Láska v Mezimuří

 

V zápisech archívu velkokanižského stojí psáno, že roku 1580 přišli nějací lidé od řeky Mury, kteří udeřili na tamější posádku tureckou, neboť Velká Kaniža byla pašalíkem samotného sultána a přemohli ji a zajali.

V zápisech stojí dále, že mnozí z těch lidí neměli jiné zbraně než hole se sekyrkami a že si zajatce odvedli do své krajiny, kde je pohostili, ukázali ženám a propustili na svobodu.

Pak je v archívu bohu žalováno, že oni zajatci turečtí vrátili se zpět do města a bez odporu zmocnili se města a hlavy nevinných městských radních poslali do stoličného Bělehradu vezírovi.

Když sedával jsem za večerů na rovinách v Mezimuří u řeky Mury u velkých ohňů, které ozařovaly široko daleko stepní trávu a díval se na ty lidi od Mury, rozložené kolem ohně a naslouchal jejich povídání, tu vzpomněl jsem si na ty staré zápisy v archívu velkokanižském.

Hle, tací jsou chlapci z Mezimurje až dodnes. Beze zbraně vykonat divy udatenství jen proto, aby mohli ukázat ženám své zajatce.

Ukazuje to alespoň případ Jury Kopalije a zaboljanské Hedviky.

Zaboljanská dědina je proslulá hezkými děvčaty, a negalantně řečeno, i nejlepšími koni. V Mezimuří ty dvě věci vždy se naleznou pospolu a v písních, jejichž melodie tak táhle zní, jako když vítr zahučí po travnatých rovinách, přeje si míti hoch z Mezimuří pěkné děvče a pěkného koně. Zpívá dál, že by si děvče posadil na koně a jel s ním po Mezimuří až na Drávu. Tam za Drávou by koně prodal a koupil by děvčeti na krk bílé perle a zlatými nitmi prošívaný kabátec.

A když by to udělal, tu v písni pěje se něco nehezkého. Ukradl by totiž zas toho koně nazpátek, své děvče by naň posadil a vrátili by se do Mezimuří.

O tom posledním debatoval jsem s jedním starým Mezimurjanem.

„Ne, krádež by to nebyla,“ usoudil Mezimurjan, „vždyť ten kůň byl jeho! Můžeš sobě ukrást vlastního koně? A že ho prodal? Ze žertu ho prodal. Ó, nás Mezimurjany nikdo nenapálí.“

Mezimurjany věru těžko napálit. Jen jeden židovský obchodník chtěl se usadit v Blotu. Přišel tam však za půl roku o všechno a odešel mezi Maďary ke Körmentu, aby si pomohl na nohy. On též říká, že neviděl hezčích děvčat nad blotské. Ale není to pravda.

V zaboljanské dědině jsou nejhezčí děvčata, ať říká kdo chce co chce. Zeptejte se všech obchodníků s koňmi, jak se jim líbilo v Zaboljanech. S nadšením vám vylíčí, jak krásné koně tam viděli a ukončí to slovy: „A když vám takového koně předvede děvče ze Zaboljan a podívá se na vás, tu vám najednou je tak milo u srdce, že zapomenete i smlouvat.“

To řekl i pan Polgár, starý, zkušený obchodník koňmi z Velkého Varaždína a jemu se musí věřit, poněvadž prošel všechny dědiny, co jich je na tom pruhu podél Mury, Drávy i Sávy až na uherské pusty a rád se díval všude děvčatům do očí a rozdával jim barevné, červené šátky.

A potvrdí také to, co se říká o zaboljanských děvčatech, že jejich přízeň si nezakoupíš ani šňůrou perel, jak také končí píseň, jejíž začátek jsme již slyšeli.

Když totiž opět to hezké děvče přivezl onen junák do Mezimuří a koupil jí bílé perle a zlatými nitmi prošívaný kabátec, řekla mu ta nevěrná milá, aby nyní šel, kam mu libo, třebas na Dolní zem mezi Turky. Dobrák poslechl a dal se na vojnu, jak ani jinak nemohlo být.

„A v zemi cizí, v zemi turecké zakopal své hoře.“

Na celém světě nejsou s láskou takové obtíže jako na těch zelených rovinách u Mury.

Juro Kopalija ze Zaboljan zakusil toho plnou měrou a když s loďkou v noci projížděl po rvavé řece Muře, tu do těch rovin, do stepí po pravém břehu znělo jeho zoufalé volání: „Hedviko,“ hodně protahované, aby jeho bol to vyjadřovalo. Rozdělil si to pěkně na slabiky, aby dlouho mohl vyslovovat to krásné a milé jméno a do nočního ticha vypouštěl slabiku za slabikou: Hé-dví-kó.“

„Bylo to takové zoufalé volání, splývající po řece i po lukách mezimurjanských stepí, až slyšeli je hodinu odtud na přívoze u Malé Muchně. Převozník se vždy pokřižoval, slyše nesrozumitelný křik ze tmy od severu a tvrdíval, že zas řádí Buláňa. Rozvážnější občané, kteří šli na přívoz na víno, nepřipisovali ty zvuky vodní žence Buláně, ale peroucím se mezi sebou dropům.

