My přišli tam,
když stromy v květu stály
a chrousti zapadali v aleje;
my lecčehos se věru nenadáli
a ztratili tam všechny naděje.
Již první den když slunce zašlo,
tu zklamání svou cestu našlo
a řekli jsme si: - Vida,
toť tedy Királyhida.
Což přeloženo v jazyk náš:
tu je bída, samá bída ...
Mizerná vína, ještě horší pivo,
v kantýnách úsměv židovky -
tu je ti, hochu, u srdce tak tklivo
jak při sklenici teplé sodovky.
Ve městě dívky ztratily květ mládí,
neb každý regiment tu trhá lilie,
vrboví u Litavy ku hříchu je svádí
jak vojenské to úkol misie.
A druhý den pak krokem vratkým
obíhat dlouhé cvičiště -
my s úsměvem se rozloučili sladkým
nevidět Hidu nikdy napříště.
|
