Kovář Čekaj |
Črta z Haliče |
|
Zakaljanský kovář Čekaj seděl navečer před
kovárnou zabrán do hovoru se starým Mísou. „Ožeň se, brachu,“ mluvil Míša, „žena ti doma poklidí, hospodářství obhlédne, ožeň se.“ „E,“ odvětil Čekaj, „je mně čtyřicet let, nač bych se ženil. Vezmeš si ženu a je s tebou zle. Líbí se jí, co se tobě nelíbí a nelíbí, s čím jsi ty byl spokojen.“ Čekaj máchl rukou a udeřil do sedátka. „Zdá se ti,“ pokračoval, „že žena v hospodářství pomůže, kmotře, jsi na omylu. Pomáhá ti, pravda, ale peníze z kapsy vytahovat, a nakonec to s tebou dopadne jak s Waržinou. Oženil se a za pár dní odešel do lesa a pod křížem se na řemenu oběsil.“ Ves oživla. Kolem po silnici hnali pasáci dobytek z pastvy, práskali biči, hvízdali a zvedali silniční prach. Vozy se senem vysoké pomalu jely kolem a za nimi kráčela chasa. „Hleď, jak Kasie se na tebe ohlídá,“ upozorňoval Míša Čekaje, když kolem jel vůz se senem Borkův. „Ohlídá neohlídá,“ odvětil příkře Čekaj, „známe panenky. Jedno oko na tu stranu, druhé na onu. Když jsem byl v Stanislavově na vojně, dost děvčat jsem poznal. Jeden den ti přísahá lásku, a druhý den ji potkáš s jiným. To prý jen tak.“ Čekaj opět udeřil svalnatou pěstí do sedátka a odplivl si. Starý Míša si zapálil krátkou dýmku. „Ne každá žena jest zlá. Víš dobře, že dvakrát byl jsem ženat. První nebožka žena byla o pět roků starší a druhá nebožka o osm let mladší a obě dobré duše. Víš dobře, že každou neděli na jejich počest nějakou desetinku vypiji.“ „Kasie Borků, hezké děvče a moudré,“ pokračoval starý Míša, přimhuřuje občas střídavě pravé a levé oko. „Strýčku Míšo,“ řekla nedávno, ,což ten náš soused Čekaj, jaký to junák, ale medvěd a málokdy k nám přijde na návštěvu. A když přijde, vypravuje: ‚Malowiči koně jsem včera koval, za tři sta zlatých by ho ani bratru Malowič neprodal. Bystrý kůň.“ Starý Míša se zasmál. „Brachu,“ klepl Čekaje přes koleno, „tak se s děvčaty nemluví.“ Naproti ze statku vyšel Borek. Přešel silnici a přistoupil k hovořícím. Usadil se na lavici. „Jakpak, sousede,“ ptal se Čekaje, „což máš už seno doma?“ „Chválabohu, doma,“ odpověděl Čekaj, dívaje se nedůvěřivě na Borka. „A dobře se vydařilo?“ ptal se dále. „E dobře, žádná mokřina,“ odvětil Čekaj. „A což nekoupíš toho koně od Malowiče?“ pokračoval Borek. „Nekoupím,“ odpověděl Čekaj, dívaje se do kovárny, kde ještě řeřavělo pod výhní uhlí. „Čekaji,“ pronesl náhle Borek, „měl bys se oženit.“ Čekaj udeřil rukou do lavice. „Sousede,“ řekl, „neožením se, právě jsme s Míšou o tom mluvili, nač se mne ptáš a radíš?“ Podíval se ostře na Borka, který se dobrácky usmál. „Jen tak,“ odpověděl Borek, „a což pluh jsi spravil?“ „Spravil,“ krátce řekl Čekaj. „Bude nám třeba znova koně okovat,“ pokračoval Borek, „pojedeme zítra do lesa. Ráno je chlapec přivede.“ „Dobrá, ať je přivede,“ odpověděl Čekaj. „Opravdu se nikdy neoženíš?