Krajina z Haliče s vlky

Humoreska

Když predloni přišel do vsi Stroze pán, který vylezl na balvan v lese nad řekou Rábou a vymaloval celou ves i s okolím skalnatým a zalesněným, divili se všichni ze vsi, proč maloval ten pán právě jejich vesnici, takovou zastrčenou vísku, z které do nejbližšího města je šest hodin cesty.

A letos v zimě se podivili ještě víc, když ten pán přišel zase a přivedl si ještě jednoho.

Co budou malovat? Patrně ten sníh. Není to podivné? Kreslit zasněžené stráně a sníh na lesních stromech? Je to divné, usoudili všichni ve vsi, my jsme rádi, když sedíme v chalupách, přikládáme dříví na oheň, aby bylo teplo, povídáme si, a ti páni vycházejí ven a kreslí naše zasněžené chalupy.

Oba malíři zatím pracovali na svých obrazech, vlastně jen na náčrtcích.

Seděli ve světnici, kterou najali od starosty. „Nemyslíš, Koldowski,“ řekl mladší, „že naše obrazy budou míti úspěch?“

„To rozhodně,“ odpověděl Koldowski, „ale myslím, že by měly, drahý Wlodko, ještě větší úspěch, kdyby bylo na nich namalováno něco, co by vzbudilo u pozorovatele dojem.“

„Myslíš tedy,“ řekl malíř Wlodko, „že naše zasněžené krajiny nezpůsobí žádného dojmu?“

„To nemyslím,“ odpověděl Koldowski, „proč by nezpůsobily dojmu? Chalupy zasněžené, maličké, oheň z ohniště v chalupách, když se namaluje hezky rudě, pěkně se odráží od sněhu. Lesní stromy za chalupami působí také dojmem. Větve se prohýbají pod tíhou sněhu a dobře vystupuje tmavá zeleň jehličí. Pak černo v lese. Tvůj obraz není také špatný. Řeka Rába jest velmi pěkně zachycena. Prudký tok její jest výborně vystižen. Tříšť u břehu zcela přirozená. Nač malovat stále zamrzlé řeky? Ale přece myslím, že něco na našich obrazech schází, aby dojem byl úplný.“

„A to?“ tázal se Wlodko.

„Co schází na našich obrazech, jsou vlci,“ odpověděl Koldowski, „několik vlků by stačilo, aby dojem byl velký. Myslím, že jsi už někdy vlka viděl.“

„V museu a ve zvěřinci,“ odvětil Wlodko, „a pokusil bych se ho vymalovat. Mám v mapě dokonce vykresleno několik vlků.“

„Dobře,“ pravil Koldowski, „namalujeme do zasněžené krajiny několik vlků. Je to prosté a pěkné. V zimě mají vlci barvu světlejší, popelavou. Tlamu namalujeme rozhodně světlejší, ale s několika pruhy černější srsti. Budou působit velkým dojmem. Namaluji několik vlků, větších i menších.“

„Já jich namaluji také několik,“ řekl Wlodko, „obraz bude zajímavější.“

„Namaluji vlky,“ pravil Koldowski, „na cestu, vedoucí lesem ze Stroze do Bójic.“

„A já je namaluju,“ řekl Wlodko, „před les za vsí, kudy jde silnice do Nového Targu.“

A oba přátelé vyšli dělat si náčrtky k obrazům, kde by vlci působili na diváka nesmazatelným dojmem ...

*

Syn rychtáře Zwary, Józef, kde bydleli malíři zasněžených krajin s vlky, znal velmi dobře cestu ze Stroze do Bójic, o které mluvil malíř Koldowski.

Jak by neznal, když tudy chodil třikrát týdně za Kaškou, dcerou Batika z Bójic.

Ze Stroze do Bójic jsou tři hodiny cesty lesem a nyní v zimě je plno sněhu, ale proč by nechodil, když měl Kašku rád.

A pak ty tři hodiny cesty mu uplynuly rychle, neboť vzpomínal na ni a připravoval si vždy po tři hodiny řeč, jak požádá starého Batika o její ruku.

A když se vracel domů z Bójic, tu mu ty tři hodiny uplynuly také rychle, poněvadž rozjímal, čím to je, že dnes ještě se neodváži] říci o její ruku.

Tak chodil celou zimu a neodvážil se.

On, který se nebál nikoho z celého horského údolí řeky Ráby, výborný zápasník na pěstě, neodvážil se říci starému Batikoví: „Prosím tě o Kašku, dej mi ji za ženu.“

Neodvážil se, ani když Bątik mu řekl: „Chodíš k nám, Józefe, už hezky dlouho, tak co?“

Odpověděl: „Inu, tak, tak.“ A nevyjádřil se, ani když Bątik řekl: „Nu, Józefe, pročpak k nám chodíš?“ a Józef na to pravil: „Tak, tak, zamlouváš se mně, kmotře.“

Józef kráčel opět domů z Bójic. Šel smutně, neboť přemýšlel o řeči, kterou s ním měl dnes Bątik.

