|
Byly to vskutku krásné kontuše. V celém údolí
řeky Skawy šil tak pěkné kontuše jen krejčí Jan
Kaniňski v Lažeci.
Kontuše z modrého sukna s červenou podšívkou, ze
sukna modrého jako nejjasnější obloha na jaře a
z červené podšívky, jako když zapadá v zimě rudé
slunce.
Tak aspoň se o nich vyjádřil lažecký učitel,
který z dlouhé chvíle psal básně.
Knoflíky na kontuších Jana Kaniňského byly
veliké jako stříbrný rýnský, ze žlutého plechu,
který se leskl, dle vyjádření lažeckého učitele,
jako hvězdy na obloze. Těch knoflíků bylo na
kabátě šestnáct a právě tolik zlatých stál
takový kontuš. Šestnáct rýnských a šestnáct
kalíšků jasné matičky vodky.
Nebyly to kontuše bílými pruhy sukna lemované
tam, kde se kabát zapíná, takové kontuše to
nebyly. Z jednobarevné látky byly provedeny, nic
neuráželo oko, pohlédl-li kdo na takový kontuš.
Se zálibou pak díval se na sedláky vykračující
si v těch kontuších, tak zvláštních a přece tak
pěkných a lahodných zraku pozorovatelovu.
Ať pak sedláci přepásali kontuš jakýmkoliv
pasem, pobitým ozdobami z mosazného plechu, nebo
jen obyčejným koženým, každý ten pas, který
jinde na jiných kontuších přepásaný hrál
důležitou roli v harmonii celku, na kontuších
Jana Kaniňského úplně se ztrácel, byť by i byl
to pas nejhezčí.
Takové to byly kontuše a také nejen z
nejbližších vesnic u Lažece chodili sedláci ty
kontuše kupovat, ale i zdaleka ze Zwary,
Pochlocze, Kdówa, Raszowa, ba i z hor, deset
dobrých hodin cesty, jako ze Vsi Nové a z
Góbówa...
Andrzej Wilk z Góbówa šel si také koupit do
Lažece kontuš. Stalo se to takto.
Chudší sedláci než Andrzej měli již ty krásné
kontuše a v neděli v kostele bylo to, jako kdyby
člověk díval se na pole, na kterém rostou samé
chrpy. Modraly se kontuše, knoflíky se leskly,
což byla také největší ozdoba chrámu a mezi těmi
krásnými kontuši nepěkně se vyjímal obyčejný
kontuš Andrzejův. Tento jeho dlouhý kabát byl už
vybledlý, snad byl, když ho nosil otec
Andrzejův, kdysi zelený, ale nyní vypadal
ošklivě.
Lidé říkali, že to ruší celou pobožnost, když se
objevil Andrzej v kostele ve svém starém
kontuši.
Jednou dokonce přišel Andrzej do kostela s
velkou černou záplatou na pravém rameni svého
kontuše. Tenkrát po kostele řekla Andrzejovi
Jadwiga Žorowa, když Andrzej přistoupil k ní,
aby ji doprovodil přes vesnici do jejího domu:
„Půjdu dnes sama, Andrzeji, celá ves se mně
směje. Že chodím s tebou, s takovým lakomcem,
který ne aby si koupil kontuš, jako mají jiní,
ale stále chodí ve starém.“
Andrzej chopil se Jadwigy za ruku, ale Jadwiga
se mu vytrhla:
„Máš černou záplatu na rameni, Andrzeji, hůř
vyhlížíš než žebrák.“
„Kup si nový kontuš,“ zaznělo mu ještě do uší a
Jadwiga přidala se k děvčatům jdoucím z kostela.
„Ej, Jadwigo,“ volal Andrzej.
„Kup si nový kontuš,“ zazněla stejná odpověď a
Andrzej vrátil se smutně do svého statku.
Tak se stalo, že Andrzej Wilk vypravil se do
Lažece koupit si krásný modrý kontuš s lesklými
knoflíky od krejčího Jana Kaniňského.
