|
Bylo to v době největšího boje o Mořské oko, kdy
můj ubohý přítel spadl s hory Garačky. Nešťastný
přítel zabýval se totiž studováním lišejníků a
hodlal zde v Tatrách nalézt tolik nových druhů
lišejníků, aby ho to udělalo nesmrtelným a
světovým mužem.
Bohužel spadl do hloubky 150 až 200 metrů. Nevím
to určitě, ostatně zde nezáleží při takové
úctyhodné hloubce na 50 metrech, ale vím určitě,
že sletěl se samého vrcholu Garačky, aniž by si
mohl vybrat, zdali má sletět do propasti na
straně severní, či na jižní. Konstatoval jsem
však, poněvadž to bylo za úplného ozáření
odpoledního slunce, které svítilo na ledy a
sněhy na Lomnickém štítu, že spadl severním
směrem.
Co jsem měl v tomto smutném případě dělat?
Zvolal jsem dolů, jak bývá zvykem při těchto
katastrofách, s naivním rozčilením: „Jste živ?“
Po chvilkovém trapném tichu zvolal jsem: „Jste
mrtev?“ Jak vidět, postupoval jsem systematicky.
Neobdržev odpovědi, vzdychl jsem a lezl dolů, po
hřebenu skalním, abych dostal se na cestu, po
které jsme stoupali s nešťastným botanikem, a
odtud abych došel někam pro pomocnou výpravu.
Po čtyřhodinovém spouštění se po kamení přišel
jsem na cestu do kosodřeviny a odtud na volné
prostranství, kde góralský bača pásl v horské
zeleni osm ovcí.
Když jsem mu vyložil, co se stalo, filosoficky
přejel nos a řekl: „Velmožný pán tedy spadl s
Garačky!“
Po této hluboce promyšlené větě se zamlčel a po
chvíli dodal: „Spadl tedy s pomocí boží a svaté
Panny; i ovce sletí. Loni zabily se mně dvě
ovce. Zamečí, ty se pokřižuješ, a ona letí. A
jak letí,“ rozohněné pokračoval, „jako kámen
letí, až to svistí. Už to tedy jinak nebude, než
že velkomožný pán také tak letěl. I medvěd
spadne. Zabručí, jak to medvědi dělají, když se
rozzlobí, a letí, letí jako orel. I holátko
ptáčátko spadne z hnízda a do Zabalovské v
Magurských horách spadl před léty s nebe kámen.
Tenkrát bylo veliké divení po horách. Toho roku
vlci brali po dědinách na polské i uherské
straně ovce napořád a do Zabalovské přistěhoval
se šilhavý žid. Takové podivné oči měl a umřel
za rok. Můj nebožtík otec koupil si ten rok
krávu bezrohou a nebožka matka mne porodila, a
když mne křtili na jméno Michal, tu, drahý pane,
hráli, tančili a opili i šestinedělku a otec
prodal svou krávu a zabili tři ovce na. hostinu.
Ba, jeden se rodí, druhý hyne, drahý pane, a
když doroste, zápasí na košiaru, velkomožný
pane, a někdy nemá ani na tabák, ani na
gořaličku. Leč Matka boží neopustí člověka,
přijde takový pán jako ty a řekne: „Spadl jeden
člověk s Garačky,“ a tu já řeknu: „Spadl, jsme
lidé smrtelní a velkomožný pán jistě mě
podaruje, abych pomodlil se za duši nebožtíka, i
Zdrávas Maria, i Otčenáš.“
Obdaroval jsem poctivce, který radostně se počal
modlit a pak jsem mluvil o pomocné výpravě.
Poctivý Michal však odporoval: „Přejme tělu
nebožtíka pokoje. Zvěře je hojnost, a nežli tři
dny minou, velkomožný pane, jako by byl
pochován, a pakli se stal zázrak, tu v životě se
shledáš s ním, urozený pane. A byla-li to vůle
Páně, přidej mně ještě na tabák a já se pomodlím
nový Zdrávas Maria i Otčenáš na slavnou
shledanou na nebesích.“
Dostal i na ten dobrý úmysl a já šel dál, abych
přece někde získal pomoc.
V nejbližší vesnici hlásil jsem to starostovi.
Starosta, také jeden z těch poctivých goralů,
byl ochoten za mírnou náhradu pomodlit se za
nebožtíka, za čtyry deci kořaličky a za tabák,
pokud se však týče pomocné výpravy byl plně
přesvědčen, že od toho jsou vyšší úřady, ku
příkladu četnictvo a městské úřady v Poprádu s
královským uherským notářem v čele. On sám
nechce přijít do žádné bryndy, aby nebyl do toho
zapleten, a nechce se míchat do cizích
záležitostí. Ostatně do města Poprádu přijde za
tři hodiny a tam už úřady se o všechno
postarají.