Nešťastnou náhodou ztratil se v noci sedlákovi Grigoričovi pasáček Šolája a tak počali i ti rozvážlivější věřit, že zas si vyšla Buláňa na lovy po lidských duších a sedlák Krumpotič vrátil se jednou v noci od přívozu a tvrdil, že mluvil s Buláňou u samého přívozu, což potvrzoval i převozník Michal. Krumpotič vypil u něho šest litrů vína a vyšel ven. Za chvíli slyšel převozník, že Krumpotič venku hovoří: „Ne, Buláňo, netahej mě do Mury, slituj se nad hříšným starcem. Že mne doprovodíš až do Zaboljanské? Doprovoď mne, Buláňo, má krasavice, doprovoď starého psa. Tolik jsem hřešil na světě, tabák tajně pěstuji mezi kukuřicí a za mládí jsem i koně kradl. Mám ti, Buláňo, má krasavice, povídat, komu všemu? Podívej se, Miškovi bezrukému na chorvatské straně dva koně, Tavričovi z Bázu dva koně, Hemesovi, prokletému Maďarovi, jen jednoho koně, Pálovi a Ďulovi po třech hříbatech. Buláňo, krasavice moje, nehub duši křesťanskou, duši hříšnou. Vypravovali jsme se i na vepře za Drávu a jednou jich přehnali osmdesát přes řeku. Kdoví komu patřili. V celém kraji takových nebylo. Tři měsíce jsme udili slaninu.“

Krumpotiče našli ležet pak na cestě k Blotu, kudy chodili pytlačit ze zaboljanské dědiny do královských lesů varaždínské županije. Vykládal, že Buláňa s ním nakonec po dlouhé rozmluvě udeřila o zem.

Není tedy divu, že Krumpotič varoval Juru Kopalije, aby nechodil v noci na ryby na Muru.

„Nevadí, strýčku,“ řekl Kopalija, „dobře by mně bylo kdyby si na mně pochutnávali sumci na Muře.“

Krumpotič byl otcem Hedviky a znal bol Jury. „Což Hedvika, ještě si to nerozmyslila?“ otázal se Kopalije.

„Ani nechce o mně slyšet,“ pravil nešťastný mladý člověk, „spíš Mura vyschne, než se její srdce poddá.“

Mluvil se starým Krumpotičem před jeho stavením v jakémsi podloubí, kde sušili na dlouhých tyčích zelenou papriku, když objevila se s dlouhým bičem v ruce Hedvika. Vracela se právě od stáda koní ve vysokých botách.

„Už sem zase lezeš,“ spustila na Juru Kopalije a posadila se na lavici.

„Ano, má holubičko,“ řekl něžně Jura. „Stáhni mně boty,“ nařizovala Hedvika.

S blaženým úsměvem vykonal to Jura, ale ten jeho úsměv brzy zmizel, když se na něho rozkřikla: „A nyní se seber a jdi domů.“

Loví Kopalija v noci ryby na Muře sítí a občas zavolá do ticha noci: „Hé-dví-kó!“ Jeho volání umlká v dáli a kolem ozve se jen hlas vodního chřástala, který letí nad řekou.

Jeho volání slyšet opět až na přívoze, kde se starý Michal křižuje: „Ach, řádí ta Buláňa, řádí. To zas stáhla pod vodu někoho.“

Loví Kopalija na malé loďce, ve které pleskají nalovené ryby a slyší od břehu tlumený dupot koně.

„Kdopak to jede v noci?“ pomyslí si Juro a vtom ozve se na břehu známý hlas Hedvičin: „Hej, Juro, pluj ke břehu a doprovoď mne domů, já se bojím.“

Ovšemže pak bylo to následovně: Jura šel vedle Hedviky, která jela na koni a vykládala mu, že projela se v noci, aby viděla, co dělají ve Svatém Pavlu četníci, panduři.

„Víš, Juro,“ povídá Hedvika, „ten strážmistr pandurů je ti tak hezký člověk.“

Pak spolu nepromluvili ani slova a když Juro vylezl doma na půdu do sena, dal se do pláče jako stará cikánka, když ji vedou k soudu.

Měl opravdu s tou svou láskou velké trápení. Ještě před měsícem byl jakžtakž šťasten. Hlídala tenkrát koně, rozdělala oheň a pekla si slaninu a kukuřici.

