Letní byt a poštovní erár

Občanská hra

I. jednání

(Občanský pokoj. U harmonia na zemi veliká hromada špinavého prádla a límečků. Nahoře na hromadě jedna bota. Druhá bota na hlavě sochy Venuše u zrcadla. Hromada pomalu se boří, a z ní se vztyčuje pán. Je mu asi čtyřicet osm let, na obou rukou má nataženy ponožky. Promne si oči, podívá se na své ruce, zakroutí hlavou, rozhlédne se po pokoji, vzdychne:)

To je tak vždy, když má člověk rodinu na letním bytě. Není nad pořádek. (Svléká si s rukou ponožky.) Jak se to mohlo stát, to nevím. Pamatuji se, že jsem chtěl ponožky někam pověsit. To to zde pěkně vypadá. To je tak, když nemá člověk rodinu doma. Musí člověk spát na pedálech harmonia. Vida, tamhle je také převrhnutá skříň. Socha Komenského a Žižky nemá hlavy; to se dalo předpokládat. Kde pak mám kabát? Vida, to je zvláštní. Čouhá ze dvířek u kamen. Mně se hned zdálo, že to, co jsem otvíral, nebude skříň na šaty. Však tady byla ale tma. Lampu jsem živou mocí nemohl najit a přece ji mám v nohou. Ale vždyť jsem něčím svítil. Aha, to chytla záclona. Inu, není nad pořádek.

(Prohlíží své bezprostřední okolí.)
Vida, co mne to studilo; spal jsem na rybičkách z akvária. A kde pak je papoušek? Že jsem ho dal z klece do nočního stolku?

(Jde k nočnímu stolku:)
Papoušek tam není. Že je v kamnech?

(Jde ke kamnům, vytáhne kabát z kamen, dívá se dovnitř, zastaví se:)
Tak jsem naposled také na něm spal. Proto mne v noci tolik něco štípalo. Teď bych se měl umýt. Nu, umývadlo je také pryč, jen voda je tady na zemi, a jo, já si vzpomínám, já jsem se bál v noci, abych ho neshodil, tak jsem ho vyhodil z okna. Co tohle už člověk všecko provede!

(Jde ke skříni, zvedne ji s velkým úsilím, postaví zas ke zdi, otevře, vyjme odtamtud šaty, obléká se a zazvoní na posluhovačku:)
Prosím vás, paní, uveďte to tady trochu do pořádku. Já odjíždím za rodinou ven. Hlavně zameťte toho papouška a ty rybičky a nasaďte hlavu Žižkovi a Komenskému, ale nespleťte si to. Nu vzpamatujte se, vzpamatujte se!

(Zatím co posluhovačka s vytřeštěnýma očima hledí do rozbitého zrcadla, pán vážně sestupuje se schodů a jde do kavárny.)

II. jednání

(V kavárně dá si přinést černou kávu s koňakem a probírá se humoristickými časopisy, jeho zájem poutají vtipy o slaměných vdovcích a vdovách. Zejména s velkým zájmem prohlíží ony obrázky, pod kterými jsou narážky na milostné poměry paniček, žijících na letním bytě, zatím co mužové jsou v městě. Podepře si hlavu a jeví rozčilení:)
To je divné, že mně nepsala už týden. Sebehodnější ženy se člověk nedohlídá. Žena je kam vítr, tam plášť. (Bouchne pěstí do stolu, přiběhne číšník, táže se, co si pán přeje. Dostane za odpověď, aby donesl ještě jednu kávu s koňakem.)

Pán k sobě: Takový pobyt venku je pro ženu, která je tak založena jako moje, velice nebezpečný. Já vím, že ona si neodepře toho, aby neflirtovala. Ale já ji tak přistihnout! Tak zastřelím sebe, jí i jeho. O mne říká sice kde kdo, že ani kuřeti neublížím, ale to se lidi moc mýlí, podvádět se nedám. Matka tří dětí a že se nestydí! A já ji tolik věřil, to je strašné! Když byla loni na letním bytě v Náměšti na Moravě, kdo ví, co tam už prováděla. On ten starší doktorovic kluk se stále kolem ní točil. A co prováděla ta léta před tím na letních bytech, to nevím, poněvadž jsem tam za ní nejel. Ale konečně tomu udělám konec. Číšníku, přineste koňak bez černé kávy.
(Vypije, zaplatí a odchází do nejbližšího obchodu se střelnými zbraněmi).

III. jednání

(V obchodě se zbraněmi. Po stěnách nápisy: „Jedete-li na letní byt, nezapomeňte vzít s sebou revolvery naší firmy.")

Pán: Přál bych si nějaký pořádný revolver a pořádné náboje. Asi tak dvě stě kusů.

Príručí: Má to být něco lepšího, prosím, nebo jen tak něco na letní byt, jako zde obyčejně páni, kteří odjíždějí, kupují? Včera jsme prodali osmadvacet těchto kapesních revolverů. Byli bychom prodali dvacet devět, ale ten pán, který si ho chtěl koupit, byl velice rozčilen. Kromě toho ho známe, že zastřelil na letním bytě již dvě své manželky a teď se znovu oženil. Přejete si, prosím, slepé patrony?

