Ačkoliv jeden muž, s kterým mimoděk mluvil,
říkal, že bude dnes neobyčejně hezky, po jeho
slovech zanedlouho spustil se déšť, který sice
přestal, ale na důkaz, jak příroda chce dělati
moralistu a trestati lež, zůstala viset nad
krajem šedivá mračna.
Krajina vypadala zoufale. Tak se vyjádřil právě
ten pán, který mimoděk mluvíval s vesničany,
jako by chtěl, aby to považovali za zvláštní
čest.
Když s nimi pan Heller mluvil, bylo tomu
rozhodně naopak. Nesetkával se u nich s
pochopením. Alespoň kovář, kdykoliv měl
příležitost vyjádřiti se o něm, učinil tak
způsobem, jako by chtěl s ním něco vyrovnávat.
„Předně je ten dědek tlučhuba a pak, co je mně
do toho, jestli bude se moci dnes vydati
procházkou ke splavu a co je mu do toho, odkud
je moje žena a kdy v té vesnici jest posvícení.“
Celkem měl pan Heller neudržitelné postavení ve
vsi, ale vzdoroval statně všem pohrdlivým
útokům, které směřovaly proti němu a s
rafinovanou vypočítavostí řekl ke kováři, když
ten mu srozumitelně vysvětlil, aby mu už dal
pokoj, že se nenarodil kvůli takým žvástům: „Tak
vám to zaplať pánbůh.“
Kdo ho znal, ten pochopil, že chtěl jak
rozplakaným hlasem, tak i tou přecitlivělou
formou kovář napraviti, což se mu nijak
nepodařilo. Kovář byl dokonce uražen, že mu ten
dědek s kozí bradou odmlouvá a pravil k ženě, že
je dobře, že se ztratil, jinak že by ho chytil
za ten jeho kabátek a vysmýčil s ním dvůr. To se
stalo ve čtvrtek. V pátek pan Heller šel jako
obyčejně kolem kovárny.
Když o tom kovář mluví, tu povídá: „Považte si,
on šel kolem, jako by se bylo zcela nic nestalo
mezi námi. Vzhledem k tomu rozhořčení je snadno
vysvětlitelné, že kovář nazval pana Hellera
starým partykou, když ten s nevinnou tváří se ho
ptal, zdali mu chutnaly včera večer ty lišky,
které voněly z chalupy.
Pan Heller dostal z toho hysterický záchvat a
křeče jako malé dítě, když se mu něco nedovolí.
Podobné křeče dostával kovářův chlapec a otec to
léčil buď výpraskem nebo ho odnesl pod pumpu.
U pana Hellera použil druhého způsobu. Odnesl si
ho k pumpě tak lehce jako kočka kotě, položil do
žlabu a počal na něho pumpovati.
Bylo toho dne nevlídné počasí. Do promočených
šatů pana Hellera pral studený vítr a když pan
Heller za stálého vzdychání a hekání, které jeho
sousedi nazvali „pitomě protivným“, dostal se
domů, lehl si do postele a ležel celých čtrnáct
dní. Lékař ze sousední vsi říkal, že jest to v
tom stáří vážné a jako obyčejně tvrdil panu
Hellerovi, že bude dobře, nedostaví-li se
komplikace. Tu pan Heller chytal vždy lékaře za
ruku a prosil ho, aby se přičinil, by se
nedostavily.
Pro kováře byly to radostné dny. V hospodě se
sázel, že pan Heller pojede. A když pan Heller
objevil se venku, kovář počal zuřit, neboť
prohrál pět dvoulitrů piva a zanevřel na něho
ještě více. Dal mu jméno „Starý ohavník“.
Pan Heller když prvně si vyšel na procházku, tu
dělal, že kulhá, aby vzbuzoval větší útrpnost.
Ta věc se mu však dobře nedařila. Ve vsi říkali,
že měl něco s kovářem a že se přetvařuje.
Měl také mrzutosti s majitelem domku, od kterého
měl pronajat pokoj na celou letní sezónu. Takové
mrzutosti jsou velmi nepříjemné a zbavují
pronajímatele všech ohledů vůči nájemci, zejména
mají-li zaplaceno, již předem, jak tomu bylo v
tomto případě.
Ve vsi se shodovali s neobyčejnou svorností,
hodnou lepší věci, že pan Heller je největší
protiva na světě, že jest ošklivý dědek, který
svým věčným vyptáváním a naříkáním dohání
člověka až k zuřivosti. Zajímavo jest též, jak
se vyjádřil po tom všem kovář, když přišla řeč
na pana Hellera: „Uvidíte, že toho lumpa
zjezdím.
Situace pro pana Hellera byla zachmuřená jako
obloha posledních dnů a pan Heller zpozoroval,
že ho obelhávají na všech stranách. Když ho
tedy, jak víte, poslali na procházku do deště a
když se vyjádřil, že krajina vypadá zoufale, měl
pan Heller již dlouho to zoufalství v duši.