Vedle ní seděl Juro a ona ho hostila. Řekla mu též, že ho má ráda jaksi.

Juro přeslechl to slovo „jaksi“ a jeho štěstí trvalo, pokud oheň hořel.

Již jen z ohně zbylo několik uhlíků, které zářily v tichu přerušovaném ržaním stáda koní, když obrátila se Hedvika k Jurovi a řekla mu svým sladkým hlasem: „Víš, Juro, přece tě nemám ráda, rozmyslila jsem si to. Jsi strašně hloupý. Můžeš jít domů.“

Na to myslil Juro na seně a ráno vstal, sedl si na koně a odjel do Varaždína. Tam koně prodal panu Polgárovi a čtrnáct dní se neukázal v zaboljanské dědině. Přišly zprávy, že pije po varaždínských krčmách, vodí s sebou cikánskou hudbu a že mu musí hrát „za ouško“ na jeho žal maďarskou píseň „Nem bánom, drágám, nem bánom - meghalom. Nelituji, má milá, nelituji, že umru.“

Pak přišla zpráva, že se někde v Ormoži bil se Slovinči a že se bije ve Ptuji s Italy, zaměstnanými na stavbě dráhy.

Byl on, jako se zpívá v jedné písni z Mezimuří. Synka opustilo jeho děvče, štíhlé jako kukuřice stvoly. On si sedl na koně a letěl, šavli mezi zuby, na Dolní zem.

Vrátil se se šavlí, ale šavle samé zuby. A každý ten zub, to jedna duše uletěla do ráje.

Mužové dnešního Mezimuří nejsou ovšem takovými krvežíznivci. Někdo o nich třeba soudí, že víc vyhrožují než jednají. Rozhodně však jsou lepší, než jejich sousedé maďarští beťáři, kteří když vás potkají, jen tak z bujnosti píchnou vás nožem a řeknou přitom přívětivě: „Jó szakát! Dobrou noc!“

Juro Kopalija užíval v Ormoži i v Ptuji svých pěstí. Když rozdával kolem sebe v malých začouzených krčmách rány pěstí, to zakopával své hoře, když pil víno ze džbánů, tu si bručel: „Zaoramo našje tuge. Zaoráme svoje touhy.“ Bylo to velmi poeticky řečeno, ale z něho stával se divoch a probíjel se až na Koršec za Ptují, kde se ho zmocnila v háji oskeruší a dřínků, kam se šel vyspat, neskonale teskná nálada.

Ta přichází u mnohých po každém hýření, zejména když přepočítáváme své groše. Obsah Jurova opasku byl žalostný. Nemusil vlastně nic přepočítávat. Protáhl se tedy a dal se na ústup. Nebyl to již bojovný Jura Kopalija, vyřítivší se ze svých rovin na sever. Byl to zcela způsobný mladý muž, který každého na ústupu zdravil zcela slušně a který ani nešel na Ormož, poněvadž mu oni Slovinci víc než nepřátelsky řekli: „Však ty musíš nazpátek kolem nás.“

Zašel si raději do vedlejší županije a odtud přímo přes Varaždín do svých rodných rovin, velkolepých stepí, nad nimiž byl takový čistý, jasný vzduch proti krajinám, které opouštěl. Tam mu bylo mnohem veseleji při pohledu na pestrá stáda koní a na tu nedozírnou zeleň.

Zastavil se u převozníka Michala u malomucheňského přívozu, pohladil dva ochočené vlky Michalovy, kteří na něho škádlivě doskakovali a tázal se, co nového.

„Máme nového pandurského strážmistra ve Svatém Pavlu. Pana Fetépa přeložili do Ktirmentu. Škoda ho, byl to hezký člověk a dali sem nějakého bručivého dědka, který už včera zakazoval v obecní krčmě střílet z pistole při rvačce, když tam přišli Velkopavelští. Ty prý jsi též sobě utěšoval bitkami srdce někde za Drávou.“

Juro Kopalija se vzdorně otočil a dal se kukuřicí po mezích do zaboljanské dědiny. Nyní to slyší podruhé, že pan Fetép je hezký člověk. Prvně mu to řekla Hedvika, která jezdila se dívat v noci do Svatého Pavla, co dělají panduři a co dělá hlavně jejich strážmistr, ten hezký strážmistr.

Nyní je pan Fetép daleko, deset hodin odtud, ba víc než deset, patnáct dokonce, až v Kórmentu.

„Tak se mně zdá,“ řekl k sobě Juro, „že se vítr obrací.“ To mělo ovšem pro něho zvláštní význam. Bohužel, vítr foukal stále stejným směrem, neboť Hedvika, když ho potkala u studně, ani na něho nepohleděla a řekla stranou: „Že jdeš domů, ničemo.“

V tom okamžiku připadal si Juro jako zbitý pes a kdyby nebyl tak unaven tím pochodem a minulými dny, byl by jistě až do rána promáčel slzami seno na půdě a překážel mu v sušení.