“ optal se poznovu Borek. „Řek jsem, že ne, a v slovu dostojím,“ příkře ozval se Čekaj, utíraje si rukávem pot z čela. „Máme teplý večer,“ mluvil, dívaje se stále do kovárny, aby nemusil se dívat naproti, kde stála ve vratech Bořkova dcera Kasie. „Kasieňko,“ volal Borek na dceru, „přines nám trochu kyselého mléka.“ Čekaj udeřil pěstí do lavice. „Co děláš,“ lekal se Borek. „Ech nic, komáry zabíjím,“ omlouval se kovář, „od posledních dešťů jich plno lítá.“ Přišla Kasie, veselá, jiskrných zraků, a přinesla kvašené mléko. „Sedni si též, Kasieňko,“ vybízel Borek dceru, „u Čekaje je místa dost.“ Kasie si sedla k Čekajovi a upřela na něho svůj zrak. „Vypravuj něco, Čekaji,“ řekla a plácla kováře přes ruku, „díváš se pořád jinam a bručíš.“ Kovář Čekaj vskutku nevrle bručel. „Tak vám přišel předevčírem ke mně mladý hrabě Pupilski,“ začal povídat Čekaj. „Šel na procházku a zastavil se před kovárnou. Spravoval jsem nápravu pro rychtáře. Tluku do rozžhaveného železa. Mladý hrabě se dívá: ‚Kováři,‘ řekl, ,půjč mně kladivo, snad to také dovedu.‘ ‚Velkomožný pane,‘ povídám, ,když si přejete, ale . . .‘ ,Žádné ale,‘ řekl mladý hrabě. Chytí kladivo a mlátí do železa. Okuj lítala kolem. Mladý hrabě měl lehký letní šat. A jak rozžhavené kousky železa lítaly, propálily mu kabát, kalhoty a vestu.“ „Jiného neznáš povídat,“ usmála se Kasie. „Ech, půjdu spat,“ odpověděl Čekaj. Vycházel měsíc. „V neděli nás odpoledne navštívíš,“ řekl Borek, „popijeme jeřabinky. Sám jsem ji pálil. Jedna sklenka za druhou zrovna v ústech zpívá. Popovídáme si, bude u nás víc sousedů. Starý Míša přijde též. Přijdeš jistě. Lidsky zapijem a zazpíváme si.“ Podal ruku Čekajovi a Kasie kováři stiskla pravici tak, až znova začal bručet. „Sbohem, Čekaji,“ řekla a podívala se mu vyzývavě do očí. Když odešli, vešel kovář pomalu do kovárny a první jeho prací bylo, že probudil svého tovaryše Jožku, který v koutě na houni dřímal. „Pojď se křížkovat,“ zahučel mu do ucha, a nežli se ulekaný Jožka vzpamatoval, chytil ho Čekaj v pasu, udeřil jím o zem, klekl mu na prsa a řekl, koule hrozivě očima: „Máš dost?“ Druhého dne vypravoval tovaryš Jožka, že jeho mistr Čekaj blázní, což potvrdil i zakaljanský učitel Stannowski v hovoru s rychtářem. „Přišel ke mně ráno Čekaj,“ vyprávěl, „a řekl tak znenadání: ,Pane učiteli, vy račte takovým věcem rozumět. Není-liž pravda, že když někdo se nechce oženit, vůbec se neožení.‘ Řekl jsem ne. Měli jste vidět kováře. Vyhodil čapku ke stropu a děkoval. Čtvrt hodiny děkoval. Pak odešel a za chvíli se vrátil a přinesl klát včel. ,Za vaši službu, pane učiteli.‘ “ Toho dne Jožka' neusnul večer v kovárně, bděl a plival si do dlaní, posypávaje si dlaně práškovanou kalafunou, aby, kdyby chtěl se s ním jeho mistr křížkovat, neklouzaly mu ruce. Nebylo však toho třeba, neboť jeho mistr šel s ním večer do krčmy na nějakou desetinku „mocné“. *Byla neděle. Po obědě svátečně se ustrojiv,
šel Čekaj k Borkům. V nízké jizbě bylo již
veselo. Několik sousedů zpívalo chraplavými
hlasy. Čekaj usadil se na lavici ke stolu. *Kovář Čekaj je dnes ženat a má dva chlapce,
jednoho čtyřletého a druhého šestiletého. |
 |