|
Starý zavalitý pan, sedící u psacího stolu, zívl
a odložil na chvíli péro. Byl to pan Křemek,
knížecí tělesný lékař ve výslužbě, který věnoval
se nyní výhradně léčení kloubového revmatismu a
sepisování svých výzkumů v tomto oboru.
Odpočinul si na okamžik a pak urovnal arch
papíru a pokračoval na svém díle.
Psal: Každý dle mého soudu má dispozice k
revmatismu, a záleží proto na tom potlačiti v
zárodku jeho ...
„Řekneme,“ pravil k sobě, „jeho vypuknutí.“ A
psal: ... jeho vypuknutí.
Na visacích hodinách bilo právě deset hodin.
„Pro dnešek dost,“ řekl pan Křemek, „dvě hodiny
denně psát stačí úplně. Myslím, že budu se svou
vědeckou prací za pět let hotov.
Vstal od stolu a procházel se po pracovně,
hovoře sám s sebou: „Nové výzkumy - hloupost -
stará pravda oděná v nové roucho. - Ano, doktor
Křemek má ještě něco v hlavě. - Má rozhodně v
hlavě. Kyselina mravenčí - včelí jed. Co mají
společného? Svět tápá ve tmách, pokud se týče
chemického rozboru jedu včelího. A svět užasne,
až doktor Křemek vy-stoupí se svou novou
metodou. A hloupí lidé ...“
Pan Křemek počal se rozčilovat. Rozhazoval
hněvivě rukou. „Hloupí lidé, hlupáci, ti mne
budou chtít znemožnit, zničit. Utopí mne na
lžici vody ...“
Pan doktor shodil na zem vázu, až tato rozbila
se s hlukem na několik kusů.
Pan doktor se zarazil, neboť otevřely se dvéře a
v nich objevila se roztomilá slečna ve večerních
nedbalkách.
„Tatínku,“ ozvala se vyčítavě, „to je už tenhle
týden pátá váza.“
„Ale Emčo,“ řekl pan Křemek, „zavadil jsem
loktem, proč sem dáváte samé takové titěrnosti.
Emčo, mám na nočním stolku přichystanou večerní
poštu?“
„Ano, tatínku,“ odpověděla slečna, „jdi si
odpočinout, sice rozbiješ všechny vázy ...“
Pan Křemek odešel do ložnice, a když ležel v
posteli, rozřezával jedno psaní za druhým a
četl.
Soukromé dopisy odkládal stranou, ceníky házel
do koše, až jedno psaní upoutalo jeho pozornost.
Četl jednou, četl podruhé a potřetí přečetl si
nahlas celé psaní.
Znělo: Velectěný pane doktore! Odpusťte, že
osměluji se obrátiti k Vašemu Blahorodí o radu.
Jméno Vaše, jako specialisty v léčení
revmatismu, bylo mně již dříve velmi dobře známo
...
„Má pěkný sloh,“ zabručel doktor a četl dále:
Proto obracím se k Vašemu Blahorodí o lékařskou
radu. Trpím kloubovým revmatismem, ne sice
příliš, neb domnívám se, že teprve jest v
začátcích. Směl bych přijeti a dlít u Vašeho
Blahorodí na léčení? Vyprošuji si laskavou
odpověď na adresu: Karel Hlůza, soukromník,
Rožkov.
„Odepíši mu okamžitě,“ řekl pan Křemek, „třeba
ještě teď večer. Proč bych na tom pánovi nemohl
vyzkoušet svou novou metodu?“
Vstal z postele, oblékl si župan a šel do své
pracovny. Rozhodně budu dělat s tím pánem
pokusy,“ pravil, připravuje si dopisní papír a
péro. Přemýšlel chvíli a pak psal:
Velectěný pane!
Potěšila mne velice důvěra, kterou jste vložil
do svého ct. psaní. Račte přijeti co nejdříve,
neboť revmatismus kloubový jest velmi vážná
nemoc. Jedná se často jen o nepatrné zpoždění v
léčbě. Ujišťuji Vás, velectěný pane, že budu
míti tu čest Vás prvého léčit svou novou
metodou, úplně novou, se zaručeným výsledkem.