Když se třetího dne Juro setkal s Hedvikou, bylo to opět za takových okolností jako tenkrát, když mu po malé chvíli radosti vzala všechnu naději. Jako tenkrát praskal oheň noční tmou a osvětloval koně, které hlídala a z nichž někteří přišli až k ohni.

První její slovo bylo, že chce vidět Fetépa.

„Zdá se, že ti ten chlapík s pandurským knírem nějak přirostl k srdci,“ poznamenal Juro, zapaluje si v ohni dýmku.

Hlas Hedvičin zněl žalostivě a toužebně, když odpověděla: „Já chci vidět Fetépa.“

Bylo to, jako když malé dítě křičí: „Já chci toho panáka.“

Juro mlčel. Díval se do ohně a nervózně přistrkával do žáru mokrou větev, jakými Mura den co den obrubovala oba své břehy. „Budeš ho tedy vidět,“ řekl rozvážně a pevně Juro a odešel ke svému stádu koní, vsedl na jednoho a zmizel s ním ve tmě travnaté roviny.

Dopoledne vyptával se někdo v Kármentu na četnické stanici na pana Fetépa, strážmistra. Řekli mu, že šel po říčce Zala od Borosházy až po Můrkalu patrolou.

Pak ten muž slušně poděkoval, vsedl na koně a odjel. Jeden četník přitom poznamenal, že asi kupuje dobytek, neboť má s sebou mnoho provazů na vázání buvolů.

Muž s provazy na koni cválal podél říčky a pátravě se rozhlížel kolem. V zákrutech pod Borosházou uviděl pana Fetépa, ležícího pohodlně na šťavnatém břehu ve stínu vrb. Pušku položil vedle sebe, stejně šavli s pásem a hleděl v blaženém klidu na protější břeh, kde chodili dva čápi a klapali zobáky.

„Dobrý den, pane strážmistře,“ řekl jezdec, seskakuje s koně.

„Vítám tě, Juro, kde se bereš až v Körmentu?“

„Za jistou záležitostí, pane Fetépe,“ řekl uctivě Juro Kopalija, „nebyl byste tak laskav a vstal?“

Strážmistr vstal mechanicky a nežli se mohl optat, proč si tak Juro přeje, již to pochopil. Juro ho chtěl pohodlně svázat. Otočil kolem něho provazy, jako když navíjíme nitě na cívku a pak ho přehodil přes koně, kde si ho upevnil před sebe a vyskočil na koně.

„Jedná se mně o to,“ řekl vlídně, „bych prokázal dobrou službu jisté osobě.“

Strážmistr na to neodpověděl. Ležel jako pytel mouky a viděl pod sebou ubíhající půdu pusty s vyprahlými žlutými chumáči trávy. Pak to zmizelo a jeli poli kukuřice, pak opět pustou a slunce zapadalo.

Byla tma a strážmistrovi bylo to již nepohodlné. „Obrať mne,“ řekl k Jurovi.

„Budeme hned na místě, pane strážmistře,“ těšil ho uctivě Juro. Uslyšeli hukot řeky a pak se od ní vzdalovali a zdálky znělo sem již ržání koní.

Strážmistr již to nevydržel a omdlel. Když se probudil, viděl oheň, u ohně udivenou Hedviku Krumpotičovou, sám ležel na zemi jako balík vaty a slyšel, jak Juro povídá k Hedvice: „Tak jsem ti ho přivezl.“

A Juro odešel do vsi, kde zalezl do sena doma a spokojeně usnul.

K ránu si pro něho přišli četníci.

Když si Juro odpykával třetí měsíc ve vězení zalaegerszegešském z těch osmi, které obdržel za to, že chtěl vyhovět jisté osobě, jak tvrdil před soudem, bylo mu ohlášeno, že v ředitelně čeká na něj nějaká návštěva.

Když ho přivedli do ředitelny, tu k pohoršení všech vrhla se Jurovi kol krku nějaká krásná dívka, jala se ho vášnivě líbat a křičet: „Můj Juro, opravdu tě mám ráda.“

A Juro díval se kolem sebe, když ho pustila, jako u vyjevení, neboť to byla Hedvika. Pak jí podal ruku a chtěl jí říci něco velmi pěkného, ale nedostávalo se mu slova. Až za chvíli vyrazil ze sebe: „Hedviko, opatruj dobře to mé hnědé a černé hříbě. Víš, že jsou stejně moje jako tvoje...“

Hle, taková je láska v Mezimuří.