1
„ . . . Pánové! Na vás se dívá celé městečko, na
vás se dívá celé siré okolí, na vás se dívá celý
národ! Vše, co učiníte pro blaho a zvelebení
městečka, pro národ učiníte! Ano, pánové! A
proto myslím, že sluchu popřejete návrhu mému,
návrhu, aby na našem staroslavném náměstí zřízen
byl park, který by sloužil městečku našemu ku
cti i ku okrase. A pak pánové, vždyť už máme na
náměstí dokonce čtyři stromy! A pak, pánové,
ušetříme peněz za dlažbu! Ta by stála mnohem
více! Rozhodněte moudře! Buď dlažbu, nebo park!
Něco na náměstí být musí, neboť utrhač jeden
nectně se vyjádřil, že náměstí naše dláždí nám
husy! Rozhodněte tedy moudře!“
Takto mluvil pan Mikulka, purkmistr slavného
městečka Nového Kmínová, k shromážděné radě
městské.
Avšak návrh jeho se pánům radním valně nelíbil.
Tak nějak vraštili tváře a nespokojeně mručeli.
„Ech, na co by nám byl park,“ ozval se první
radní, „šak máme v lese stromů dost a dost, a
pak by nám tam třeba pásli krávy. Pro to bych
nebyl!“
„Ale pánové, považte, jak povznese se naše
městečko! Vobříšáci puknou závistí! Mají v tom
svém parku jednu lípu a pět oleandrů a myslí,
kdovíco nemají. A pak, pánové, my můžeme do toho
parku postavit veliký žulový balvan a do toho
balvanu zlatým písmem vyryti: Ku cti a slávě
městečka založila tento sad slavná městská rada.
A zlatým písmem dáme vyryti naše jména, aby
hlásala potomkům, jacíže to byli moudří a
rozšafní otcové města, kteří vždy jen blaho jeho
na paměti měli.“
Pan purkmistr mluvil povzneseným hlasem. Tato
řeč jeho měla již větší účinek na přítomné.
„No, ten park je rozhodně pěkná věc, když se to
pořádně rozváží. Ano, zřiďme na náměstí park!“
Tak prohlásil první radní.
To rozhodlo. Návrh purkmistrův byl přijat.
Věc dostala se do výboru. Ten, jako vždycky a se
vším, souhlasil i s tímto usnesením městské
rady. Jen to si vymínil skromně slavný výbor,
aby i jména jeho členů uvedena byla na onom
památníku.
Netrvalo to dlouho a uprostřed náměstí objevil
se balvan, na němž zlatým písmem bylo vyryto: Ku
cti a slávě městečka Nového Kmínová založily
tento sad slavná městská rada a slavný výbor . .
. Pak následovala jména všech členů městské rady
i výboru.
Po sadu však nebylo ještě ani památky. Jen čtyři
staré kaštany rozkládaly nad památníkem svoje
rozložité větve. - Uplynul měsíc, uplynuly dva,
ba i tři, a k zřízení sadu nedály se ještě ani
přípravy. Když přišel někdo přespolní do
městečka, zvědavě prohlédl si památník i nápis,
vzhlédl udiveně na čtyři kaštany, pak zase na
památník, pak na kostelní střechu, zda tam snad
není ten sad, poté pohlédl na radnici a
nedůvěřivě potřásl hlavou, přičemž posunul
ukazováček pravé ruky k svému čelu. -
A jednoho dne stalo se něco neslýchaného. Na
památníku objevila se pojednou, kde se vzala, tu
se vzala, bělostná prasečí hlavička, jež měla na
rypáčku připevněnou ceduli s lapidárním písmem.
Kolem památníku shrnula se spousta lidí. Dětí i
dospělých. Vše se smálo a vtipkovalo. Přiběhl
chvatně i pan purkmistr. Avšak užasl, a málem že
nepadl do mdlob, když četl na ceduli tato slova:
„V úctě se skláním přede všemi, jichž jména na
tomto památníku zlatem jsou vyryta. Já i potomci
moji, i potomci mých potomků s vděčností chovati
budeme jména ta slavná v srdcích svých. Ó, kéž
by i moje jméno bylo mezi nimi.“ „Ten vepřík se
chce rovnati našemu purkmistrovi! Je to drzost!“
ozval se nedaleko pana purkmistra jízlivý hlas.
Pan purkmistr se zlostně ohlédl, avšak nevěděl,
kdo to vlastně řekl. Všecek rozhorlen rychle se
vzdálil.
