|
Šel jsem o půl sedmé ráno z Reduty. Byla mlha,
čerstvý mráz pronikal až do kostí. Ale přesto
jsem se odhodlal projít ostrov několikrát sem a
tam. Tomu se říká zdravotní procházka. Ostatně
jsem byl také hodně ospalý. Prahu, která se
pomalu vynořovala z par a mlh, jsem viděl
přivřenýma očima jako ve snu. Náhle jsem vrazil
hlavou do něčeho, myslil jsem, že to je větev, a
podíval jsem se rozmrzele nahoru. Co jsem viděl,
naplnilo mne zděšením. Do čeho jsem vrazil
kloboukem, nebyla větev, nýbrž - bota, lakýrka.
A nahoře nad ní bylo vidět černé kalhoty. Nebylo
pochybnosti, byl to oběšenec. Chvíli se
pokoušela o mne nevolnost. Pak jsem si dodal
odvahy a podíval se důkladně na sebevraha. A
viděl jsem především, že má jen jednu botu.
Druhá kalhota nekončila lakýrkou, nýbrž kopytem.
Podíval jsem se tedy více nahoru. Dlouhý
vyplazený tmavorudý jazyk, na hlavě dva mohutné
rohy, mezi šosy elegantního fraku splýval dolů
chvostnatý ohon. Nebylo již pochybnosti.
Sebevrah, který zde přede mnou visel, byl - sám
čert.
Na lavičce, která byla pod sebevrahem, leželo
veliké psaní s nápisem: ,,Těm, kdo najdou mou
mrtvolu.“
To jsem byl já. Vzal jsem tedy dopis, otevřel
jsem ho a četl:
„Především musím oplatit dluh vděčnosti, který
se týká pražské policie. Kde byl jaký vrah nebo
jiný zločinec, vždycky se poctivě starala o to,
aby neodpykal si svůj trest na světě, nýbrž aby
se dostal do rukou mých. Ted se chci odvděčit.
Vím, že by, až najde (najde-li ji) mou mrtvolu,
nezjistila mou totožnost ani do skonání světa.
Povím jí to tedy: jsem čert. A co se týče mé
smrti: spáchal jsem sebevraždu.
Co se týče pohnutek mého činu, stačí, vylíčím-li
krátce události poslední noci. Chtěl jsem se
přesvědčit, jak se mne dosud lidé v Praze bojí,
a proto jsem si zašel na redutu, kde se
scházejí, jak jsem slyšel, všecky vrstvy
pražského obyvatelstva. Oblékl jsem si frakový
oblek, ale jinak jsem zůstal ve své přirozené
podobě, abych viděl, jakým dojmem budu působit.
Sotva jsem vstoupil do sálu, dali se všichni do
smíchu.
,To je výborná maska,’ pravil kdosi.
Myslil jsem, že se mne leknou, a zatím se smáli.
Byla to chyba, cítil jsem, že jsem se
nemaskoval. Ale doufal jsem stále, že se mne
přece někdo lekne a uteče. Chyba lávky. Lidé mi
ukazovali nepokrytě své sympatie, poněvadž
myslili, že jsem maskován.
Konečně jsem se přiblížil k jakési staré panně,
na níž bylo vidět, že je nesmírně nábožná a do
reduty přišla pouze proto, že nikde jinde
žádného milence ani ženicha nechytla.
Rozhovor mezi námi byl dost originelní.
‚Slečno,’ pravil jsem, když obdivovala moji
masku, ,musím vám něco říci. Klamete se ve mně.’
,Ó, nikoli,’ odpověděla sladce, ,zklamala jsem
se v jediném muži, byl to právní praktikant
Šťovíček, který se se mnou zasnoubil a pak mne
nechal sedět, ale v nikom jiném.’
,A přece se ve mně klamete,’ řekl jsem.
,Ne, ne,’ odpověděla s plamenným pohledem, ,na
první pohled jsem poznala, že jste charakter.’
,Ale přece, slečno. Moje maska není pouhou
maskou, je skutečností. Jsem opravdu čert.’
‚Nejsem z těch, kterým záleží na civilním
postavení. Mám dosti slušné soukromé jmění, a
chceš-li, můj drahý, abych byla Tvou...’
Utekl jsem.
Zhrozil jsem se. Již ani nábožní lidé se mne
nebojí a tato členka třetího řádu sv. Františka
vzala by si mne dokonce za muže. Ale prozatím
jsem se upokojil. Nebojí se mne právě proto, že
je nábožná. Má doma zcela jistě svěcenou vodu,
škapulíře, a kdo ví co ještě. Obrátil jsem se na
nepravou adresu. Nejsem stvořen proto, aby se
mne báli ctnostní lidé, nýbrž aby se mne báli
hříšníci. Na ty se musím obrátit a pak uvidím.
