|
Jedna z velmi dojemných vzpomínek z mladí,
tenhle Popelec. Ze školy vedli nás jako ovce do
kostela, kde kněz nás pomazal popelem.
Opravdovým popelem. Z čeho ten popel dělali,
nevím, ale popel to byl.
Kdyby dnes přišel ke mně někdo a mazal mně
popelem čelo, namlátil bych mu, nebo pokusil se
mu namlátit, ale tenkrát zbožně nastavoval jsem
hlavu kleče u zábradlí před oltářem a jeden
farář, který vydával pěkný a poučný časopis pro
mládež Rajská zahrádka, huhňal cosi, hrábl do
popele, zas cosi zabručel a mazal nám čela. Pak
jsme šli nazpátek do školy, přišel katecheta a
poučoval nás o významu Popelce. „Memento mori!“
Člověče, pamatuj, že umřeš! Ten katecheta už je
tam! Stal se farářem, jednou se přejedl a umřel.
„Memento mori!“ říkal nám učitel. Už je tam
také. Oběsil se, poněvadž měl zlou ženu.
„Memento mori!“ říkal ředitel školy. Také umřel.
Hrál karty, někdo fixloval, on se rozčílil a
ranila ho mrtvice.
Na gymnasiu bylo to stejné jako v obecné škole.
V Popeleční středu profesoři jeden po druhém
kladli nám na srdce, abychom pamatovali, že
zemřem.
„Mohu s určitostí tvrdit,“ pravil nám profesor
matematiky, „že umřeme všichni.“
„Memento mori,“ pravil profesor latiny, „řekněte
mi, Grulichu, znáte ještě nějaké latinské
přísloví s časoslovem ,mori’?“
„Dulce et decorum est pro patria mori,“ (sladko
a čestno jest pro vlast umříti), odpověděl
Grulich. Sloužil po studiích u trénu, spadl s
koně při manévrech a umřel.
Popeleční středa! Ve školách dávají se úlohy
slohové rázu více méně ponurého jako: ,,O konci
života lidského“ nebo „Život, který předchází
smrti“ a pod.
Dobré by bylo také téma školní úlohy: „O dětech
mrtvě narozených“, či: „Co si myslí umírající
černoch“.
V prime dostali jsme domácí úkol z češtiny na
Popeleční středu: „Význam Popeleční středy“.
Jeden spolužák dal si na tom velice záležet a
napsal poutavou úvahu, promaštěnou filosofickými
názory primána.
„Popeleční středa,“ psal, „jest posvátným dnem v
křesťansko-katolickém světě. Lidé, kteří popelec
na čele nemají, chodí jako bez ducha a hřeší.
Popelec stává se odznakem důstojnosti křesťanů.“
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - -
Konec masopustu! Už jsme se s ním rozloučili.
Masopuste, masopuste, do kola mě holky pusté!
Tak konec všeho! Konec šibřinkám, konec plesům!
Napřed přijde masopust, potom teprv přijde půst.
A už je tady. Budou postní jídla, bude postní
přecpávání žaludku.
První půst je na Popeleční středu.
Újma v jídle. Církev katolická dobře vystihla,
že po masopustním úterku nechutná jíst. Měla by
ještě dát recept: Jez na Popeleční středu
slanečka a kyselou okurku.
Ostatní posty pak už nejsou tak důležité.
Jsou sice lidé, kteří se postí pořád, a jsou
dokonce tací lidé, kteří, kdyby měli na maso,
koupili by si ho k obědu i na Velký pátek. Každý
pořádný člověk má se takovým lidem vyhnout.
Nepostit se! Někdy se jednotlivec postí tak
dlouho, až umře hlady. Z takových lidí má Pánbůh
velkou radost. Blahoslavení chudí duchem, neboť
jejich jest království nebeské. A není takový
člověk blahoslaveným a chudý duchem, když raději
hlady umře, než aby si vzal z toho, čeho jiní
lidé mají nazbyt?
Někdo se postí tím způsobem, že za den sní jen
kousek chleba, když nemá víc. Jiný se zase postí
jen v doby, odporučované církví; sestaví si
seznam postních jídel a postupuje následovně:
Polévka rybí, kapr na černo s knedlíkem, smažený
kapr, kousek marinovaného úhoře, kaviár a máslo
s raky. Takových umělců v „postu“ je na světě
mnoho, ale počet jejich jest nepatrný proti těm,
kteří se postí následovně: Ráno kousek chleba, v
poledne kousek chleba, večer nic. Nebo: Ráno
nic, v poledne nic, večer kousek chleba, či:
Ráno nic, v poledne nic, večer nic.