Krejčí Kaniňski vybral mu ze svých zásob jeden
nejkrásnější. Andrzej Wilk, když z Lažece šel
domů večer, hodlaje někde ve Zware přespat,
kráčel cestou podél řeky Skawy. A když se
podíval na lesknoucí se hladinu řeky, nemohl se
poznat.
Novým kontušem stal se z něho nový Andrzej Wilk.
Modrá barva sukna, třpytivé knoflíky, odrážející
se od hladiny řeky jako od zrcadla, uváděly ho v
nadšení. Připadal si jako boží anděl.
„Škoda, že už dnes nemohu být doma,“ vzdychl si,
„to by se Jadwiga divila, holka vystrojená, já
vystrojený, to bude z nás párek. Ej, Andrzeji,
kdybys sám se nedíval do vody, ani bys nevěřil,
že jsi to ty. Škoda, že domů mám deset hodin,
dobrých deset hodin cesty.“
„Dnes přespím v krčmě ve Zware,“ uvažoval, „a
zítra někdy odpoledne budu už doma v Góbówě.
Jadwiga až mne uvidí, řekne: Nu, Andrzeji, ani
velkomožný pán se ti nevyrovná. Jak ti ten
kontuš, Andrzeji, sluší!“
Schýlil se večer, když Andrzej ocitl se před
krčmou žida Barocha ve Zware. Vešel a poručil si
půlčík obyčejné „mocnéj“.
„Ó ne, pane,“ usmál se krčmář, „na nový kontuš
patří kontušovka.“
„Nu, dones, žide, tedy kontušovku,“ rozkazoval
Andrzej, „což, líbí se ti ten kontuš?“
„Jak velkomožný pán vypadáš, pane,“ pochvaloval
krčmář, „už jsem dlouho neviděl kontuš tak pěkný
a aby tak hezky na tělo padl.“
„Jako pan plebán vypadáš,“ chválil dále krčmář,
když přinesl kontušovku. „Jen pij na šťastný
nákup.“
„Pěkný kontuš,“ prohodil jeden ze zdejších
sedláků, kteří seděli kolem stolu a popíjeli
mocnou. „Sluší ti dobře. A takovou věc třeba
dobře zapít. Ne každý šťastně koupí. Tu je
příliš veliký, tu zas malý a na tvou postavu ne
a ne najít. Všechny oblečeš a žádný ti nepadne.
Až ten, myslíš. Oblečeš, a rukávy dlouhé! Ale
tobě dobře padne. Všechno v pořádku, jako by ho
na tobě šil. A proto třeba takovou věc zapít.“
„Když má člověk ponejprv kabát na sobě,“ ozval
se jiný, „a v něm pije, tu ho štěstí neopustí.
Kup něco šťastně a nepopij si - nejsi chlap!“
„Jsi-li ženat,“ pravil vysoký sedlák, „žena
radostí nebude vědět, co dělat, až tě uvidí. A
nejsi-li, tu děvče tě obejme a řekne: Ej, jaký
jsi pán, chlapče!“
„Ještě půlčík kontušovky vypiješ,“ řekl krčmář,
když Andrzej rozradostnělý všeobecnou chválou a
obdivováním dopil, „tak třeba po chlapsku pít.
Na sebe pěkně dát a dovnitř pěkně dát. Kabát
navrchu a kontušovka uvnitř hřeje. Vždy si
sousedka má sednout k sousedovi.“
Když Andrzej zahřál se druhým půlčíkem
kontušovky a vypil na radost třetí, dopil na
šťastný nákup čtvrtý a usmyslil si, že bude
nejlépe, když za noci vydá se na cestu domů,
ráno přijde do Góbówa, zaklepá na okno Jadwigy,
Jadwiga otevře a ještě za ranního šera objeví se
před ní v celé kráse nového kontuše.
Vypil tedy pátý půlčík na posilněnou a vydal se
do tmavého večera na cestu.
První zastávku udělal v úvoze, kam spadl ze
stráně, když se opět na stráň vyškrábal a otřel
si bláto z rukou o kontuš, vrávoral dále, veden
kupředu myšlenkou, aby ještě ráno Jadwiga
uviděla jeho nový kontuš.