Všechno by byl odpustil, ale dnešní události
připravily ho definitivně o klid. Šlo o hříbky,
které rád jedl, o čemž také mluvil velmi často s
majitelem domku, od kterého měl pokoj s
vyhlídkou na primitivní venkovský záchod, za
kterým těsně u hnojiště rostly tři švestky,
které prý nesly neobyčejně velké a chutné ovoce.
Hříbky viděl dopoledne krájet. V poledne cítil
jejich vůni a slyšel, jak se smaží. Ale k obědu
dostal uzené maso se zelím.
Když vrazil do kuchyně, pochutnávala si právě
rodina majitele domku na hříbcích. Měli jích
tolik, že je jedli velkými lžícemi a radostně
dívali se na pana Hellera. Ten pohlížel na ně s
netajeným vztekem. Ošklivě to charakterizoval
majitel domku, když sousedům vyprávěl, že pan
Heller, ten starý mlsoun, díval se na ně jako
kráva, když jí berou tele. Byl to starý četnický
strážmistr, který nevybíral právě slova.
Vytlačiv tenkráte nadávajícího pana Hellera do
jeho světnice, nazval ho starým uličníkem, který
si snad myslí, že je proto na světě, aby
sekýroval lidi. Ten den spustil se nový liják,
pan Heller chodil po pokoji, kašlal, syčel,
vrčel a bezpočtukráte vyprávěl těm stěnám kolem,
že je dvorní rada.
Přesto pršelo, celý týden, zmocnila se ho
beznaděj. Zbyla mu jen vyhlídka na záchodek a
hnojiště a na tři švestky za ním. Cesty opět
rozmokly a zdola ze vsi byl slyšet hukot
rozvodněného potoka. Pan Heller si vzpomněl, že
nad vsí je velký rybník a slabá naděje se ho
zmocnila, že se snad jeho hráz ztrhá. Naděje ta
měla pro něho mnoho půvabu, neboť věděl, že pod
rybníkem bydlí kovář.
Namluvil si již, že dojde k pěkné katastrofě,
když vtom přestalo pršet, hukot potoka přes noc
zeslábl. U svých domácích, jejichž dětem
neplatil již měsíc za čištění bot, rozlil si
úplně ocet prohlášením, že si bude vařit kávu
sám, že mu ji ode dneška nemusejí nosit.
Po dlouhých dnech svítilo slunce ponejprv do
zalesněných strání. Pan Heller vyšel k rybníku,
kam chodívali se koupati hosté na letním bytě.
Byla to jediná atrakce zdejšího letního pobytu
ve vsi. Atrakce s bahnitým ošklivým dnem,
kterým, když se vstupovalo do rybníka, za každým
krokem prostupovaly bubliny bahenního plynu,
lechtaly lýtka koupajících a vystupovaly na
hladinu, kde proměňovaly se v bílý obláček.
A voda byla kalnější každým krokem a pan Heller
míval vždy radost nad tou špínou, kterou
polykali letní hosté.
Sedával nad břehem, kde rostly borovice a kvetly
zvonky, zmoklé a schlíplé jako slepice za těch
letních dešťů. Odtud bylo dobře viděti do
podrostu mladých habrů a křovin lísek, kde se
svlékaly dámy.
Jednou mu na to přišli, kam se dívá. To se tam
právě svlékala stará paní Kamínková, velmi vážná
dáma. Bylo to právě na počátku letního pobytu ve
vsi a od té doby, kdy mu ta paní Kamínková tak
vynadala, nemluvil nikdo z hostů na letním bytě
s panem Hellerem, který později za nocí, když
ležel v peřinách, stále o tom přemýšlel, proč je
tak nenáviděn jak od letních hostů, tak i od
lidí z vesnice.
Když počalo po dlouhé době ponejprv zase slunce
svítiti, tu pan Heller pozoroval opět ze svého
stanoviska u rybníka, jak dámy v křovinách činí
přípravy, aby na sebe oblékly koupací oděv.
První dáma, rozeznal, že jest to choť disponenta
Nováka, vylezla z křoví a místo aby zamířila v
koupacím obleku do rybníka, přeběhla nevelikou
louku a mžikem octla se u pana Hellera,
rozpřáhla se a pan Heller ucítil pádnou ránu na
levé tváři. Bác - a ucítil totéž na pravé
straně. Pak ho krasavice ještě kopla svou něžnou
nožkou a než pan Heller vykoktal, že je dvorní
rada (ich bin doch ein Hofrat), seběhla dolů k
rybníku.
Pan Heller se zvedl a hekaje vylezl na lesní
cestu u mýtiny.
Od západu valily se opět nové mraky a pan Heller
povzdechl, když viděl, jak zakrývají slunce: „To
je mizerně léto.“ Držel si přitom obě tváře a
pomalu kráčel ke vsi, kde potkal hajného, který
říká, že ten, den byl ten starý dědek nějak
mrzutý a že říkal k sobě jako blázen, kroutě
hlavou: “Ich bin doch ein Hofrat, unglaublich,
was alles ist mir passiert, das ist ein
dreckiges Sommer!?“ |