Konec opice

Črta ze života cikánů

Na malé mýtině u silnice utábořili se cikáni. Malí koníci klidně ukusují vysokou, hustou trávu. Z vozu pokrytého plachtou dívá se udiveně několik kučeravých hlav cikáňat na pestrou skupinu svých rodáků, nakloněných nad nějakým předmětem.

Předmět ten jest opice, svíjející se v posledním tažení. Chlupatá její tvář chvílemi udiveně zírá kolem sebe, opět se zachvěje křečovitě. Oči napnuté div nevyskočí z důlků. Chvílemi se opice zvedá, aby opět za chvíli klesla do mrákot.

Cikáni ji pozorují, mlčí a s útrpností dívají se na nebohé zvíře. Po osmahlých tvářích kanou jim slzy. Sedíce na bobku, nerušili umírající zvíře, až tu náhle pronesla stará cikánka chvějícím se hlasem k opici:

„Milá Džako, kolik let jsi se s námi toulala světem, kolikrát jsi trpěla hlad, žízeň, a přece jsi nám pomáhala při živobytí! Třebas hladová, zmořena, skákala jsi, skotačila, aby se lidé smáli a nás obdarovali. Nyní umíráš, opustíš nás. Co si bez tebe počneme, milá Džako!“

Podivným posuňkem se cikánka naklonila nad opicí, která, slyšíc své jméno, vztyčila se, chvějíc se na celém těle, a opět klesla. Svíjejíc se v křečích, vydávala bolestné, chraplavé zvuky.

Osmahlí cikáni byli dojati, jenom cikáňata na voze se nemohla ubránit smíchu nad podivně sešklebenou tváří staré cikánky.

„Zalezte, štěňata,“ vykřikl mladý cikán a kučeravé hlavy zmizely pod plachtou.

Ještě chvíli trval smrtelný zápas opice a pak pojednou poskočila a klesla mrtva k zemi.

„Džaka umřela!“ vykřikla stará cikánka. Cikáňata na voze, před chvílí se smějící, dala se do pláče a křičela po staré cikánce, až se to odráželo v obzoru: „Umřela Džaka, umřela Džaka.“

Mrtvou opici odnesli nedaleko na kupu hlíny a tiše se usadili do trávy, zapálili dýmky a mlčky kouřili, zjev to u hovorného národa zřídka se vyskytující. Přemýšleli o nešťastné Džace, a jak by si opatřili novou opici. V mlčení seděli, až slunce zapadlo a byl večer. Rozdělali oheň a kouřili dále.

Náhle pronesl jeden cikán: „Já mám hlad.“ „Já též,“ přizvukovali sedící kolem ohně a stará cikánka rozhorleně vykřikla: „Snězte vzduch, snědli jste všechno v poledne, říkala jsem vám, abyste pamatovali na večer.“

„Az eb adta!“ zaklel jeden z tlupy, „ani králíka v lese, všechno zde postříleli. Mizerná krajina!“

„Nekřič,“ napomínala stará žena, kouříc z hliněné dýmky tabák, smíšený se sušenou kůrou, „dočkej rána, najíš se v nejbližší vesnici.“ Opět bylo ticho, přerušované jen praskotem větví, přikládaných na oheň. Po nějaké době prohodil mladý cikán, ohlížeje se stále směrem, kde ležela mrtvá opice:

„Snězme Džaku!“

„Mukaču![Darebáku!] Co to mluvíš,“ obořili se někteří z tlupy na mladíka. Zavládlo ticho. Seděli asi hodinu mlčky, a čím dále seděli, tím více členů tlupy pošilhávalo směrem, kde na kupě hlíny se rýsovaly v měsíční záři obrysy opice.

„Sníme Džaku, já mám hlad!“ vykřikl jeden. „Sníme ji,“ zahlaholili všichni, nevyjímaje ani starou cikánku, která snivě zašeptala: „Sníme chuděrku, aby neshnila.“

Za chvíli již cikáňata se střídala v točení rožně, na kterém se pekla stažená opice.

Lesem zazněly v nočním tichu zvuky maďarsko-cikánské písně:

Lesz még cigány lakodalom,
lesz még maro az asztálon,
hej rano, nerano, ne
či limare, čalama gažore.

[V překladu píseň zní:
Bude svatba u cikánů,
bude „maro“ na stole,
mouku máme v stodole,
hej v naší, v naší ne!]

Nešťastná Džaka vydávala libou vůni pečeného masa.

Maro jest oblíbená krmě uherských a rumunských cikánů, skládá se z masa, kukuřičné mouky a koření. Ochutnal jsem maro, ale nechutnalo mi, poněvadž na tento polodivošský pokrm nejsme na západě zvyklí.