„Lada“

Mám starou tetu a ta si odebírá Ladu a kdykoliv je něčí svátek v rodině, přinese mu darem jeden ročník. Tak se během času stalo, že naše celá rodina stala se citlivou a zjemnělou a že si ženští členové naší rodiny o sobě myslí, že jsou květinami, poněvadž paní Věnceslava Lužická už snad asi deset let v Ladě vydává cyklus Květiny a ženy s podtitulky Sedmikrásy, Pampelišky, Kozí pysk a podobně.

Poněvadž teta rozdává nestejné ročníky, myslí o sobě jedna sestřenice ze strany matčiny, že je pampeliška a poněvadž pampelišku Věnceslavy Lužické vzal si majitel panství, čeká pořád na něho a ta druhá sestřenice ze strany otcovy myslí o sobě, že je růže, barví si vlasy na žluto a zas jiný příbuzný ženský tvor domnívá se, že je skromná fialka a že si ji vezme továrník na šicí stroje, jak to o jedné fialce četla v Ladě a kudy chodí, tudy pláče, poněvadž četla opět kdysi v Ladě, že dívky nemají se smát, spíše že slzy šlechtí panenství.

Jiná myslí, že je čemeřice černá a opět jiná zlatý kosatec.

Průběhem doby se stalo, že naše rodina obrací se vždy ve všech případech na redakci Lady a že v listárně redakce může si pak přečíst neméně chytré odpovědi:

„Na váš dotaz stran bramborové polévky odpovídáme, že hlavní součástkou této jsou brambory. Zejména za zimních večerů rozkošně se vyjímá bramborová polévka na stole z měkkého dříví, ozdobeného něžnou ručkou dívčí slaměnkami. Není-li polévka dosti osolena, nesmí na stole scházet slánka naplněná solí kuchyňskou, nikoliv dobytčí.“

„Na váš dotaz týkající se jak zabránit, aby mouchy neznečišťovaly zrcadla, sdělujeme, že v době, kdy mouchy nejvíce řádí, přikrývám zrcadla bílou rouškou, stejně i obrazy což se rozkošně vyjímá, zejména je-li nábytek tmavohnědý. Nemějte však strachu, že by velké mouchy prorazily sklo.“

Jedna má sestřenice je velice zvědavá a třebas by byla slečnou, přála si vědět, jak se zavinují nemluvňata. Bylo jí odpověděno, aby toto své přání sdělila své porodní babičce.

„Pokud vím sama ze zkušenosti, mají se však děti převinovat z pravé strany na levou. Děti zvyklé, že je převinují z levé strany napravo, stanou se levičáky. Převinujete-li chlapce, hleďte, aby nevinné dívky nebyly přítomny, neboť přílišná zvědavost může panny daleko vésti a vznítiti jich obrazotvornost.“

Nejraději čte Ladu můj strýc a ten lituje, že není ženou, neboť v Ladě teprve seznal, jak jsou mužové špatní a co zkusí dívky nešťastně zamilované, ale jak jsou opět šťastny, když se dá do čtení Lady, pláče jako zhrzené děvče.

Přišel jsem k němu kdysi na návštěvu a on sušil v kuchyni na provaze u kamen osmnáct mokrých kapesníků. „Právě jsem četl, jak jeden sirotek, ubohá dívka, byla nešťastně zamilována do ženicha své dobrodějky, to bylo na jedné straně. Na druhé zas byla jiná povídka, kde pasáček se zamiloval do snoubenky ženicha své dobrodějky. Ubohá dívka z první povídky vzala si v třetí povídce od jiné spisovatelky pasáčka z druhé povídky, já brečím už šest hodin, kapesníky všechny jsem uplakal a teď pláču do prostěradla.“

Můj strýc tak se vžil do Lady, že na jeho dopisy odpovídají velice často v listárně redakce. Ten časopis ho tak předělal, že chodí doma v sukni a nosí ženin noční kabátek, za tento úspěch může být jedině vděčen paní Věnceslavě Lužické.

Nedávno obrátil se na redakci Lady s dotazem, zdali se v zimě nosí boty. Bylo mu odpověděno v listárně redakce: „Boty se nosí i v zimě, jak na pravé, tak na levé noze. Výjimku činíme, jsme-li doma a neočekáváme-li návštěvu, tu můžeme nosit trepky. Odporučuji všem českým dívkám, aby vyšívaly tatínkovi i mamince trepky dle osvědčených národních vzorů, vždyť i naši přední čeští buditelé nosili trepky vyšité něžnou ručkou vlastenek. Což může být krásnějším dárkem než ten, na kterém pracovaly něžné prstíky českých děvušek?“

Na jeho jiný dotaz odpověděli v Ladě: „Jak máte oslovovat svého ženicha? Tato otázka na první pohled lehká jest velmi komplikovaná. Nejlépe učiníte, budete-li ho prostě jmenovat panem Jaroslavem nebo panem Karlem, dle toho, zdali se jmenuje Antonín nebo Josef a podobně. Nejlépe učiníte, když ho nazvete svým Leonem, Otíkem, Věnceslavem, Václavem, ale nikdy mu neříkejte Staníčku nebo Klementíčku, toto zdrobňování může ho činit vášnivějším a svévolnějším. Nejlépe učiníte, když se svému ženichu úplně vyhnete, v případě, že by váš ženich vás dále pronásledoval svou dotěrností, sdělte to i s jeho úplnou adresou redakci Lady, která bude jeho jednání veřejně pranýřovat.“

Má teta také nelenila a dopsala na Ladu o recepty na jednoduchý oběd a dostala odpověď v listárně: „Pozvete-li svého ženicha k obědu, nikdy mu nedávejte povidlovou polévku, měla jsem zkušenosti, že po takové polévce ženich odešel a více se nevrátil.“

Předevčírem zpozoroval jsem, že před domem, kde bydlí teta, jest zástup lidu. Vběhl jsem do domu a našel u tety svou sestřenici. Vypadala jako maškara před sto lety.

„Proboha, jak to vyhlížíš, co to máš na sobě?“

Uražena odpověděla: „To jsou šaty ušité dle nejnovějších módních zpráv Lady. Tetička si dá také takové šít.“

„A ty lidi dole?“

„Ty šli za mnou a závidějí mně to.“

A poněvadž četla v Ladě, že dívka, jakmile se setmí, nesmí se na ulici objevit bez průvodu pána, musel jsem ji doprovodit domů.

Než jsme došli domů, vzrostl zástup na několik set hlav a to jedině proto, poněvadž ona se řídí čistě jen dle toho, co stojí v Ladě.