|
Stala se věc neslýchaná. Batík, žák druhé třídy
gymnasia, nejchudší hoch z celé třídy, s
pilností prvního stupně, osvobozený od školního,
mravného chování chvalitebného, hoch, který
zadarmo jezdil na výlety a druhého prosince
dostával z fondu tři sešity po pěti krejcařích,
tento mravný hoch, když v hodině latiny měla
přijít na něho řada, aby byl zkoušen ze
slovíček, hlásil se, povstal a řekl: „Pane
profesore, já musím na záchod!“
Do profesora Tomce jako by hrom udeřil.
Vedle něho stojící inspektor Hellmuth zbledl
jako stěna, obrátil se na ubohého Batíka a tázal
se přísně: „Jak se jmenujete?“
Batíkovi vstoupila krev do obličeje: „Vladislav
Batík z Horní Mrače.“
Inspektor udělal nervosní posunek: „Jakým právem
užíváte, Vladislave Batíku z Horní Mrače, v této
místnosti slova záchod? Vysvětlete mu, pane
profesore, laskavě, jak mladý hoch slušně žádá o
dovolení vzdáliti se z třídy na dobu nejvýše
desítiminutovou, po jejíž překročení nelze
provinilce nezapsati do třídní knihy a nesnížiti
známky mravného chování.“
Inspektor vrhl zničující pohled na celou třídu a
sedl si na židli.
Profesor Tomec odkašlal a řekl: „Tedy… Tedy učí
nás dějiny římské literatury, že římští básníci
užívali ve svých spisech jedině výrazů
společensky konvenčních. Tedy z toho soudíme,
že…“
Batík počal se hlásit. Byl bledý a třásl se: „Já
bych prosil jít ven.“
„Ne, Batíku, nyní je již pozdě. Pozdě, hochu,
pozdě užívat slušného výrazu, zabředneme-li do
nemravností. Nemravů nesnesu. Divím se, jak vy,
chudý hoch, odkázaný jen na podporu své matky
vdovy, užíváte slova, za které by se musil i
nejposlednější stydět z čeledi venkovské.
Chvalitebné chování vaše rázem kleslo na
zákonné, neboť mladý strom má se a musí se
ohýbati z mládí a nikoliv ve stáří, jinak by
bylo pozdě a lidská společnost by odchovávala
víc o jednoho vyvrhele. Řekl jsem vám již, že
latina je jazykem, kterému kdo s pílí náležitou
se učí, osvojí si mluvu stříbrnou, mluvu
ušlechtilou, myšlenky čisté…“
Nepokoj Batíkův dostoupil vrcholu. Díval se
prosebně na inspektora, který necitelně pohlížel
na své nehty, pak oči jeho zabloudily do
školního obrazu, představujícího zříceniny
chrámu v Karnaku. Oči se mu zarosily. Kdyby tam
byl mezi těmi zříceninami…
Slyšel nejasně, jak profesor pokračuje: „Tedy
kolikrát jsem kladl již důraz, aby na každém
slově vašem jevily se alespoň stopy mého snažení
učiniti z vás slušné lidi. Staří latiníci by nad
vámi zaplakali, Batíku, Julius Caesar, Ovid,
Cicero a Sempronius Gracchus odvrátili by se od
vás s opovržením. Kam dáváte ruce, Batíku?“
„Pane profesore,“ zaplakal nešlechetník.
„Mlčte, ještě kromě hrubosti odhaluji jinou u
vás stránku bídnou. Odmlouváte, zapomínáte, že
jste žák chudý, osvobozený od školního platu.
Tím si podrýváte půdu pod nohama. Pamatujte si
všichni, že jedině mravné řeči ukazují na srdce
šlechetná. A k tomu vás vede klasická výchova…“
Útrapa Batíkova dosáhla nejvyššího stupně.
Červenal se, chvěl, zoufale slzel a soused
Mauder lechtal ho ke všemu na koleně.
„A proto, Batíku, musím vás exemplárně
potrestat. Jako barbar vyrušil jste nás z klidu,
jako barbar odpykáte za slovo odporné, necudné,
nemravné, hrubé a sprosté… Degradovaný
vysloužilec římské říše Maximián u města
Carnuntum…“
Blízko Batíka zvedlo se náhle pět rukou.
„Co chcete, Šorejsi?“
„Směl bych, prosím, otevřít okna, pane
profesore?…“ |
