I
LAO-TING BYL CENZOREM v PROVINCII SE-ČUEN, což
jest provincie Čtvero Údolí. Zpívají tam ptáci,
želvy prohánějí se tam mezi květy leknínů na
jezírkách a mají tam hodného místokrále
Kung-Denga. Jsou tam krásné pagody, ve kterých
knězi sbírají malé měděné sapeky dílem pro sebe,
dílem pro dalajlámu, zástupce Buddhova na zemi.
Jsou tam četné a roztomilé kláštery mezi polmi
čajovníků i na kopcích mezi borovicemi - a v
těch dějí se zázraky ještě větší, než o nich
vypravují knězi Nebes Pána.
Náboženství Nebes Pána se dobře neujímá v
provincii Čtvero Údolí, poněvadž je dražší, než
učení Buddhy nebo filosofa Lao-tse či učence
Konfucia.
Ďáblové západních krajin, kteří hlásají učení
Nebes Pána, netěší se velké oblibě, občas jim tu
a tam zakroutí krky nebo utopí v Jangce-Kiangu,
který se velebně nese od západu na severovýchod
celou provincií. Očekávají přitom ti dobráci
zázraku, ale dosud se nedočkali. Žádný ďáblík ze
západu, třebas by až do poslední chvilky vzýval
Nebes Pána, neobživl, když mu pořádně zakroutili
krk. Bylo to velmi směšné, ale člověk dobrého
vychování o tom nepovídá.
V provincii Čtvero Údolí jsou krásné Soudní domy
Hoa-juen čili květnice, ve kterých přebývají
soudní mandaríni, jsou tam četná kasárna, ve
kterých žijí vojenští mandaríni a ve kterých je
socha svatého válečníka Kuang-tiho, boha války,
který padl jednou po dlouhých bojích i se svým
synem Kuang-pingem, jeho stálým průvodčím. Před
touto svatou sochou pálí mandaríni vojenští s
vojenskými nováčky vonné tyčinky.
Pak je v každém městě fu první třídy i cen druhé
a hien třetí třídy, Dům Ochranných Opatření, kde
žijí mandaríni policejní. Tito nosí na čepici
žlutou kuličku a mezi ně patřil Lao-Ting,
nejslavnější cenzor z provincie Čtvero Údolí.
Tento měl dozor nad časopisy, vycházejícími v
hlavním městě provincie v Tacien-lu.
V Čing-tu-fu měl statek, bral za cenzorování
časopisů dva tisíce uncí stříbra ročně a doma
měl osla, kterému říkal Hu-pe.
„A oba dva,“ řekl ke mně Jong-Seng, „cenzor
Lao-Ting i ten osel byli kamarády.“
II
Jejich přátelství bylo větší, než láska
místokrále k Mandžurům a Mongolům, kteří se za
páté dynastie zmocnili trůnu.
Cenzor Lao-Ting a osel Hu-pe byli
nerozlučitelní.
Byli jedna duše.
Cenzor miloval osla a osel cenzora.
A osel Hu-pe nebyl hloupý tvor.
Každého rána přišel Lao-Ting k oslovi, který
stál uvázán v pěkné stáji a vyvedl ho ven do
zahrady, kde v rybníčku proháněly se zlaté rybky
mezi kořeny vodních lilií.
A cenzor Lao-Ting dal oslovi chroupat jádra
kdýně, udeřil na gong a sluhové přinesli
časopisy Lao-Tingovi určené k cenzuře a v
porcelánové misce černou rozdělanou tuš,
štěteček a teplou kořalku z rýže saki.
A nyní Lao-Ting napil se saki, dal oslovi
ochutnat a jal se hlasitě zpěvavým hlasem číst
časopisy.
Přitom díval se na osla Hu-pe. Osel Hu-pe
naslouchal. Tiše, klidně a pak se dal do křiku.
To byla závadná místa v časopisech. Lao-Ting
namočil štěteček do tuše a škrtal. Osel se
uklidnil a vztýčil ohon. Pak přišla místa zlá a
darebná. Osel Hu-pe svěsil ohon a počal křičet
poznovu, pokud závadná místa Lao-Ting nezamazal
tuší.
„Dnes jsou oba dva,“ pravil Jong-Seng, „cenzor
Lao-Ting i osel Hu-pe vycpáni v císařském muzeu
v Pekingu.“
III
V provincii Čtvero Údolí vychází 3737 časopisů.
Z těch je 3732 vládních a pět vydávaných občany,
stojícími mimo vládu. Jsou to listy prodavačů
čaje, plavců z plovoucích zahrad na
Jangce-Kiangu a tři ostatní, kteří si neváží
otce a matky, totiž mandarínů vojenských,
soudních a policejních.
Urážejí posvátné opice paviány, které jsou u
dvora oblíbeny pro své směšné kotrmelce a
svatost.
Lao-Ting dobře o nich věděl, neboť na ty
časopisy upozorňovalo ho vždy hýkání oslíka
Hu-peho.
Ačkoliv choval velkou úctu k potištěnému papíru,
propadaly ony tři časopisy stálé konfiskaci,
neboť nikdy nezačínaly jako jiné časopisy
nadpisem Vzdejte úctu!
Jeden z nich dal si nadpis Tlučeme na žalobný
buben, druhý nazýval se Věčná Slušnost a třetí
Hrdlo sevřené těžkou kládou.
