|
Vychovatel Pergler odjel nastoupit své nové
povolání u rodiny barona Köchlera s
přesvědčením, že nepřipustí, aby se do něho paní
baronka nebo baronesa zamilovaly.
Když přijel na místo a byl uveden k baronovi,
přijal jej tento s vážnou tváří a vysvětlil mu,
že jde o to, aby uvedl na pravou cestu dva
čtrnáctileté ničemy, a to jeho synovce Karla a
jeho vlastního syna Emanuele. Dále, aby se
postaral o výchovu patnáctileté baronesy Olgy,
která je velmi nezvedená.
„Pokud se týče oněch dvou ničemů,“ řekl baron,
„musíte si myslet, že jsem zde po tři měsíce na
zámku vydržoval jednoho vynálezce, který se
chlubil, že umí zhotovit stroje na samočinné
vyplácení uličníků. Mám zde výkresy a mohu vám
je ukázat. Je to buď taková jakási bednička,
která se připevní na kalhoty, nebo to vypadá
jako jesle, do kterých se kluk položí a rákosky
uvedou se do pohybu hodinovým strojem.
Nezhotovil však ani jedno, ani druhé, a zmizel
se zlatými hodinkami. Říkám to jen tak
mimochodem, abyste věděl, že nejdete zpracovávat
nějaké anděly. Zkoušel jsem to i jinak. Každého
dne ráno přišel do zámku můj šafář, bývalý
poddůstojník, a oba vyplatil. Zvykli si na to
během času tak, že když dlouho nešel, šli k němu
sami do bytu. Vidíte tedy, že jsem zkoušel vše
možné s nimi. Buď jsem je dal zesekat, nebo jsem
jim koupil, co si přáli. Posledně jsem jim
koupil medvěda, toho odvedli do vsi do školy,
tam ho pustili v první třídě a utekli. Musili
přijít četníci, a byli by málem zastřelili pana
učitele místo medvěda. Pokud se pak týče mé
dcery, upozorňuji vás, že má choť ji úplně
zkazila. Má choť je má druhá manželka, abyste
tomu rozuměl. Celý den tedy jsou spolu, a buď se
pudrují, nebo čtou romány.“
„Aha!“ zvolal pan Pergler, zardívaje se.
Pan baron se na něho divně podíval, vychovatel
se zarazil a začal koktat: „Rozumím, prosím,
úplně. Odvyknu jí i pudr i romány. Proberu s ní
místo pudru dějepis i zeměpis, literaturu,
kreslení.“
„Umíte jezdit na koni?“
„To jsem doposud neměl příležitosti zkusit,
ačkoliv budete-li si přáti, milerád ...“
„Však se tomu naučíte, neboť můj systém je,
abyste s nimi pořádal poučné vyjížďky do
přírody. Slyšel jsem, že příroda mnohému člověka
naučí. Nemám pravdu? A nyní uděláte dobře, když
půjdete se představit mé choti a dceři.
Upozorňuji vás, že má choť jest velmi mladá a že
musíte být hodně veselý a nesmíte před ní se
ostýchat a bručet. Kromě toho vás upozorňuji,
abyste byl bezohledně přísný na mou dceru a na
ty dva ničemy. Když vám bude odmlouvat, strčte
jí také jednu a uvidíte, že pak bude klid.“
„Proboha,“ pomyslil si vychovatel, vstupuje do
budoáru paní baronky, „to to hezky začíná. Pokud
se pak týče baronky, uzřím-li nějaký pokus
koketérie, řeknu jí ihned, že to oznámím panu
baronovi. Toho spratka, který se pudruje, lehce
zkrotím.“
Našel obě dámy velmi zvědavé na něho, a když se
beze slova přísně na ně podíval stoje před nimi
hezkou chvíli, tu baronesa utekla k oknu a tam
se dala do smíchu, zakrývajíc tvář záclonou.
„Sedněte si,“ řekla paní baronka, „a vypravujte
mně, která herečka v městském divadle se vám
nejvíce líbí.“
„Nechodil jsem v městě do divadla,“ řekl drsně
pan Pergler.
Usmála se a otázala se, co vlastně dělal celý
čas. Řekl jí, že studoval a jmenoval jí celou
řadu filosofů. Aby ji déle nenudil, uznala za
vhodné zavolat baronesu Olgu, která se kuckala
smíchem, a padla jí do náručí. Počaly se před
ním objímat. Bylo mu z toho úzko. Viděl, že mají
z něho švandu, a vstal, aby se poroučel. Ve
dveřích se ohlédl a uviděl u zrcadla krabičku s
pudrem a nějaké romány.
Zdálo se mu též, že baronesa za ním, když
zavíral dveře, vyplázla jazyk.
Vzdychl a šel se podívat na oba hochy do jejich
pokoje.