A za chvíli prodral se zástupem obecní policajt
a sňal vepřovou hlavu z památníku. Sledován
křičící mládeží nesl ji zbožně na radnici.
Byla hned svolána mimořádná schůze městské rady.
Byla velice bouřlivá.
Za dva dny poté zmizel z náměstí památník. Leží
nyní povalen před radnicí právě pod zamřížovaným
oknem městské šatlavy. Sedává na něm starý
městský policajt dumaje, co by měl dělali, aby
neměl dlouhou chvíli. A sedí právě, bohužel, na
onom zlatém nápisu, jenž čím dále tím více otírá
se a mizí . . . Panuje proto vážná obava, že
jména oněch slavných a zasloužilých o město mužů
nebudou zachována vděčnému potomstvu. Sic
transit gloria mundi!
2
Městečko Nový Kmínov má zvláštního purkmistra,
zvláštní pivo a - zvláštní osvětlování ulic.
Osvětlování dělo se tam vždy obyčejnými
petrolejovými svítilnami, jako v malých městech
vůbec je v obyčeji, avšak něco přitom bylo
zvláštního. Cylindry svítilen čistily se dokonce
dvakráte za rok a pak že svítilny se nikdy
nerozsvěcely v době úplňku měsíce.
„Ech darmo - jest škoda peněz! Když svítí měsíc,
nebudeme svítit my!“ prohlásil jednou pan
purkmistr rezolutně v zasedání městské rady.
Jen o posvícení hořely svítilny celou noc, ať už
v tu dobu byl úplněk, nebo ne. A bylo toho
světla také svrchovaně zapotřebí. Neboť
obyvatelé znamenitého městečka onoho, zmožení
vytrvalým tancem i vytrvalým pitím piva, ještě
by se potloukali na cestě k domovu v kamenitých
a neschůdných uličkách.
Tento zákon osvětlovací trval až do nedávné
doby. Až jednoho dne, či lépe večera, se
přihodila podivuhodná událost.
Pan purkmistr zdržel se v sousední vesnici za
jakousi záležitostí až do pozdního večera. Byla
tma, že by ji mohl krájet. Pan purkmistr,
ačkoliv cestu dobře znal, přece vrazil
nemilosrdně do několika ovocných stromů u cesty.
„Potvorná cesta,“ mručel si pro sebe, „člověk Se
hnedle může přerazit! No, za chvilku budu už v
městě, tam mně posvítěj ty naše lucerny.“
Skutečně za chvilku byl pan purkmistr v městě.
Poznal to určitě, neboť vrazil hlavou do nějaké
zdi.
„Hrome! V těchhle místech je přece lucerna!
Copak nesvítí? Je tohle pořádek! No počkej,
ponocnej, duši nosem ti vytáhnu!“
V oknech domků bylo temno. Vše již spalo.
Pan purkmistr kráčel velmi opatrně, ale vzdor
tomu co chvíli kobrtal o kameny. Stále láteřil
na nedbalého ponocného.
Náhle však se zastavil. Hlavou mu probleskla
myšlénka. „A není on dneska úplněk? Ba ba,
dneska je úplněk. - Dneska svítí měsíc, a
nesvítíme my. - Co povídám, svítí! - Má svítit,
ale nesvítí! - Proč nesvítí?! - Nene, tohle je
rozhodně nepořádek. Ponocný si to vypije!“
Pan purkmistr všecek rozhorlen vykročil poněkud
rychleji kupředu. Avšak pojednou ztratil
rovnováhu a padl - ne snad do příkopu, ani do
strouhy - ale pouze nosem se dotekl země rodného
svého městečka. A z nosu páně purkmistrova
vytryskla krev . . . Ano krev! . . .
*
Druhý den byla svolána městská rada k poradě.
Pan purkmistr se dostavil se zavázaným nosem.
„Pánové! Měsíc, jak jsem se na vlastní oči
přesvědčil, nekoná svou povinnost. Má osvětlovat
město naše v době svého úplňku, a nečiní tak.
Navrhuji tedy, abychom nereflektovali více na
jeho služby a osvětlovali si město své sami, a
každý den, ať je úplněk, nebo ne!“
Hlučné „Výborně!“ bylo odpovědí na jeho výmluvná
slova.
A v protokole bylo toho dne poznamenáno: Ježto
měsíc nekoná svou povinnost, vyslovuje se mu
jednohlasně nelibost, a usnáší se slavná městská
rada, aby atd. Svítilny se teď rozsvěcují v
Novém Kmínově každý den. |