„Osel Hu-pe se mohl vždy uhýkat,“ pravil
Jong-Seng, „a cenzor Lao-Ting byl by málem
vymazal všechny zásoby tuše ze státních skladišť
na ty tři časopisy.“
IV
Bylo to po velké povodni, kdy osel Hu-pe i
cenzor Lao-Ting měli velkou práci. Oba
konfiskovali časopis prodavačů čaje, který
nadával na povodeň, poněvadž zničila keře
čajovníků v údolí. Konfiskovali také časopis
plavců z plovoucích zahrad na veletoku, poněvadž
ten spílal otci vod Jang-ce-Kiangu, na kterém
uplavalo a ztroskotalo se plavcům mnoho
plovoucích zahrad.
Osel to dobře vystihl, že co tam stojí psáno, je
pobuřující, neboť před povodní nařídily vládní
úřady v celé provincii modlitby za déšť k
Velkému Draku. Velký Drak, boje se vyhnanství,
spustil takový vydatný déšť, že velká povodeň
rozlila se po provincii Čtvero Údolí. Jisto je
tedy, že povodeň stala se na popud vlády, byla
tedy věcí, o jejíž dobrotě a líbeznosti nebylo
lze pochybovati. Místo tedy aby byly oba
časopisy psaly „Vzdejte úctu vládě i povodni“,
mluvily posměšně o celé záplavě a o Velkém
Draku.
„Milý osle Hu-pe,“ řekl cenzor Lao-Ting ku svému
příteli, „tak letí čas a změna běží jemu ve
stopách. Pamatuješ se, že nedávno jsem oba
časopisy chválil pro dobré chování? Co asi
hrozného budou psát tři ostatní?“
Osel se smutně podíval na Lao-Tinga. Lao-Ting
četl.
Hu-pe, oslík, naslouchal pozorně a nezahýkal,
neboť časopisy neobsahovaly toho dne nic
závadného.
Lao-Ting díval se tázavě na Hu-peho a osel Hu-pe
vztyčil uši a zastříhal. Znamenalo to, aby
Lao-Ting četl ještě jednou: Snad se přece něco
nalezne.
Četl tedy poznovu a opravdu osel nehýkal, neboť
neshledával dnes žádnou špatnost.
Místo politického úvodníku byl tam článek, jak
krmit slepice, na místě politických zpráv
poučení o tom, jak si má počínat člověk, který
padá se skály do řeky. V různých zprávách, kde
dříve uráželi posvátné opice paviány, byly
články, popisující všechny druhy rýže a jak
možno poznat stáří psa, který ztratil nešťastnou
náhodou zuby.
Osel si mohl zoufat, pobíhal nepokojně a počal
slintat. Za hodinu dostal koliku a do večera
skonal v náručí cenzora Lao-Tinga.
„A že je vycpaný v císařském muzeu v Pekingu,“
pravil Jong-Seng, „to jsem vám už řekl.“
Ubohý Lao-Ting! V celém městě Tacien-lu ho vřele
litovali, neboť ztratit tak náhle přítele a
pomocníka je hrozné. Druhý den po úmrtí Hu-peho
seznal Lao-Ting, jaká to náhlá ztráta a
nenahraditelná. Ubohý těžce zkoušený policejní
mandarín nevyznal se nyní docela v ničem. Nebylo
Hu-peho, aby mu hýkáním dal najevo, co má
konfiskovat. Ubohý starý Lao-Ting! Zšedivěl mu
jeho cop a vlasy z něho počaly vypadávat.
Nebožák Lao-Ting si popletl všechno a místo těch
třech časopisu podléhajících stále konfiskaci
počal konfiskovat časopisy vládní, podotýkaje,
že štvou a pobuřují lid k nezákonným činům.
Úmrtí milého osla znamenalo pro něho, že neví,
jak si vlastně při cenzuře počínat.
A Lao-Ting jako čestný úředník věděl, jak si
pomoci, podávaje tak příklad potomkům, kteří
nechť mu vzdávají úctu jako otci, neboť jest
nejkrásnější ctností dobrovolně zemřít,
necítíme-li, že jsme schopni vyplnit povinnosti
vládního úředníka.
Ubohý starý Lao-Ting! Napřed vypil všechnu tuš,
která ještě zbyla po častých konfiskacích v Domě
Ochranných Opatření. Výsledek toho byl, že
dostal také koliku, ale žil dál.
Pak napsal tedy na dlouhý široký proužek
červeného papíru svým přátelům pozvání k obědu a
po obědě rozpáral si před nimi břicho z levé
strany na pravou, jak káže slušnost.
Tak skonal moudrý cenzor Lao-Ting, právě když mu
místokrál posílal nového osla na výpomoc z jeho
nesnází.
Ubohý Lao-Ting! Mandaríni policejní, soudní a
vojenští dali ho pěkně vycpat a poslali darem
místokráli z provincie Čtvero Údolí, ten pak
daroval jej zase do císařského muzea v Pekingu.
„Tak se osel Hu-pe a cenzor Lao-Ting,“ pravil ke
mně se slzami v očích Jong-Seng, „po smrti
setkali v muzeu a od té doby z úcty k oběma
předkládají v provincii Čtvero Údolí všechny
časopisy k cenzuře jen oslům. Vy, běsové od
západu, tohle všechno asi nechápete, poněvadž u
vás neznáte cenzury.“
„Zajisté, že ne,“ řekl jsem k Jong-Sengovi,
„neboť v našich krajinách byla cenzura zrušena
již roku 1848, milý ďáble od Žlutého moře!“ |
