utkvěl na nápis Ochutnávárna mléka. - „Ano, to bych velice prosil, jaké máte hezké oči, sklenici mléka, jako dva uhlíky, doopravdy.“ Usmál se přívětivě. „Ne, na stolek mně to nedávejte, vypiji to vestoje. Slečna je, nemýlím-li se, z venkova.“

Vypil rychle v roztržitosti mléko. „Z Prahy je slečna, dejte mně ještě jednu sklenici, je to náhoda, já jsem také z Prahy, dobré mléko, ale to mléko jistě není z Prahy. Máte ale opravdu dobré mléko, slečno, a což ty vaše oči. Mléko je bílé, ale oči vaše jsou jako uhel. Krásné oči. Copak to háčkujete, to jsou ručičky; jestli chci teď ještě jedno mléko, dejte mně ještě jedno, z vašich ruček mně báječně chutná. Vy jste tak málomluvná, máte být veselejší, tak jako já. Vždyť jsme jen jednou na světě. A ta blůza vám krásně sluší. Že máte také kyselou smetanu výbornou? Dejte mně tedy jednu sklenici kyselé smetany.“

Pan Lejhanec mezi řečí, při které snažil se dělat dojem na slečnu prodavačku, počal se náhle před pultem nepokojně vrtět.

Ještě se tázal, zdali se nejmenuje Andulka, poněvadž je tak baculatá, a pak prosil, že bude platit, ale rychle. Počala počítat a vtom ji chytil za ruku a zpocený vyhrkl: „Pardon, slečno, nevolno, prosím klíč od záchodu!“

III

V Praze je jedna instituce, a to instituce dobročinná a zdravotní, o které se nerado povídá a nerado píše. Schází také o ní zmínka v průvodcích po Praze. Touto institucí míním veřejné záchodky, kde i při nynější drahotě člověk za obnos opravdu levný, za čtyři haléře, může věnovat celých deset minut svému tělesnému blahu. Po deseti minutách musí si koupit lístek nový. Tohoto dobrodiní použil i pan Lejhanec s největší dychtivostí. Jako žíznivý touží po prameni čerstvé vody, tak on toužil po svém nešťastném milostném dobrodružství v mlékařském krámu po malé prostoře v malém domku na náměstí.

Konečně nalezl onen útulek, a pojistiv si kulaté sedátko s vyříznutým otvorem, byl blažen, a to dvojnásobné, neboť zpozoroval, že místo staré babky seděla tam a lístek mu dávala mladá dívka s tváří andělskou, něžnou a modrýma očima, jak ve spěchu zahlédl.

Když tedy si upravil toaletu a zatáhl za vodu, vyšel ven, aby vzdal hold kráse mladé zřízenkyně.

Nejevila mnoho chuti se s ním bavit a pravila, že vedle bylo jedno čuně. V ruce měla rýžové kulaté koště a kartáč.

„Jak jste roztomilá a jak vám to sluší,“ řekl na úzké chodbičce mezi zavřenými dveřmi I. a II. třídy, „mezi těmi komůrkami, kde vykvétá takové krásné kvítko.“

„Roztomilá, jen kdyby každý pán byl roztomilej, podívejte se na to čuně, co bylo zde. Vodu nespustí, zamaže všechno, papír pohází na zemi.“

„Jaké máte oči!“

„Já je musím mít všude,“ pravil ten anděl, „jinak by to zde vypadalo jako ve chlívě. To byste se měl podívat na dámské záchody, ty jsou čisté jako sklo, ale páni ...“

„Vy tedy pánům nevěříte?“

„Ale kdo by jim věřil, vypadá každý feš, a je to čuně.“

„Podívejte se, slečno, kde já seděl,“ prosil ji se srdcem roztouženým, „uvidíte, že jsem dbalý čistoty.“

„Já vám věřím,“ pravila, „ale všem mužům se nesmí věřit, jsou to čuňata.“

Chtěl jí říct, jak je pořádný a že se na něho může spolehnout, když vtom ozval se zvonek na dámském i na pánském oddělení a ona odběhla dávat lístky návštěvníkům. Napřed dámě, pak pánovi, který nevraživě se díval na pana Lejhance, domnívaje se, že je obsazeno a že on přišel už jako druhý. Vděčně tedy pohlédl na něho, když pan Lejhanec řekl: „Rukulíbám, slečno,“ a vyšel ven.

Venku, dívaje se na malou budovu, pravil: „Počkej, holka, my se ještě dnes uvidíme.“

Za čtvrt hodiny pocítil potřebu opět se objevit v útulném domku.

Ze středu oddělujícího pány od dam vykolébala se stará babka.

Překvapeně vzhlédl na ni: „Dejte mně první třídu!“ děl kavalírsky. „Prosím, kde je ta slečna, co zde byla před chvílí?“

„Dcera šla právě domů,“ odpověděla babka, „čekala, až přijdu z požehnání, oblékla se a šla.“

Za minutu vyšel také pan Lejhanec a rozhlédl se pátravě kolem sebe; uviděl andělskou tvář dívky, která pochybovala o pořádnosti mužů. Či není to ona, je slušně, vkusně oděná. „Ale bude to ona,“ usoudil pan Lejhanec a pospíchal za hezkou slečnou.

Dohonil ji na začátku Příkopů. „Promiňte, slečno,“ řekl, „mohu vás doprovodit, račte se přece na mne pamatovat ze záchodku na Josefském náměstí?“

Pana Lejhance odvedli na komisařství. Dáma, kterou s dobrou vůlí oslovil, dala ho jednoduše sebrat. Byla to dcera vrchního policejního komisaře z Nového Města. - Tak vidíte, co se všechno může stát, když člověku jihne srdce.