Byla už noc, když jsem přišel do Poprádu na
královské uherské četnické velitelství.
Rozespalý četnický strážmistr ve slušně
špinavých podvlékačkách přijal mé výpovědi s
jistou nedůvěrou.
„Víte určitě,“ otázal se zívaje, „že váš přítel
spadl dolů?“ Vylíčil jsem mu to poznovu. „Pakli
se věci tak mají, jak vy udáváte,“ řekl po
chvíli rozmýšlení, „jde rozhodně o neštěstí.
Napíšeme tedy do protokolu, že určitě spadl. Věc
jest samozřejmá. Vylezl nahoru a sletěl dolů.
Opak je vyloučen. Ostatně jest to zcela
jednoduché odněkud padnout. Já sám nedávno spadl
se žebříku. Tomu zcela dobře rozumím. Člověk
někam vyleze a než se naděje, je dole, tomu,
myslím, také vy rozumíte. A je-li někde propast,
jak vy říkáte, obyčejně spadne do té propasti.
Chápu, že není nic lehčího. Vylezete a sletíte.
Již jsem vám řekl, že já sám spadl se žebříku.
Lezl jsem pro holuby, mám jich dvanáct párů. Vy
jste též mluvil něco o pomoci. Samo sebou se
rozumí, že budeme jednat rychle. Každé otálení
je nebezpečné. Povinností naší je, podat rychle
a bezodkladně pomocnou ruku každému nešťastníku,
ale to nejde tak zčerstva, jak vy se domníváte.
O celé věci musí být podle předpisu zpraven náš
četnický rytmistr. Ten se vrátí zítra dopoledne,
a já vás upozorňuji, abyste mu vše stručně a
krátce vyložil, neboť on nemá rád dlouhé průtahy
a řeči. Vy mu řeknete: ‚Vylezl a spadl,’ a tu on
buď vám řekne: ,Běžte svou cestou a nechte mne
na pokoji!’, anebo vám řekne: ,Celou věc si
náležitě rozmyslím’ a počne uvažovat, jak lze
rychle a bezodkladně pomoct, aby to odpovídalo
nařízením a celému úřednímu jednání. Počne vás
vyslýchat a pak řekne: ,Budu o tom uvažovat!’
Uvidíte ho chodit po kanceláři se zkříženýma
rukama sem a tam, bude si pohvizdovat a najednou
třebas vás chytí za rukáv a vykřikne: ,Ven,
hleďte, ať jste venku!’ Rozzlobí se, všechno
přehází, sedne na koně a pojede do Levoče, z
Levoče do Košice a všude mu bude muset cikánská
hudba hrát a my ho třebas týden neuvidíme. Anebo
řekne: .Uvažujme spolu,’ dá si přinést mapy a
ukázat, kde spadl ten pán, kudy tam šel a
všechno si dobře promyslí a vám poradí, co
dělat. A teď si lehnu!“
Ráno se ukázalo, že přísný rytmistr měl ten
šťastný den, kdy byl v růžové náladě.
Přijal mé sdělení takřka usměvavě: „Tak on tedy
byl rychleji dole než nahoře?“ - „Prosím!“ - „A
jaká byla jeho poslední slova?“ - „Žádná.“ - „Ku
podivu, nemýlíte se, tedy nic neříkal, to je
zajímavé, to si poznamenám, možná, že nám to
pomůže v pátrání. Mohl byste mně udat, kolikrát
se otočil ve vzduchu při pádu? Ze nemůžete?
Vždyť říkáte, že to byl váš přítel, a tu bych si
již z přátelství toho všiml. Ale nevadí, budeme
uvažovat o celé věci zcela střízlivě. Hora
Garačka se výborně hodí, aby lidé odtamtud
padali. To je první podmínkou našeho úředního
řízení. Můžete mně dle této jenerální mapy udat,
na kterou stranu spadl váš přítel?“
„Na sever.“
Rytmistr se zachmuřil: „Můžete to odpřisáhnout?
Že ano? Pak, milý pane, je vaše námaha zde
marná. Hřebenem hory táhnou se hranice uherského
království a váš přítel spadl do Polska. Jest to
ošklivá náhoda. Kdyby byl spadl do jižní
propasti, byl by sletěl na královskou uherskou
půdu. Z uherské strany vylezl, tak měl spadnout
ve svém vlastním zájmu na uherskou stranu, a ne
do toho zatraceného Polska. Uherské úřady nejsou
již kompetentní pro to, co se děje v Haliči,
milý pane, a v době sporu o Mořské oko teprve
nemůžeme v té věci něco dělat. Když spadl do
Polska, ať si ho hledají tamější úřady, to si
měl napřed rozmyslit, než to dělal, to byla od
něho nepředloženost, abych tak řekl, bezhlavost.