Znamenám se v hluboké úctě.
MUDr. J. Křemek
„Ano,“ zvolal pan doktor, když dopsal: „Má nová
metoda!“ Udeřil přitom pěstí do stolu, až
kalamář povyskočil.
Slečna Emča objevila se podruhé ve dveřích: „Ale
tatínku, děláš hrozný hluk, což se při psaní
nemůžeš bez toho obejít?“
„Milé dítě,“ řekl něžně pan doktor, „píšu panu
Hlůzovi, soukromníkovi z Rožkova, který přijede
sem se léčit ...“
Slečna se začervenala. „To jméno neznám,“
pravila a začervenala se podruhé, „dobrou noc,
tatínku. Dobrou noc.“
*
Proč se slečna Emča začervenala? Datuje se to od
posledního masopustu, který slečna strávila v
Praze u své tety. A nejlepší vysvětlení mohou
podat zápisky pana Hlůzy, soukromníka z Rožkova:
„Nejkrásnější vzpomínku ze všech masopustů
chovám na letošní.“
Ve třiceti letech chce člověk ještě něco užít.
Na našem venkově masopust jest příliš
jednotvárný. - Jel jsem do Prahy. - Dle svého
zvyku hledám vždy „kupé“ pro nekuřáky, poněvadž
tam jezdí dámy. Vstoupil jsem do vlaku a mohu
říci, že „kupé“ vyvolil jsem šťastně. Posadil
jsem se naproti krásné slečně. „Krásné“ jest
příliš malicherný výraz proti skutečnosti.
Blondýnka, nejkrásnější ze všech blondýnek
světa, seděla naproti mně. Oči modré,
nejkrásnější ze všech modrých očí světa. Vlasy
plavé, jako zlato, nejkrásnější barvy na světě,
a s tou kráskou zapředl jsem rozmluvu. Jest
dcerou MUDr. J. Křemka; chválila, jako dobrá
dceruška, nesmírně nadání svého otce,
specialisty v léčení revmatismu kloubového. Jede
do Prahy užít masopustu. Bude bydlet u své tety.
Tanec jest jejím ideálem. Řekl jsem, že též
velmi rád tančím. Hudbu miluje vášnivě. Řekl
jsem, že pro hudbu žiju. Zpěv miluje. Podotkl
jsem, že rád zpívám. Divadlo navštěvuje velmi
ráda; poznamenal jsem, že vystupuji jako
ochotník.
Ubíhala mně rychle cesta v hovoru s ní. Ta její
gesta, tílko, vše tak svůdné. Dle všeho jsem se
do ní zamiloval. „Na plesu se shledáme,“ řekl
jsem důrazně. Odpověděla: „Dovolte, pane.“ -
„Račte prominout,“ pravil jsem, „budu mít tu
čest někde se s vámi setkat?“ - „Snad,“
odpověděla, koketně se usmívajíc -. Mně se zdá,
že jsem se do ní zamiloval, poněvadž po
vystoupení z vlaku stále viděl jsem v duchu její
svižnou postavu. Ostatně uvidíme - - -
Další zápisky pokračují - - -
Řekla mně, že bydlí na Vinohradech v Komenského
ulici. Dvě noci jsem špatně spal, vzpomínaje na
ni. Třetího dne šel jsem hledat dům, kde bydlí.
