Křtiny

Črta z Podhalí

Chalupa Grobkova stojí o samotě. Černé staré stromy kolem dívají se jako s útrpností na ni a na dřevěnou ohradu, kde v létě stojí ovce, na nedaleko stojící polorozbitou stáj pro přezimování: Dívají se stromy, kývají větvemi, jako by chtěly říci: „Kdypak to všechno jednou vezme vítr i se všemi obyvateli? Zejména ty děti Grobkovy aby smetl, by na nás neházely kamením.“

Aspoň tak přemýšlel Grobek, když se mu narodil sedmý chlapec. „Ty stromy se smutně klátí, o jednoho zase je víc a chalupa na spadnutí, stáj na sesypání,“ mluvil k sobě, stoje před obydlím, „teď už se to musí zřítit. Ten nový chlapec tomu dodá. To bude silné dítě.“

„Kde vezmu kmotra?“ přemýšlel dále, dívaje se dolů se stráně do údolí na rozeseté chalupy podlechnické. „Kde ho najdu? Každý se dnes na mne dívá jako na zloděje. Pravda, beru ovce, ale tolik dětí,“ rozumoval dále, „čím více dětí, tím třeba míti více ovcí. To není nečestná věc. Půjdu k Voroví, ten řekne: ,Kde máš berana, cos mi ukradl?’ Půjdu k Pálkovi, ten vezme bičisko: ,Dej sem ovci, darebáku!’ A jiti k Renčanovi, těžko, brachu! Tomu ... I darmo mluvit. Nejlepší bude Luněk. Bere také, žije jako já. Pomoz, bože! Něco přece přinese dítěti. Jak by ne, krstný otec, čestný otec.

Grobek ukončil své přemítání, šel do světnice, vzal na se opasek a pak spouštěl se se stráně dolů, do údolí.

Byl brzy v Podlechnicích.

Luňka našel v krčmě. Vypil několik desetinek vodky, zaplakal a trhaně pravil k němu: „Luňku, hospodáři, narodil se mi chlapec.“

Pak se zvedl z hrubé, dřevěné, napolo rozřezané lavice, objal Luňka a do ucha mu pravil s pláčem: „Hospodáři, žádám tebe za kmotra.“

Překvapený Luněk vyhrkl ze sebe „ano“ a Grobek ho poceloval: „Krstný otec, čestný otec!“

Od té chvíle oba pili vodku jaksi s větší chutí. Neboť umazaná, červená krčmářka stále přinášela nové sklínky na stůl.

Když se v noci rozcházeli, byli tak dojati, že oba zaplakali v tichou noc, neboť nevěděli, který vlastně má jiti komu za kmotra. Zda Grobek Luňkovi, či Luněk Grobkovi.

Pracně se škrábal Grobek ke svému obydlí. Každou chvíli se zaplétal v síťnaté traviny, klopýtal přes paseku, vrážel do borovic, padal mezi ostružiny, ale domů dostal se přece. Zvyk je zvyk.

Doma pak v záři uhlíků viděl místo jednoho novorozence pět nemluvňat. Vyběhl ven a křičel do údolí, že když šel dolů večer, viděl jen jedno, teď ale že je jich pět.

Grobek křičel hlasitě a naříkal. Vrátil se zpět do obydlí a uviděl jich šest.

Ráno v Podlechnicích nebylo smíchu konce. Obecní rychtář dokládal se všemi svatými, že slyšel po půlnoci zvláštní lkavé zvuky, nesoucí se směrem od Grobkovy chalupy a že rozeznal zřetelně, jak Grobek napřed křičel, že se stal zázrak, že má najednou pět nových dětí, za chvíli prý ozval se ještě lkavější zvuk a bylo slyšet, jak Grobek naříká nad třemi páry.

A hle, tu Grobek na návsi. Jde s kožichem na ramenou, tváří se smutně a vzdychá.