Pán prudce: Co vás to napadá!

Příručí: Pán ráčí mít také svou paní choť na letním bytě?

Pán: Ale kde pak, takhle kdybyste měl třaskavé náboje.

Příručí: Ty vám mohu odporučit, jsou s ocelovým pláštěm.

Pán: Tím lepší, dejte mi jich tisíc kusů, na revolver pokud možno největšího kalibru. Dejte mi to i s revolverem všechno do balíčku a pošlete to poštou do Hříměždic u Dobříše.
(Zaplatí a spokojeně odchází.)

IV. jednání

(Na poště. V koutku expediční místnosti leží bednička s náboji a revolverem určená pro Hříměždice. Aby pak bylo ušetřeno porto a obešlo se nařízení o dopravě třaskavin, napsal příruči na bedničku: „Kovové součástky, pozor, neobracet.")

Jeden z personálu: Tak se na tuhle bedničku dívám už tři neděle.

Druhý: Nu a proč se nedá do vozu?

První: Poněvadž to není moje věc, to přejímal kollega Krátký a ten je teď na dovolené. Pak se také na té bedničce pohodlně sedí.

Třetí: Ale říká se, že Krátkého přesadili do Haliče, do Lvova, že už se sem nevrátí.

První: Pak holt nevím, co s tou bedničkou budeme dělat, moje věc to není. Já jsem zde jenom na výpomoc z listovního oddělení. Vůbec, přátelé, já se do oddělení pošty povozné nehodím. (Vstane a kopne do bedničky.)

V. jednání

(Na letním bytě v Hřímeždících. Pán u poštmistra v největším rozčilení:)
Prosím Vás, ještě nepřišla sem na moje jméno nějaká bednička?

Poštmistr: Nemohu sloužit, ale spěchá to? Bylo v té zásilce snad něco důležitého?

Pán na rozpacích: Ale nějaké toaletní potřeby, koláče a rodinné dokumenty.

Poštmistr: Nu, to tak nespěchá.

Pán: Tak vám tedy děkuju. (Zdrceně vyjde ven. Přejde ves, jde k lesu, posadí se do trávy, zadívá se na hřbitov:)
Tak ten revolver pořád nejde. A všechno je pravda, co jsem tušil. Tohle je pěkná zotavená. 15. července přistihl jsem ji v lese s adjunktem. 16. července dala si dostaveníčko s tím zrzavým kadetem ze zámku. 17. července viděl jsem ji se procházet u rybníka s účetním cukrovaru. 18. července byl pokoj, poněvadž si vyvrkla nohu. A ten pokoj trval až do 23. července, kdy zas mohla ven jenom k vůli tomu, abych ji přistihl na dostaveníčku se správcem velkostatku. A ten revolver pořád nejde.

(Vytáhne zápisník z kapsy a listuje:)
29. července Jan Koleta, studující filosofie z Lišnice. 31. Erazim Epstein, agent. A tak to jde den za dnem a ten revolver pořád nejde. Už jsem si na to tak zvyk chodit na tu poštu. (Skloní hlavu do dlani a pláče. Když hlavu zvedne, vidí jít sem k lesu svou manželku. Jde jí naproti:)Kam pak jdeš, Klárko?

Paní: Ale slíbil mně nový lesní příručí pan Martínek, že mne provede po bažantnici. Vidíš tedy, že spěchám, buď tak laskav a jdi dohlédnout na Otokara. Ten uličník právě když jsem odcházela sebral na půdě červenou sukni a šel do chléva dráždit býka.

(Pán políbí ruku svojí paní manželce a odchází do vesnice. Před vesnicí se zastaví, vytáhne z kapsy zápisník, vzdychne a píše: „3. srpna. Martínek, lesní příručí.")

VI. jednání

(Po dvaceti letech. Poštmistr z V. jednání stal se již scvrklým dědečkem, ruce se mu třesou, již nevidí dobře na úřední akta, ale zastává stále ještě svůj úřad. Vstoupí listonoš.)

Pane poštmistře, právě přivezla pošta nějakou bedničku pro pana Laurina, toho času na letním bytě v Hříměždicích. Je mně to velice nápadné, poněvadž teď máme leden, za druhé nikdo zde o panu Laurinu neví a pak je celá polepená různými páskami a opatřená razítky ze všech dílů světa: Kalkuta, Indie, Tokie, Sydney, Austrálie, Chicago, Amerika, Kapské město, Afrika, ani to nelze všechno pročíst. Je tam také česky napsáno: „Kovové součástky, pozor, neobracet!"

Poštmistr: „Jakáž pomoc, pošlete do Prahy odesílateli zpět jako nedoručitelné."

Tak zachránil rakouský poštovní erár život nejméně třem lidem, z čehož největších výhod před dvaceti lety požívala paní Laurinová.