Také jsem zanedlouho takového člověka našel.
Seděl u stolku s dvěma děvčaty, se kterými se
bavil více než nenucené. Skoro rozpustile. Zde
bylo to, co jsem hledal.
,Bezbožná chásko,’ zahřměl jsem přísně,
‚nebojíte se, že vás vezmu s sebou?’
,To by mohli,’ odpověděla první dívka. Vzít nás
s sebou takhle na večeři!
‚Nemyslete na věci pozemské,’ řekl jsem, ,když
stojíte před knížetem pekel.’
Bouřlivý smích mi byl odpovědí.
,Vy jste opravdu povedený,’ pravil muž.
‚Ostatně,’ podotkla druhá dívka, ‚myslím, že v
pekle je docela hezky. Aspoň tam nejsou staří
dědkové a báby, které stále jenom kážou.’
,Tak?’ tázal jsem se překvapeně.
,To se rozumí,’ řekla mi. ,Co je v pekle?
Skřípění zubů. A staří dědkové a baby zubů
nemají. Ne?’
Byl jsem poražen, ale nevzdal jsem se přece
ještě veškeré naděje.
Cožpak takoví lidé, těm je hej. Jak by se mne
měli bát? Je zřejmo, že vůbec ani ve mne nevěří.
Kdo by se potom divil, že jim neimponuji. Musím
nalézt člověka sice hříšného, ale zase přece
takového, aby věřil v mou existenci á v pekelná
muka.
Chodil jsem dlouho po sále marně. Ale konečně
jsem přece jen našel, co jsem hledal. Na redutě
byl - ovšem zakryt maskou - vysoký církevní
hodnostář a při tom světák. Právě takového muže
jsem potřeboval. Přistoupil jsem k němu a řekl:
,Nejdůstojnější monsignore!’
Dělal, jako by neslyšel.
Nerozpakoval jsem se dlouho a zatáhl jsem ho za
rukáv.
‚Vás myslím, monsignore.’
‚Mýlíte se patrně v osobě,’ řekl zvysoka. ,Ale
kdepak, docela nic se nemýlím,’ řekl jsem, ,znám
vás.’
Pak jsem mu pověděl jeho jméno i jméno té,
kterou tu hledal.
,Kdo jste?’ tázal se udiveně a trochu úzkostlivě
zároveň.
,Vždyť vidíte, nejdůstojnější pane. Moje domnělá
maska není maskou, nýbrž skutečností. Jsem
čert.’ Prelát se dal do hlučného smíchu.
,Zapomínáte, milý pane, s kým mluvíte. Jsem-li
rád, že ve vaši existenci věří jiní lidé, a
jsem-li z vás živ, neznamená to, že v ni věřím
já. Ale přijde-li nás strašit strašidlo, které
jsme my sami vymyslili, je to již přece jen
drzost...’
,Nejdůstojnější monsignore,’ zvolal jsem téměř
zoufale, ,vy ve mne nevěříte?’
,Ani mi nenapadne,’ odpověděl mi veselý
monsignor.
,A prosím vás, proč?’ zaúpěl jsem.
A monsignor počal svůj výklad. Četl jsem svého
času brožury, ve kterých se dokazovalo, že
vlastně neexistuji, ale teď jsem se přesvědčil,
že ke spisování atheistických spisů by se měli
brát pouze monsignoři. Vykládal mi nemožnost mé
existence tak důkladně a obšírně, že jsem počal
sám věřit, že vlastně neexistuji. Marně jsem se
všecek ohmatával, nevěděl jsem, zdali má
existence není pouhý přelud.
Vyšel jsem z té rozmluvy v duševním stavu, který
nemohu popsat. V srdci mi tkvěla jako bodavý
osten těžká otázka: .Existuji nebo neexistuji?’
Ale konečně jsem se rozhodl: Je-li můj celý
život pouhým přeludem, pouhým snem, pak je lépe,
ukončím-li ho rázem. A existuje-li skutečně,
poznávám jedno: že jsem se dnes již přežil.
Nikomu neimponuji, nikdo se mne nebojí. Dokonce
již nikdo ani pomalu ve mne nevěří. Je konec.
Jakmile vyjdu odtud ven, oběsím se. Smrti své
nelituji, je to logický důsledek toho všeho, co
jsem v poslední době zažil.“
Dočetl jsem. A když jsem se ještě jednou podíval
na mrtvolu na stromě visící, zdálo se mi, že ve
ztrnulé její tváři je cosi jako výraz bolestného
zklamání. |