„Co se ti stalo?“ ptal se rychtář, myjící se, neboť byla neděle, v potůčku, který s hor se řítil do údolí a burácel vesnicí.

„Rychtáři, nesu zlou novinu, někdo mně v noci vzal krásného berana. Byl celý černý, jako půda kolem ohniště, celičký, jen pod krkem měl bílou skvrnu. Pěkný beran. Nedávno jsem ho ...“ Grobek se zarazil. „Nedávno jsem ho koupil na trhu v Kežmarku. Dlouhá cesta, namáhavá. Koupím a ještě včera myslím si: Vidíš, starý Juro, máš nového chlapce a beránka. Chlapec poroste, beran poroste. Berana prodá chlapec, až bude třeba. Předtím poslouží. Získá se. Však o jednoho více. Třeba se starat. A beran dnes pryč! Jdu ráno do stáje, samý bílý kožich.“

Grobek utřel si oči zamaštěným rukávem svého kožichu. Rychtář se usmál:

„Vidíš, Grobku, i ty bereš, brals a nyní berou tobě. Zle jest pro zloděje, když ho okradou.“ Rychtář se zvedl a vešel do domu. Grobek zmizel v krčmě a po cestě plakal.

*

Uplynulo několik dní. Grobkova chlapce farář pokřtil.

Křest se odbyl beze všech nepříjemných výjevů, jedině svátečně vyšňořený kmotr Luněk sedmkrát ponořil mladého Grobka do velké křtitelnice, až nemluvně prskalo, z čehož měli občané podlechničtí, stojící kolem, velikou radost, až bylo slyšet v kostelním tichu poznámky: „Ten se má k světu, to bude chlap! Hle, jak se třepe! Čertík malá!“

Když chtěl Luněk tuto proceduru po osmé opakovati, dostal od faráře za ucho.

Tím byl křest ukončen a nyní započalo krstné veselí.

Jako při svatbě se v Podlechnicích střílí ze starých bambitek, tak se děje i při křtu. Střílelo se až k chalupě Grobkově, před kterou hnědl se soudek vodky, při jehož spatření se pělo:

Boze mi daj zdrovje, te šredni tragaržu,
šteri poharecki vepijem od razu.
Goržolecka - uju! - juž je v mojim bržuhu [břichu],
juž se mi migoce [mihotá] po mojim zivoče.

Nemluvně, položené do trávy, usedavě plakalo. Pilo se. Se sklenkou chodili k nemluvněti, nahýbali se nad ně, šeptali: „Žehnám, žehnám“. Pak douškem vypili a již zase zpívali:

Umržem, umržem, něbedim zič,
kto ze bendže goržolke pič?
Mom ja takom frejerecke,
rada pije goržolecke.

Stará Vavruša zazpívala chraplavým hlasem, skloněna nad nemluvnětem:

Džjevčatko, džjevčatko,
moje bendzieš, moje.

Někteří starší občané již spali, unaveni jsouce pitím, když tu kmotr Luněk opilým hlasem zašeptal ke Grobkovi: „Půjdu, bratře, pro dar!“ Odpotácel se.

Dlouho trvalo, než se ozval jeho hlas opět na stráni na znamení, že se vrací.

Za sebou vlekl cosi černého. Zvíře neustále se vzpíralo.

Již se přiblížil Luněk, několikrát klopýtnuv, ke společnosti horalů.

Vtom se ozvalo z úst Grobkových: „Luňku, ty jsi zloděj!“ A již Luněk padl na zem a na něm klečel Grobek, drže ho jednou rukou za krk a druhou držel provaz, jejž přivedené Luňkem zvíře mělo kolem krku.

To černé zvíře byl Grobkův neocenitelný, ukradený beran. Celý černý a pod krkem měl bílou tečku.

Kmotr Luněk byl bit.

Ráno, když se ho rychtář ptal, jak se mohl tak zmýlit, smutně odpověděl: „Inu, když těch černých beranů mám doma víc!“

Krstný otec, čestný otec!