Nalezl je sedící tiše u velkého atlasu, kde
právě kreslil baronův syn přes obrysy mapy
Evropy velkého vepře modrou tužkou. Oba kouřili
cigarety, které měli v krabici před sebou, a
uvítali ho zcela vážně, aniž by cigarety
odložili.
„Slyšeli jsme,“ pravil jeho bratranec Karel, „že
jste ráčil zavítat sem, abyste z nás udělal
řádné hochy. Buďte ubezpečen, že vaše snahy
budeme respektovat, ale že to bude asi marné.
Nejlépe byste udělal, kdybyste se sebral a odjel
domů. My jsme se s Emanuelem usnesli, že se
nedáme napravit. Je škoda každého času.“
Pan Pergler rozepjal kabát, začervenal se a
sundal si řemen.
„Mám plnou moc, miláčkové,“ řekl vztekle
přitahuje k sobě mladého barona Kochlera, „a je
mně velice líto.“ A zatím co zápolil s Karlem,
Emanuel zezadu vystřelil na vychovatele z
pistolky ptačí brůčky. Celý náboj vnikl
vychovateli pod kabát, takže pustil Karla, a
zlostně šermuje řemenem, utekl do svého pokoje.
Převlékl se a šel se projít po zahradě. Tam ho
chytil baron. Když mu nešťastný vychovatel
vykládal o prvním svém setkání se svěřenci, dal
se baron do smíchu.
„To přece nic není, to byli dnes nějak dobře
naladěni anebo jste jim imponoval. Počkejte, až
na vás vystřelí z pušky. Upozorňuji vás, abyste
se nedal svést a nešel někdy s nimi na hon. To
by mohlo smutně dopadnout. A nyní pojďme se
podívat na koně.“
Baron ujistil vychovatele, že mu vybere koně
úplně mírného, a když konečně štolba pana
Perglera vysadil na jednoho, poučiv, jak se má
držet v sedle, a zvolal „trap! trap!“, kůň se
dal do klusu a uděšený pan Pergler brzy zmizel
jim z očí, neboť počal v děsu bodat koně
ostruhami a ten jen letěl po silnici.
Za dvě hodiny se kůň vrátil sám a za hodinu nato
našli vychovatele sedět v křoví u silnice, držel
si hlavu a třel si záda.
Odvezli ho na zámek, kde se vzpamatoval tou
měrou, že mohl se odebrat do svého pokoje, když
před tím ujistil paní baronku, která se nemohla
udržet smíchu, že si vzpomněl na jedno slůvko,
které slyšel, že říkají koním, a to: „galop!“
Jakmile to řekl, kůň se prý splašil.
Když si lehl do postele, našel v nohou dva ježky
a polštáříček s jehlami, obrácenými špičkami
ven. Nebylo pochyby, že polštáříček ten,
vyzařující typickou vůni budoáru baronky,
strčila mu tam baronesa, aby přispěla nějakou
hřivnou v odboji bratra a bratrance proti
úhlavnímu nepříteli.
Ráno, když se probudil, našel na koberci dvě
psaní, vhozené do pokoje otevřeným oknem.
Jednoho obsah byl stručný: „Pane, oznamuje vám
bratrstvo černé ruky, že se blíží váš konec. Dle
usnesení valné hromady budete zákeřně zavražděn,
neopustíte-li tento okres do 48 hodin.“
Druhé bylo něžné a znělo: „Milovaný učiteli!
Nemohu si pomoci a svěřuji vám, že jsem se též
do vás zamilovala, očekávám vás ve 3 hod.
odpůldne u lesního pavilónku v oboře dle vašeho
přání. Vaše baronesa Olga.“
„I ty ještěrko,“ zvolal pan Pergler, „uvidíme,
kdo s koho. Tohle jsem tušil, rozhodně tam
přijdu a jednu ti strčím za tvé bláznovství,
neboť mám to dovoleno.“
Když přišel o třetí hodině celý rozvzteklený k
lesnímu pavilónku, našel tam shromážděnu celou
rodinu pana barona.
Pan baron vážně přistoupil k panu Perglerovi a
řekl mu: „Jest to pravda, že jste vyzval sem
baronesu Olgu k dostaveníčku, jak se nám
svěřila?“
Usmál se a podal panu baronovi dopis, který ráno
našel. Pan baron četl hlasitě: „Nemohu si pomoci
a svěřuji vám, že jsem se též do vás zamilovala,
očekávám vás ve 3 hod. odpůldne u lesního
pavilónku v oboře dle vašeho přání. Vaše
baronesa Olga.“
„Pro Ježíše Krista,“ zvolal nešťastný
vychovatel. „Já přehlédl to ,též‘ a to ,dle
vašeho přání‘ ...“
„Odveďte toho pána na nádraží,“ přerušil ho pan
baron.
Dva hajní chopili se ho pod rameno a vyvedli ho
z obory. Pan Pergler říká, že mu prý také
nějakou strčili. Ale i bez toho skončil krátce
román pana Perglera vychovatele. |