Je prý žlutě namalovaný. Mám dobrý nápad. Dům
takový vskutku tam stojí, najmu si blízko pokoj
a celý den budu u okna, a až půjde ven, půjdu za
ní - - -
Náhoda mně přeje. Není ten můj nový pokoj právě
naproti žlutému činžáku, je o jeden dům dolů,
ale vidím velmi dobře na celé okolí. Stojím u
okna již půl dne. Kdybych se nestyděl, obědval
bych na okně, abych ji nepropás - - -
Konečně vyšla ven k večeru se svou tetou, což je
mrzutá věc, jak jsem zprvu se domníval, ale
upokojil jsem se, když zpozoroval jsem, že jdou
do divadla. Lístek a za nimi. - Byl jsem o šest
sedadel nalevo. Zpozorovala mne. Učinil jsem
hlubokou poklonu a usmál jsem se. Odpověděla
nedbale a její teta ptala se patrně, kdo to
pozdravuje. Slečna jí cosi zašeptala, teta kývla
hlavou. Hrají „Dalibora“, neposlouchám a dívám
se stále na svůj ideál. Jsem doopravdy do ní
zamilován. Vím to určitě - - -
Nesmí na ulici, abych nešel za ní. A kupodivu,
nemám té smělosti, abych na ni promluvil, i když
jde sama. Jsem však odhodlán co nejdříve
zapřísti s ní rozmluvu - - -
Včera jsem se odhodlal. Vyčíhal jsem, když šla
na kluziště, a připojil se k ní u vinohradského
kostela. Myslím, že jsem dobře začal. Pravil
jsem, střetnuv se s ní jako náhodou u Národního
domu: „Ach, jaká to náhoda, velectěná slečno!“
Ztratil jsem vtom odvahu a rozhovořil se
podivně: „Račte prominout, milostivá, vy ráčila
jste při naší první rozmluvě se zmínit, že váš
pan otec zabývá se studiemi kloubového
revmatismu.“
Udeřil jsem na pravou strunu. „Ó zajisté,“
pravila slečna, „věnuje se s velkou pílí a
vytrvalostí tomuto předmětu.“ Zábava byla tím
navázána. Po celé cestě mluvili jsme o
revmatismu. Připadá mně být od tohoto okamžiku
tato nemoc milou - - -
První valčík! Valčík, tančený s mým ideálem, se
slečnou Emilkou. Ve dvoraně Žofína na sta
světel, ale vedle mne hvězda. - Vykládal jsem,
co já o revmatismu soudím. Škoda, že jsem
nestudoval medicínu! - - -
Šibřinky! Přijde též. Mám originelní nápad. Budu
dělat podagristu a dám se vozit posluhou na
vozíku a v ruce držet budu berle. A ona?
Napověděla mně, že bude maskována jako bohyně
hudby. Emilko! Emčo! -
Poznali jsme se mezi sty masek. Řekl jsem, že
přál bych si být léčen jejím panem otcem v její
přítomnosti. Uhodila mne lyrou a řekla: „Můj
tatínek není psychiatrem.“ Vtipná, roztomilá!
Žel, že jako maska „podagristy“ nemohl jsem
tancovat - - -
Stihla mne strašná rána. Po šibřinkách spal jsem
až do odpoledne a v té době má drahá Emča, jak
to zní důvěrně, odjela domů. Vím to teprve dnes,
po třech dnech, kdy takřka jsem se od okna
nehýbal. Když nevycházela, šel jsem do žlutého
činžáku poptat se do-movnice. „Před třemi dny
odjela!“ Nespím, stále jen ji vidím před sebou.
Srdce mně buší, a když usnu, zdá se mi o
revmatismu - - -
Další zápisky vyplněny jsou vzdechy tohoto
třicetiletého mládence, líčením nepokoje duše,
odjezdu domů a slovy: „Emilko, Emčo, Emo!“
A poslední zápisek zní:
Musím ji vidět! Odhodlal jsem se k nejhoršímu.
Budu fingovat kloubový revmatismus a dám se
léčit jejím p. otcem. Ve válce a v lásce nesmí
se nikdo štítit lži. Snad brzo tě uvidím, krásná
Emilko - - -
Nesmíme se tudíž divit, že se slečna Emča toho
večera začervenala, a když ocitla se ve svém
pokoji, že povzdechla: „Ani zde nemám pokoj od
toho protivného člověka.“
*
Za dva dny objevil se u pana doktora, který
uvítal pokusného pacienta velmi srdečně.