Druhá zastávka byla na silnici do Pochlocze, kde
Andrzej padl na štěrk silnice a zvolal: „Svatý
Andrzeji, nos je pryč!“
Třetí zastávka byla před samou vsí Pochloczem,
kde vnikl zvláštním způsobem do hustého trní u
silnice a hezky dlouho trvalo, nežli se z něho
vymotal.
Jak se z trní dral, polekaly ho velmi zvuky:
rup, rup, rup! „Nějaké zvíře je v trní,“ lekl se
a vydrav se z houštiny, pokřižoval se a dal se
do běhu, který skončil tím, že Andrzej náhle
počal sjíždět ze stráně do neznámého mokra.
„Bůh budiž se mnou,“ vzdychl si, když se z
mokřiny vydrápal na silnici, „už abych byl doma
a Jadwiga uviděla můj nový kontuš.“
Posilněn tou myšlenkou kráčel statně a kdykoliv
upadl, znovu statně se zvedl a spěchal přes
Pochlocz do Kdówa. Tam je cesta velmi špatná.
Jde z kopce a jest rozježděná, plná bláta.
Andrzej zrychlil si cestu tím, že se kutálel v
blátě až ke Kdówu, odkud opět statně kráčel
lesem do Raszowa, kde je cesta lepší, až na to
trní, jako maliny, ostružiny a jiné, do kterých
co chvíli zapadal a lekal se zvuků: rup, rup.
„Bože jediný,“ vzdychal, „ještě mne něco roztrhá
a pak Jadwiga neuvidí ani Andrzeje, ani můj nový
krásný kontuš.“
Zastávek bylo hojně. Andrzej padal, zvedl se,
klopýtal dále, padal do trní, bláta, na kamení a
za Raszowem vrážel do lesních stromů u cesty.
Tam bylo zle. Andrzej šlápl si na kontuš, ozvalo
se tajemné: rup, rup, které ho uvedlo opět do
strachu před dravou zvěří.
Uskočil stranou a narazil na strom. Ozvalo se
opět to strašné: rup! Ulekaný Andrzej sebral
všechnu sílu, aby se od stromu odtrhl, neboť
nebylo pochyby, že ho něco zezadu drží a běžel,
pokud mohl, po cestě dolů, kterou si zkrátil
kutálením se, jako od Pochlocze do Kdówa.
Pak se dole zvedl a statně bral se dále, jen aby
již co nejdřív Jadwiga uviděla jeho nový krásný
kontuš.
„Na przód! Kupředu, Andrzeji!“ křičel do noci,
dodávaje si tak síly k další cestě.
Byl to hrozný pochod, kde celé okolí proměňovalo
se na jeho nepřítele, ať to bylo trní, či
příkop, či štěrk, stráň, stromy...
Ale všechno to šťastně překonal s pilností
mravence, když ho lezoucího na strom vítr shodí,
opět leze bez ustání nahoru.
O páté hodině ranní octl se Andrzej po hrozných
svízelích v Góbówě před stavením Jadwigy.
Ves se ještě neprobudila v ranním šeru. Jen
kohouti hlučně kokrhali, když Andrzej stanul
před oknem, za kterým spala jeho Jadwiga.
„Až za chvíli zaklepám,“ řekl si Andrzej, „zatím
si trochu odpočinu a naberu dech, aby nebylo
znát, že jsem víc pil.“
Andrzej posadil se na lavici pod oknem, kde
sedával s Jadwigou, únava večera a celé noci ho
přemohla, Andrzej natáhl nohy, sklonil hlavu a
pak ozvalo se do kohoutího kokrhání jeho
chrápání. Andrzej spal…
A když Jadwiga za hodinu vyšla ven před stavení,
spatřila v záblescích vycházejícího slunce
truchlivý obraz:
Andrzej Wilk chrápal na lavičce, oděn jsa ve
zvláštní směs špinavě modrých, zablácených cárů,
jako kdyby myši pustily se do pohozeného někde
šatu a jen u krku veliký žlutý knoflík znamenal,
že to vlastně byl původně kontuš od krejčího
Jana Kaniňského z Lažece...
A s ranní rosou objevila se i rosa v očích
Jadwigy a Andrzej právě slavnostně počal pískat
nosem. |