Taková postní sezóna neřídí se Popeleční středou
a církev o ní také nemluví.
Popeleční středě říká se také škaredá. Smrtelným
hříchem je jíst na Škaredou středu vepřovou
pečeni.
Ta Škaredá středa jest prvním dnem odpočinku po
masopustní sezóně. Pro majitele půjčoven masek,
pro restauratéry je skutečně škaredou středou.
Konec masopustu, konec bálů, konec šibřinek.
Všechny noviny píší o tom konci více méně
pohnutlivé články. Páni redaktoři pohřbili
Bakchusa a na Popeleční středu dělají truchlivé
úvahy.
Čím vyplnit list nyní, kdy odpadají ty dlouhé
referáty o šibřinkách a plesích? Referáty tak
dlouhé, že už ani delšími nemohou být.
Dokonce referáty veršované, jako v Politice na
středu Popeleční referát o karnevalu umělců:
Paní Kvapilová milostné kouzlo pro nás všechny
chová,
a slavný Pollert jako švec, za Hašlerem k vám
přijde nakonec,
když milovník, jenž pan Viscusi sluje, vše
promiluje a vše
protancuje.
Národní politika vychovává básníky. Referent v
bujné náladě stloukl na karnevalu dlouhou báseň
a na Popeleční středu ji četli užaslí čtenáři.
Skutečně, bláznivá noc! Poslední noc bláznů, ať
se jmenují pieroty, harlekýny, kolombíny, domina
či jinak.
Karnevaly a šibřinky! Pro koho jsou? Pro ty, co
něco mají. - Lóže na karnevalu umělců stála
padesát korun! Než vydělá někdo, řekněme horník,
padesát korun, kolik dní nadře se do úmoru,
riskuje život. Veselá noc harlekýnů! Kolik tisíc
lidí v té noci hluboko pod zemí i na zemi
pracovalo pro ty, kteří bavili se a smáli v
masopustním úterý. ,,Je třeba užít poslední
chvíle, než přijde Popelec!“
Popelec značí konec radovánkám. Popelec měšťáků!
Ten Popelec přijde jednou, nebude církví
předpisován. Lid sám ho měšťákům přepustí. Ty
půsty chudiny vlekou se historií lidstva již
dost dlouho.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - -
Už máme tedy po šibřinkách. Bylo těch šibřinek
plno a plno. -
Předháněly se v udávání rázů; ráz: V říši
pohádky, ráz: V Japonsku, ráz: V Kopeníku.
A vypravuje se, že někde, kdesi, nevím jistě
kde, byly šibřinky, které pořádali sociální
demokrati. Ráz šibřinek: „Parlament“. Půlnoční
scéna: „Tanec bláznů“. Hudbu obstarávala
vojenská kapela, která hrála následující kusy:
„Pochod poslanců“, „Parlamentární sousedská“,
valčík „Imunitní“ a podobně.
Byli lidé, kteří se po celý masopust pořádně
nevyspali, a nyní si odpočinou.
V novinách počnou se objevovat povídky s názvy
jako: „Plesový střevíček“, „Vzpomínka na
poslední masopust“, „Jak jsem si zatančil“, „A
proč bych netančil“, „Jak se pan Kristiánek o
masopustě seznámil se svou dcerou“, „Jak se paní
Konopisová na šibřinkách bavila“.
Přísahám, že objeví se básně o uplynulém
masopustu, ve kterých někdo bude vzpomínat:
Zda vzpomínáš si na ples, moje drahá,
na skvostné sály - světla v nich.
Ach, drahá naše stověžatá Praha
a šťastných lidí šťastný smích.
V ilustrovaných časopisech objeví se obrázky, k
nimž podklad dal masopust a jeho konec. Téma
hrozně otřepané, když se píše, ale hroznější,
když se vyjadřuje kresbou.
Obyčejně takový obrázek znázorňuje ráno ponuré
středy Škaredé, kterým plouží se poslední
maškara.
Vidíte, maškara! To slovo je znamenité a velmi
často se ho užívá. Říká se, že jen o masopustě
chodí maškary, a to není pravda.
Právě teď kolem domu táhnou maškary a Popeleční
středa už je pryč. A ty maškary mají na sobě
uniformu.
Jakou uniformu, to ponechávám laskavému
uvažování a luštění čtenářům i panu censorovi. |