Na cestě do Bójic říkal si opět Józef Zwara, že dnes jistě požádá o ruku Kašky, a teď se vrací smutně, poněvadž se neodvážil.

Na tom by ještě nebylo nic příliš smutného, ale co povídal starý Bątik, když seděl proti němu.

„Michal Dąb přijde v neděli na dovolenou. Víš, že slouží poslední rok na vojně a že chodil za mou dcerou. Starý Dąb říkal, že jistě v neděli řekne mně o dceru Kašku. A když já řeknu Kašce: ,Vezmeš si Dąba,’ vezme si Kaška Dąba. Když řeknu: .Vezmeš si Józefa Zwaru,’ vezme si Józefa Zwaru. Co tomu říkáš?“

„Tak, tak, kmotře,“ odpověděl Józef Zwara. „Víš dobře,“ pokračoval starý Batik, „že se u nás v horách říká: ,Kdo dřív udeří, je ve výhodě.’ “

„Tak, tak, kmotře,“ odvětil Józef, „je to svatá pravda. Což, kmotře, potrvá letos dlouho zima?“

Józef Zwara přemýšlel na zpáteční cestě o této rozmluvě. „Už jsem to mohl říci, ale neřekl. Když jsem to neřekl dnes, řeknu to v sobotu. A když v neděli přijde Dąb na námluvy, řekne Batík: ‚Chlapče! Kašku dostane Józef Zwara ze Strože. Víš, že se říká: Kdo první udeří, ten je ve výhodě.’ ,Ano,’ přemýšlel Józef, ,pozejtří v sobotu řeknu o Kašku. Je to zvláštní, že dnes jsem se neodvážil, ostatně, taková věc musí se vyjednávat pomalu.’ “

*

V pátek ráno pracovali Koldowski a Wlodko pilně na svých náčrtcích k zimním krajinám. Vlky kreslili obratně a s vervou.

„Udělá to dojem,“ pochvalovali si, když do jizby vstoupil rychtář Zwara.

„Velmožní pánové,“ řekl, smekaje uctivě čepici s beránkem s hlavy, „velmožní pánové odpustí, že včera v noci můj Józef dělal ve stavení hluk. Opil se, nezdvořák, pije na odvahu. Zejtra půjde požádat o ruku Kašky z Bójic.“

„Nic se nestalo, pane Zwaro,“ pravil Koldowski, „pojďte se podívat, co to malujeme. Vidíte, že se nehněváme. Poznáte to?“

Rychtář Zwara ocitl se u stojanů. „To je cesta do Bójic,“ řekl, „jak bych to nepoznal, a ta zvířátka?“

„To jsou vlci,“ pravil Koldowski. „Svatá panno, vlci, tak tedy vlci,“ zamumlal rychtář, „to je novina a velmožní pánové je namalovali.“ - „To je maličkost,“ usmál se Koldowski.

„Podívejte se na můj obraz,“ vybízel Wlodko. „Svatý pane nebeský,“ naříkal rychtář, „to je les za vsí a taky vlci, a co je jich. Hej, ten jeden otvírá tlamu! Jak to tak krásně namalovali. Tak vlci, vlci. To je novina. Před dvaceti léty byli zde a roztrhali sousedovi koníka. Kdo si to pomyslil. To musím říci sousedům. Ej, vlčí bestie.“ Pohrozil na obrazy pěstí a odešel.

„Rázovitý lid,“ podotkl po jeho odchodu Koldowski, „jiný než sedláci u Krakova, v Mazursku.“

„Koldowski, neměli bychom si udělat dnes výlet někam do vsi, třebas do Bójic, je dnes mizerné světlo,“ pravil Wlodko.

„Třebas,“ odpověděl Koldowski, „pět vlků už jsem namaloval, ten šestý počká. Půjdeme. A vrátíme se večer.“ Vzali kožichy a vyšli do zimního dne.

Rychtář Zwara zatím šel do krčmy. Za zimní doby každého dne sedávali sousedé v krčmě, a když rychtář vstoupil, popíjeli právě trochu mizerné vodky.

