|
U jednoho mého známého mají velkou dogu. Ta když spí, je jako anděl, pracky má
přes sebe, tváří se zcela nevinně, funí jako malé dítě, ale pokuste se ji
vzbudit. Začne vrčet a kouše. Tuto dogu má patrně na mysli přítel Opočenský,
když napomíná v noci mé i své přátele, aby mne nebudili. Bude tomu pomalu již
rok, když něco podobného říkal o mně i v Montmartru: „Nebuďte ho, on je pes.“
Kroutil přitom hlavou a starostlivě třel svá poetická ústa, aby dodal vážnosti
svým slovům, zatímco jsem vzadu v šámbru na pohovce spal s roztomilou naivností,
že mne nikdo neprobudí.
Když staří Římané někde zarazili hůl do země, tu znamenalo to tolik, že půda ta
patří Římu, a když někdo chtěl se tam usadit, tu s ním válčili.
Mám podobný zvyk díky svému, abych tak řekl, neobyčejně klasickému vychování.
Kde usnu, tam myslím, že mně to patří, a nedám se tak lehce odtamtud vypudit.
Jednou jsem dokonce usnul na nádvoří Královského hradu a málem byl bych se tím
zapletl do nějaké velezrádné aféry, poněvadž jsem policejní hlídku ubezpečoval,
že jsem doma a že se ze svého bytu nehnu.
Jednou jsem usnul též ve voze elektrické tramvaje, a když mne vzbudili, bránil
jsem se též, že jsem doma, a to tak houževnatě, že zdrcený průvodčí v jedné
chvíli podával mně tašku s lístky a s kleštěmi na jich propíchávání a pravil,
abych tedy dělal svou povinnost. Pak si to ovšem rozmyslil a zavolal strážníka.
Nevím, co tenkrát vlastně přimělo přítele Waltnera, že šel mne budit se svým
celým štábem.
Snad to učinil jedině kvůli tomu, abych po roce mohl o tom psát.
Příští historikové nazvou snad tažení přítele Waltnera do šámbru, kde jsem spal,
dobrodružnou výpravou. Vypravovalo se též, že prý jsem ho prosil, aby mne
vzbudil, ale že jsem mu neřekl kdy, on že tedy mne šel vzbudit, abych mu řekl,
kdy mne má vzbudit.
Faktum je, že nedovedl jsem chápat, a proto jsem chopil židli. A tím začíná
vlastní zpověď. Zpovídám se vám, Waltnere, a vám, pane Hamlete, který jste na
místě Waltnerově, že jsem vám tenkrát chtěl podrazit nohy a demolovat Montmartre.
A děkuji tímto vám i všem svým přátelům, kteří jste mně v té kritické chvíli
pomohli rychle na čerstvý vzduch. Ono bylo přece jen v tom šámbru velmi dusno.
Nikdy vám nezapomenu toho, že poskytli jste mně možnost pozorovati, jak venku
před Montmartrem vycházející slunce vrhá své zlaté paprsky na špičky mých bot,
když táhl jsem od Čataldži v Řetězové ulici.
A pamatuji si, že když zvolal jsem do dveří Montmartru „Mohu zas přijít?“, jak
ozvalo se rázné „Nikdy!“ A dvéře Montmartru se nade mnou zavřely. Připadal jsem
si jako květina, kterou už snad nikdo nezalije, a šel jsem do kostela u
dominikánů pomodlit se za ty, kteří mne šli budit. A tam jsem, nežli jsem mohl
věnovat jim vroucí modlitbu, usnul v lavici. Od té doby si velice vážím
duchovních, neboť kostelník mne nešel budit.
Od té doby potloukal jsem se za tichých nocí (kdy měsíc leje své bledé světlo)
kolem Montmartru jako psanec.
Několikrát byl jsem již u místnosti, kde za jistou odměnu vám pověsí klobouk
nebo svrchník na věšák, čemuž jsem nikdy dobře nerozuměl.
Ale zůstalo jen při pokusu.
Pak se uvnitř v místnostech Montmartru říkalo a sdělovali si navzájem, že Haška
zas vrátili od vchodu.
Byly to dny podivných zápasů, které opět nebudou chápat historikové budoucnosti.
Byl jsem však jako mravenec. Vítr ho sfoukne se stromu, kde čeká, že bude moci
lízat sladké zadečky mšic, ale mravenec leze poznovu.
Jednou jsem vnikl až do kuchyně a byl jsem přistižen, když jsem žebronil o
trochu rumu.
Vrátný, který mne mocí za límec vlekl ven, říkal po celé cestě: „Já proti nim
nic nemám.“
Za těchto smutných okolností se stalo, že jednoho dne po svém vpádu tak
nepodařeném, jako byl vpád Pasovských do Prahy, potkal jsem známého policejního
inspektora.
Ptal se mne, byla jedna hodina v noci, proč jdu již tak záhy domů.
Vyprávěl jsem mu slabým, smutným hlasem o svých bojích a zápasech, o té své
velké tragédii montmartské.
„Když neděláte výtržnost,“ řekl policejní inspektor, „a nejste opilý, tak vám
musí nalít, pojďte s sebou, uvidíte, že dostanete láhev piva.“
Šel jsem s ním s novou nadějí do budoucnosti. A když jsem s ním vstoupil do
Montmartru, policejní inspektor řekl, že mně musí dát láhev piva.
Vyšlo však najevo, že nemusí a že jen dobrovolně to pivo mně přinesou.
„Vidíte,“ pravil policejní inspektor, „kdyby mne nebylo, tak byste zde neseděl.“
Pil jsem zbožně to láhvové pivo, a když došlo k placení, tu se objevilo, že
nemám, čím bych to pivo zaplatil.
Policejní inspektor účet sice vyrovnal, ale sám vlastnoručně pomohl mně z
Montmartru ven.
Vím jen, že chodbou, kterou mne vlekl, mluvil cosi o tom, že moji páni rodiče
byli velmi řádní lidé. Jest to úplná pravda. Mého nebožtíka otce nevyváděli z
Montmartru.
A tím se uzavřela načas kniha historie těch zápasů. Jedno sladké tajemství
dovoluji si prozradit příteli Waltnerovi, a to, že pak přicházel jsem inkognito
do Montmartru v různém převlečení.
Příteli Waltneře, ten Španěl s černým plnovousem, který jen lámaně mluvil
německy, to jsem byl já.
A poněvadž tenkrát jednou nezaplatil, vyhodili jste ho též.
A to jest ta má tragédie montmartská. |
