Koval kuje, nie ziartuje...

„Kovář kuje, nežertuje“, toto polské přísloví se hodilo velmi dobře na pana Jozófa Bolyňského, kováře ve vsi Malenkově za Myšlenicemi.

Od doby, kdy přistěhoval se sem z Malenkova, nesmál se a nežertoval, ačkoliv měl mnoho příležitostí ku smíchu a žertům, zejména když do Malenkova přišlo panstvo s německými podkoními a sluhy, kteří neznali ani slova polského a kteří, když přišli dát koně okovat, naznačovali ten výkon, tlukouce se do podrážek svých bot.

A ani tu nežertoval kovář Jozóf Bolyňski. Žil ve své kovárně, neženatý, jen domácnost sdílel se svým tovaryšem Staňkem, mladým, veselým hochem, který byl pravým opakem svého pána. Smál se často, aniž věděl čemu. Ze začouzené kovárny, ze které unikal dým do blízkého lesa, ozýval se jeho smích.

„Cha, cha, cho, cho...“

„É, čemu se pořád směješ?“ tázal se Jozóf Bolyňski svého stále se smějícího tovaryše.

„Eh tak, jen tak, cho, cho,“ smál se Staňko, „tak se směju, cha, cha.“

Za takových výbuchů Staňkova smíchu stavěl se kovář Jozóf Bolyňski do vážné pozice a hrozil Staňkovi:

„A což, čertův synu, neznáš naše přísloví Kovář kuje, nežertuje?“

„E, znám, cho, cho, znám,“ smál se Staňko, pokoušeje se být vážným.

„Ale myslím si, že když ta naše kovárna je tak černá, ať aspoň je v ní veselo. Cho, cho.“

„Tebe už nikdo nenapraví,“ říkal kovář Bolyňski, „ty jednou se usměješ k smrti. Vždyť se ti celý život roztřese.“

A kovárnou rozletěly se zvuky kladiva, na ohništi praskot uhlí a občas smích Staňkův, kterého napadaly stále veselé myšlenky, zatímco kovář Bolyňski vážně přemýšlel o životě. Nejraději tak přemýšlel zde, ve své kovárně, nebo když za večera seděl na prahu kovárny po skončení práce.

„Pročpak se neoženíš?“ přemýšlel. „A pročpak bych se ženil,“ odpovídal sám sobě, „není mi ještě čtyřicet - a pak, nedovedu ani s děvčaty zažertovat.“

To byla ostatně pravda. Kolik děvčat bylo by si rádo vzalo Jozófa Bolyňského, ale těžká řeč byla s ním vždy. Ani tak neřekl děvčatům jako jiní svobodní:

„Holubičko.“ Vůbec neřekl zcela nic, jen že někdy pozdravil tak nemotorně a tak divně, že děvčata dala se do smíchu.

„Což ten nikdy nežertuje,“ pochvalovali si hospodáři a jeho sláva roznesla se po okolí, když kdysi spravil v panském dvoře secí stroj. „A ani se nezasměje,“ divili se sedláci, „udělá takovou věc jako pan «mašinista» z Tarnova!“ -

„Ale zámožný je dost, mohl by se ženit!“, hněvala se děvčata a jejich matky nejen ze vsi, ale i v okolí.

„A v krčmě popíjí, popíjí, ale sotva že slovo promluví a vždy něco vážného.“

Tak se vyprávělo o něm až do té doby, kdy pro kováře Bolyňského poslal sedlák Michal ze Stróże, aby mu přišel spravit secí stroj. Kovář Bolyňski šel a vrátil se za tři dny.

„To jste tam byl dobu,“ řekl mu tovaryš Staňko při návratu.

„Ba byl, Staňko,“ odpověděl Bolyňski, „viděl jsi už někdy Zosku, dceru sedláka Michala ze Stróże?“

„Viděl, cho, cho,“ smál se Staňko, „to je děvče jako vymalované.“ - Staňko po těch slovech ustrnul a zůstal stát s otevřenými ústy, dívaje se na mistra, neboť kovář Bolyňski po Staňkově větě dal se do smíchu a směje se řekl:

„Cho, cho, máš pravdu, je to děvče jako vymalované!“

Když se Staňko vzpamatoval, řekl: „A jak to přijde?“

A Bolyňski na tu nejasnou otázku odpověděl:

„Milý Staňko, to jsem si ti udělal žert!“ -

Do Staňka jako by hrom udeřil. Jeho mistr se směje, a dokonce prý í žertuje.

„A, a, cho, cho, to je dobré,“ vyhrkl ze sebe.

„Che, che,“ pokračoval Bolyňski, „večer po práci, když jsem seděl u Michalů při večeři, seděl jsem vedle Zosky, a tu mě napadlo, že bych jí moh', až se starý Michal obrátí na stranu, štípnout do tváře, cho, cho, a taky jsem to udělal. Zoska se mně po celý den velmi líbila. A druhý den jsem s ní dlouho mluvil na dvoře a večer mně napadlo, až se obrátí starý Michal stranou, že bych jí moh' dát hubičku, cho, cho, a to jsem také udělal. - A poslední den mě napadlo, že když se mně Zoska líbí, že bych se mohl jí a jejího otce zeptat, zdali by nesvolili, aby byla mou ženou, cho, cho... No a za čtyři neděle budu se ženit, Staňko!“

„Ale to je dobré, cho, cho,“ smál se Staňko, „kdo by si to byl na vás pomyslil, cha, cha...“

A celá ves byla, když se o tom dozvěděla, v ustrnutí...

Za čtyři neděle vzal si Jozóf Bolyňski, kovář z Malenkova, Zosku, dceru Michala, sedláka ze Strože, za manželku. A za čtrnáct dní po svatbě přišel Bolyňski do školy k panu „nejuczycielovi“ poradit se a postěžovat si.

„Drahý pane,“ řekl Bolyňski panu učiteli, „od té doby, co jsem ženat, myslím, že se zblázním; moje žena není, věřte mně, žádným andělem, spíše je to čert, na mou duši čert... Co mám dělat, drahý pane?“

Pan učitel poškrábal se rozpačitě za uchem a pak řekl s úsměvem, poklepaje kováři na rameno:

„Milý Bolyňski, kovář kuje, nežertuje. Teď už je pozdě!“