|
Před čtyřmi dny poslali ještě telegram českému
klubu poslanců na říšské radě, v němž, jak na
schůzi občanského klubu bylo usneseno, vybízeli
se čeští poslanci k nejostřejší opozici proti
vládě a dnes jedou v černých šatech do Vídně.
Vyžádali si u svého poslance, aby je předvedl
ministrovi železnic.
V novinách se objevila totiž zpráva, že vláda
chce požadovat 230 milionů na stavby místních
drah.
Tak tedy jeli do Vídně, aby vymohli pro své
městečko místní dráhu, což by znamenalo velice
mnoho pro kapsy členů deputace.
„Jakpak asi vypadá náš poslanec,“ řekl purkmistr
Krenek, uřezávaje kus vepřové pečeně.
Pana poslance totiž neviděli od posledních
voleb, kdy jim slíbil posádku, průmyslovou
školu, dráhu, vodovod, továrnu na tabák a ještě
jiné věci. Ale po svém zvolení - jak přišel, tak
zmizel.
Posledně s ním mluvil purkmistr, když po zvolení
vyrovnal v jeho restauraci účet za pohoštění
voličů. Potom uplynula celá řada let, kdy jejich
poslanec usínal v parlamentě. A vlády se
střídaly a jejich poslanec stereotypně mlčel.
Ba, bylo to více než pouhé mlčení a bylo v tom
příšerně dlouhém mlčení něco úchvatného. V
referátech z říšské rady nikdy se neobjevilo
jeho jméno. Zmizel v chaosu Vídně, zapadl v
bouři politického života a jen vždy prvého v
měsíci objevila se jeho ruka v okně parlamentní
pokladny a přijala obálku s dietními penězi,
načež muž ten mlčky podepsal poukázku, opustil
zachmuřeně parlamentní budovu a odjel do hotelu
Nordwestbahn, Vídeň II., Taborstrasse 74, kde
bydlel po celou tu řadu let.
Ministerstva se střídala a opouštěla paláce, ale
on klidně dále bydlel v Taborstrasse 74, v II.
poschodí a klidně den co den se objevoval v
Polanově klinice ve Steindlgasse 4, u plzeňského
Prazdroje, sedával pod obrazem Havlíčka a mlčel
a pil.
Plzeňské pivo v nepřátelské Vídni bylo jeho
pojítkem s domovem. Byl dokonalou stráží na
Dunaji, zasmušilou vedetou.
„Nějak málo je slyšet o našem poslanci,“ mínil
kupec Nejtek.
Purkmistr uznal za dobré se ho zastati. „Huba
není všechno, sousede. Práce, to je to pravé.
Náš poslanec není tlučhuba. Je charakter. Slíbil
nám posádku, průmyslovou školu, dráhu, vodovod,
továrnu na tabák a tak dále a také to vymůže. To
je věcí, panečku, to nejde tak rychle. Jen
strpení. Hlavou zeď nerozboříš, nemám pravdu?
Práce kvapná málo platná, sousede.“
Zatím co jeli, jejich poslanec spal jako obvykle
do půl jedenácté, pak se nasnídal a šel na
procházku do Prateru. Z Prateru jel k sněmovně a
vstoupil do parlamentní restaurace. Zpozoroval
dnes, že ho to vše nudí. Vypil sklenici
plzeňského, načež šel do zasedacího sálu a
posadil se k svému stolu.
Kolem bylo prázdno. Ministr vyučování odpovídal
na nějakou interpelaci stran zavření české školy
a pan poslanec se strašlivě nudil. Počal zívati
a odešel do kuloárů.
Poněvadž v kuloárech byla nějaká schůze polského
klubu, uznal, že jest zde zbytečný, a vyšel z
parlamentu. Chodil tak po ulicích a díval se na
jídelní lístky, vyvěšené za okny restaurace.
Na Hauptstrasse 7, v hotelu Goldenes Lamm
zahlédl vyvěšeno menu s francouzskou husičkou se
salátem. To ho trochu občerstvilo. Vešel
dovnitř, pojedl s chutí oběd, ale při černé kávě
upadl opět v melancholii.
Po celou tu řadu let, co je poslancem, není to
nic než nudné potloukání se po nepřátelské
Vídni. Peníze plynou jako voda, dvacet korun
denně se utratí lehce.
A když člověk přijde do parlamentu, hučí to
kolem jako mouchy, člověku se oči klíží, pomalu
usíná - a najednou k tobě někdo přijde, vzbudí
tě a řekne: „Pane kolego, buďte tak laskav,
podepište mi interpelaci.“
Jest po klidu. Už se ti nevrátí sladké snění a
ty prcháš z parlamentu do ruchu vídeňských ulic,
potloukáš se bezmyšlenkovitě promenádou. Někdy
chytíš nějakou dámičku a jdeš s ní do bytu. A
vyjdeš, ubohý poslanče, zase do těch ulic
nepřátelské Vídně a vlezeš do nějaké kavárny.
Mrzutě odhodíš politické deníky, neboť politika
stala se ti pomalu jako poslanci nesnesitelnou a
počneš probírati obrázkové časopisy.
Pomalu blíží se večer. Zvolíš si divadlo, kde
dávají lehkou frašku nebo operetu, jen aby tě to
trochu vytrhlo z nudy politického života.
Melancholické vzpomínky táhly dál hlavou pana
poslance při černé kávě.
Když se pak člověk vrátí z divadla do svého
hotelu, má tam různé pozvánky na schůze klubů.
Hodíš to do kamen. Trapná léta, plná nudy!
Ne, do parlamentu už se nevrátí!
Vyšel z restaurace a na náměstí sv. Štěpána
uzrál v něm velký úmysl. Vzdá se mandátu. Oznámí
to ještě dnes českému poslaneckému klubu.
Vsedl do podzemní dráhy a jel do svého hotelu
Nordwesbahn, aby tam napsal své rozhodnutí.
Zde čekalo ho nemilé překvapení, neboť dlela tam
již deputace z jeho volebního místa. Tiskli mu
ruce a nazývali ho svým milým poslancem. Chtěl
se vymanit z jejich pravic, ale oni ho tlačili
do kouta pokoje a purkmistr, jenž byl zatím
vypil rychle tři čtvrtky vína, počal mu tykat a
říkal, plácaje ho po zádech: „Ty dobře vypadáš,
viď, že nás dovedeš k ministrovi! Jsi chlapík,
kluk jako buk!“
„Až zítra, přátelé,“ pravil svým mužným hlasem,
tím známým hlasem, který se rozléhal sálem
jejich radnice před lety, když jim sliboval
posádku, průmyslovou školu, dráhu, vodovod,
továrnu na tabák a ještě jiné pěkné věci.
Potom je prováděl po Vídni a po půlnoci je
zanechal v hotelu Wolf Dietrich.
Od té doby zmizela jeho stopa a není známo, kam
se poděl. Jeho mandát jest uprázdněn a máme o
jednoho měšťáckého poslance méně. |