„Sousedé,“ pravil Zwara, „vlci jsou tu.“

„Eh, žertuješ,“ řekl soused Lębik, „posledně byli zde před dvacíti léty.“

„Nežertuji,“ odvětil vážně rychtář, „páni malíři, kteří bydlí u mne, je viděli a vymalovali.“

„Tomu nevěřím,“ ozval se krčmář Stanko, „kdepak jsi viděl ten obraz?“

„Jako že sv. Stanislava miluji,“ řekl rychtář, „páni malíři viděli vlky a vymalovali je. Jeden z velmožných pánů namaloval je na cestě, která vede lesem ze Stroze do Bójic.“

Krčmou ozval se výkřik: „I bestie psovské.“ Vykřikl tak Józef Zwara. „I bestie vlčí! Tak tedy na cestě, kudy mám jít do Bójic na námluvy.“

„A druhý z velmožných pánů,“ pokračoval rychtář, „namaloval je před lesem za vsí.“

„Je to odvaha od těch velmožných pánů,“ ujal se slova soused Lębik, „malovat vlky.“

„A jak pěkně,“ pravil rychtář, otvíraje ústa. „Takhle jeden z nich tlamu roztahuje a zuby cení a páni malíři malují. A jeden z těch vlků, jako když chce skočit, hup! A také tlamu roztahuje, jazyk vyplazuje, očima koulí.“

„Pánbůh s námi,“ řekl krčmář Stanko křižuje se. Všichni následovali jeho příkladu a pokřižovali se.

„Vlci jdou až k vesnici,“ mluvil dále rychtář, „hrůza na ně se podívat. Oči jim svítí. Člověk se dívá, dívá a třese se. Teď na tebe z obrazu vyskočí, myslí si. Kdo by si to pomyslil. Dvacet let o vlcích neslýchat, až najednou přijdou až k vesnici tak blízko, že je malovat můžeš. A hladoví jsou, jak jsem viděl na obraze. Hubení, kosti můžeš na nich spočítat.“

„Přišli sem asi z magurských hor nebo z tatranských,“ řekl stařičký Protká, „pochutnat si na nás v údolí Ráby.“

„Musíme na ně,“ pravil odvážně krčmář Stanko a dodal opatrně: „Je jich moc?“

„Na jednom obraze viděl jsem jich namalováno,“ odpověděl rychtář, „pět a na druhém asi osm, bude jich ale víc. Malíř nenamaluje všechno, co vidí. Jako vynechali tam u lesa dvě břízy, vynechali snad také nějakého vlka.“

„To je vážné,“ ozval se Protká, „musíme nadělat na ně jámy, jako dělají v uherské zemi. Vykope se jáma, pokryje větvemi, nahází se na větve sníh a dá nad pokrytou jámu kus masa. Vlci přijdou. Vidí kus masa. Proč bychom si pro ně nedošli? Skočí a už jsou v jámě. Pak se utlukou.“

„Jsou to ale odvážní chlapíci,“ pravil rychtář, „ti páni malíři, malují, malují, vlci před nimi a oni jako by jen strom malovali. A nic neřeknou. „To je jen maličkost,“ povídali. „Myslíš, abychom tedy vykopali jámy na vlky?“

„To bude nejlepší,“ souhlasili všichni. „Vykopeme jámy.“

„Vykopeme je hned,“ navrhoval rychtář. A poněvadž to řekla hlava obce Stroze, bylo to rozkazem.

Když šli s lopatami za ves, zašeptal Józef Zwara svému otci: „Na námluvy do Bójic nepůjdu. Život je mně milejší.“

„Nejprve,“ pravil rychtář, „vykopeme vlčí jámu na lesní cestě do Bójic.“

Odpoledne vraceli se oba malíři z Bójic do Stroze. „Ti vlci, myslím, udělají efekt,“ řekl v rozmluvě malíř Wlodko.

„Nepochybuji o tom,“ pravil Koldowski, „výborně se odrážejí od sněžného pozadí.“

„Copak je to zde uprostřed cesty,“ povšiml si Koldowski.

„Vypadá to jako husa,“ řekl Wlodko, „pojďme se podívat, co to vlastně je.“

„Půda je zde zrýpána,“ promluvil Koldowski, „je to...“

Ozval se praskot a oba v mžiku spadli někam do hloubky a za nimi sypaly se větve stromů a naházený sníh.

„Je to vlčí jáma,“ ozval se Koldowski, který se první vzpamatoval, „musíme křičet, aby nás vytáhli. Naše obrazy jsou vskutku efektní... Pochopuješ?“

*

„Tamější krajina musí býti v zimě strašná,“ říkalo se, když oba nadaní malíři vystavili své obrazy s vlky.

„Velmi strašná,“ odpovídali malíři, „považte si: jednou dokonce jsme spadli do jámy na vlky!“

Tak mluvili oba malíři o této příhodě. A Józef Zwara říkal ve Stroži: „Kdyby byli vlci nepřišli, byl bych dnes mužem Kašky. Děkuji bohu, že jsem se jím nestal. Dąb, její muž, se již dvakrát věšel. Tak je zlá ...“