Solgája!“
Tím jsem byl propuštěn. Pán ten měl úplně
pravdu. V té době, kdy Uhry a Halič vedly boj o
to, které zemi vlastně Patří jezírko „Mořské
oko“ vysoko v Tatrách, jednal velice rozšafně,
aby nepobouřil lid, kdyby byl podnikl nějakou
pomocnou akci pro člověka, který, maje tak
krásnou příležitost sletět na půdu uherskou,
spadne do Haliče s uherské strany.
Na městském úřadě v Poprádě, kam jsem se ihned
obrátil, mně to také v tom smyslu vyložili.
Bylo to samozřejmě poškození zájmů uherského
království a stáli úplně na půdě zákona, který
nezná slitování s takovým odpadlíkem.
Poskytnout pomoc byly tedy jedině kompetentní
haličské úřady za Tatrami v Zakopaném a v Novém
Targu.
Tak jsem musel přelézt Tatry. Za Tatrami byla má
akce korunována úplným úspěchem.
Četníci v Zakopaném přijali mne s otevřenou
náručí, to bylo již třetí den od nešťastného
případu, že mne však poslali do Nového Targu, to
nebyla ani jejich, ani má vina. Viny tím byly
nesprávné údaje, týkající se generálních map
vojenského štábu-. Neměli totiž po ruce
nejnovější vydání těchto generálních map a k
disposici byly tu jen mapy dle vydání z roku
1869 a 1877. Udání výšky hory Garačky lišila se
od sebe o 27 m. Dle úředního řízení, které
předpokládalo, že pronesu v takovém vážném
případě úplnou pravdu, vymykaly se mé údaje
stran výše, s které spadl můj přítel, oběma
ověřeným úředním dokumentům, jakými byly ony od
sebe se lišící mapy generálního štábu. Dle toho
udal jsem totiž nesprávně výšku oné hory, kterou
jsem konstatoval dle nejnovějšího vydání map
generálního štábu před nešťastnou návštěvou
Garačky, ale které si můj ubohý přítel vzal s
sebou v torbě do propasti.
Četnictvo v Zakopaném řeklo mi tedy, že se musí
rychle jednati, bezodkladně jednati a dle
průvodního řízení že je třeba zkoumat pravdivost
mých údajů o výšce oné hory, s které spadl můj
přítel, následkem čehož bylo vyžádáno dobrozdání
c. k. četnické stanice v Novém Targu, kde mohou
si spíše zaopatřit nejnovější vydání map
generálního štábu, které by jistě byly potvrdily
mé údaje.
Poněvadž však ani v Novém Targu na četnické
stanici podobných map neměli, málem by byla celá
má záchranná akce se rozbila o rozdíl 36 m ve
výšce nad mořem. Bohudíky však jednal velitel
tamější četnické stanice proti předpisům, a
nedbaje tohoto rozdílu v několika metrech,
telefonoval okamžitě do Myšlenic u řeky Ráby,
aby si vyžádal svolení tamějšího vrchního
četnického velitele nad okresem Myslenice - Nový
Targ.
Za dvě hodiny přišla odtamtud telegrafická
odpověď:
„Jednejte rychle a bezohledně. Tři muže s sebou.
Svědka s sebou. Na cestě učinit prohlídku v
Balatově mlýně pod Tomanovým přechodem. Tři ovce
ztraceny.“
A jak zněl telegram, takovým způsobem se též
rychle pokračovalo. Na Tomanův přechod až na
místo, kam dle mého domnění spadl přítel
botanik, jest zacházka 36hodinová. Nicméně ovce
jsme našli a po malém čtyřhodinovém spánku,
poněvadž bylo třeba rychle a bezohledně zjednati
pomoc, vrátili jsme se do Zakopaného, poněvadž
nikdo ze tří četníků neznal cestu, kudy by bylo
možno vniknout přes lesy a vrchy pod Garačku.
Věc sama nestrpěla odkladu, a tak průběhem 24
hodin byli zjednáni przewodnici v počtu osmi
osob, kteří nás za 8 hodin dovedli do propasti
pod Garačkou, kam spadl neprozřetelný přítel
botanik.
Tam jsem přísežně potvrdil, že ona jediná bota,
kterou jsme tam našli, patří, třebas by byla
rozkousána medvědy, skutečně mému ubohému
botanikovi. Kousek dál nalezli jsme jeho
botanickou torbu, strašně chrupem medvěda
poškozenou, kde jsem ku své radosti našel ještě
nedotknutou novou mapu generálního štábu, která
potvrdila mé údaje, pronesené u četnictva v
Zakopaném.
Lišejníky, kterými chtěl stát se ubohý přítel
botanik nesmrtelným, medvěd také sežral. |