„Buďte vítán,“ řekl, potřásaje své oběti rukou,
„byl jste již dřív u lékařské prohlídky?“
„Ano,“ lhal pan Hlůza, „lékaři zjistili kloubový
revmatismus v začátcích.“
„Toť vážná věc,“ prohodil pan doktor, „nesmírně
vážná, vy, jak vidím, kulháte na pravou nohu?“
„Ano, koleno, pravé koleno mne trápí,“ pravil
Hlůza, „jako mravenci kdyby lezli.“
„Jest to teprve začátek, pane Hlůzo,“ poučoval
doktor, „ale buďte ubezpečen, má nová metoda
úplně vás vyléčí. Hlavní věc jest neztrácet
času. Připravil jsem již vše. Račte dále ...“
Doktor otevřel dvéře a pan Hlůza spatřil prázdný
pokoj, jen uprostřed ležela dlouhá skříň, a na
stěně visel jakýsi oděv, podobající se šatu
potápěče. Vše bylo podobné, kukla se skleněnými
otvory pro oči, jen scházela roura vzduchovodná.
Pak byla zde jedna židle.
Doktor zazvonil. „Přijdou sluhové,“ pravil, „a
pomohou vás svléknout. Musíme okamžitě začít s
léčením.“
Objevili se dva silní chlapíci. „Svlecte tohoto
pána do naha,“ poroučel doktor.
„Dovolte,“ bránil se pan Hlůza, „nevěděl jsem
...“
„Nemohu vám pomoct,“ usmál se doktor, „účel
světí prostředky.“ Za dvě minuty byl pan Hlůza
zbaven oděvu a zarmouceně seděl na svých šatech,
očekávaje, co se bude dít.
„Teď vás oblečeme do tamhletoho,“ poučoval
doktor. Netrvalo ani dvě minuty, vyhlížel pan
Hlůza jako potápěč ...
„A teď,“ poroučel pan doktor, „odneste toho pána
tamhle.“ Ukázal na skříň ležící na zemi.
Sluhové hodili pana Hlůzu do skříně a pan Hlůza
s ustrnutím naslouchal dalším rozkazům
doktorovým: „Přineste sem patentní úl ...“
„Milý příteli,“ vykládal doktor, „má léčebná
metoda jest zcela jednoduchá. Léčím bodáním
včel. Slyšíte, či mám víc křičet?“
„Slyším,“ zabědoval pacient ve skříni.
„Jste, jak vidím, silné konstrukce,“ řekl
doktor, se zalíbením dívaje se na pana Hlůzu,
„vy snesete patnáct žihadel do kolena. Pravé
říkáte, že to je ...“
„Je to,“ zarmouceně zahučel Hlůza, „ale nebolí
příliš, myslím, že masáž ...“
„Jste na omylu,“ vykládal doktor, „zárodky se
musí utlumit. Léčilo se dřív kyselinou mravenčí,
jed včelí jest silnější. Přiložíme na koleno
část úlu, podráždíme včely, ty se sesypou na ně,
dají vám žihadlo ... Ostatně vás sluhové budou
držet ...“
„Vyndejte díl, kde je patnáct včel,“ poroučel,
když přišli s úlem. „Dobrá, a nyní držte dobře
toho pána za ruce a za nohy ...“
Doktor sklonil se nad svou obětí. Rozepjal
patentní oděv na pravém kolenu a část úlu
přišrouboval těsně ke kolenu a odstrčil závorku
dělící včely od kůže pana Hlůzy ...
Pak ozvalo se ve skříni dušené: „Kriste na nebi,
Ježíši Kriste na nebi ...!“ Sluhové drželi ho
dobře za hlavu, za ruce a za nohy ...
„Máme již pána pustit?“ tázali se po nějaké
době. Doktor podíval se skleněným otvorem na
včely.
„Ještě dvě nebodly,“ prohlásil, „držte ho ještě
chvíli.“ Pak ozvalo se ještě dvakrát: „Ježíši
Kriste na nebi!“ a doktor řekl: „Hotovo,
odvlecte pána, zabalte do prostěradla a odneste
na postel ...“
*
Za tři dny, když oteklé koleno splasklo,
prohlásil pan Hlůza, že je úplně zdráv a že není
třeba pokračovat v léčení, a odjel domů, kde do
zápisek poznamenal: „Škoda, že slečna Emílie
Křemková jest dcerou doktora Křemka, který léčí
revmatismus bodáním včel ... A co mé srdce?“ |
